ECLI:CZ:US:2016:2.US.398.16.1
sp. zn. II. ÚS 398/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arnošta Hermana, t. č. ve vazbě ve Věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem Husitská 832, Hostinné, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2016, č. j. 10 To 404/2015-978, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a později doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 2015, č. j. 17 T 85/2015-949, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
2. Stěžovatel je obžalován ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení §145 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nedovolené ozbrojování dle ustanovení §279 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu vydírání dle ustanovení §175 odst. 1,2 písm. c) trestního zákoníku. Do vazby byl vzat rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2015. Při nyní posuzovaném prodloužení vazby dospěl okresní soud k závěru, že i nadále existují důvody tzv. útěkové vazby, kdy nedošlo k žádným změnám oproti jeho předchozím vazebním rozhodnutím. V odůvodnění přitom zdůraznil, že stěžovatelovi bylo sděleno obvinění dne 13. 3. 2012, avšak již v této době byl neznámého pobytu a bylo konáno řízení proti uprchlému, kdy se stěžovatel sám doznal, že po spáchání minimálně jednoho skutku odcestoval do Irské republiky, přestože věděl o neskončeném trestním stíhání. Proto také na něj byly vydány dva evropské zatýkací rozkazy, na jejichž základě byl dne 29. 5. 2015, po jeho převzetí po příletu na letiště Praha - Ruzyně, zatčen českými orgány činnými v trestním řízení.
3. Krajský soud v Hradci Králové stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí okresního soudu nyní napadeným usnesením pro nedůvodnost zamítl, neboť shledal, že okresní soud učinil správný závěr o důvodech vazby a tyto závěry řádně a přezkoumatelně vyjádřil, přičemž ani krajský soud neshledal možnost nahrazení vazby jiným opatřením. V odůvodnění usnesení stížnostní soud vyřkl, že u stěžovatele trvá obava, že by v případě propuštění z vazby uprchl a vyhýbal se trestnímu řízení i trestu, kdy již v minulosti takto z obavy před trestním stíháním uprchl do Irské republiky (navíc jako bezdomovec je pro orgány činné v trestním řízení stěží dosažitelný). Nadto dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky zločinů a přečinu a jsou zřejmé důvody pro podezření, že tyto skutky spáchal právě stěžovatel. Vazební lhůty počínají od omezení jeho osobní svobody na území České republiky a o jejím případném započtení v případě držení ve vazbě v cizině by v případě uložení trestu odnětí svobody mohlo být rozhodováno teprve v dalším řízení.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v tom, že krajský soud shledal důvod útěkové vazby ve skutečnostech ležících mimo zákonný rámec ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a současně v tom, že nepřihlížel k argumentaci a návrhům vznesených obhajobou při vazebním zasedání konaném u Okresního soudu v Trutnově dne 21. 10. 2015, při hlavním líčení dne 17. 12. 2015, v jehož rámci bylo rozhodnuto o ponechání ve vazbě, a rovněž nepřihlížel k argumentaci obhajoby obsažené ve stížnostech ze dne 22. 12. 2015 a 14. 1. 2016. Nadto soud zcela ze svých úvah vyloučil skutečnosti zeslabující obavu z útěkové vazby a neprovedl žádná relevantní zjištění k možnosti nahrazení vazby opatřeními nespojenými s omezením osobní svobody stěžovatele. V této souvislosti také stěžovatel zdůrazňuje, že po více než třech letech a šesti měsících, kdy je omezen na svobodě, nelze důvodnost vazby opírat o skutečnosti známé již při zahájení trestního stíhání, navíc zeslabenými důkazy provedenými v přípravném řízení a poté zejména u hlavního líčení, a upřednostňovat veřejný zájem na úkor základního práva stěžovatele na osobní svobodu. Takto se stěžovatel dovolává též mnohých závěrů vyřčených v judikatuře Ústavního soudu ve věci vazebního omezení osobní svobody jednotlivce.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
8. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne i požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je nicméně Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
9. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecného soudu netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rozporuje, že stížnostní soud (ale také okresní soud) ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil dobu, po kterou je již omezen na osobní svobodě. Ústavní soud se v tomto ohledu - v obecné rovině - ztotožňuje se stěžovatelem potud, že důvodnost dalšího trvání vazby musí být obzvláště silně zvažována, neboť se podává, že postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Pokračování vazby může být ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje opravdový veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je tak sice nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužované vazby, avšak po uplynutí určité doby již nepostačuje. Soud poté musí stanovit, zda důvody (skutečnosti) ve věci zjištěné nadále opravňují omezení osobní svobody (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000, stížnost č. 31315/96). Zároveň je však nutno vytknout, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení §72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého případu.
11. V případě stěžovatele však principy tzv. doktríny zesílených důvodů byly dodrženy, neboť se z obsahu shora citovaných rozhodnutí podává, že soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě (viz především jeho předchozí aktivita, kdy se snažil trestnímu stíhání vyhnout a uprchl do Irské republiky, ze které se vrátil nedobrovolně až na základě realizace evropského zatýkacího rozkazu). Navíc musí Ústavní soud vyzdvihnout, že krajský soud rozhodoval o nyní rozporovaném prodloužení vazby v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě v České republice zhruba jen 7 měsíců, přičemž s ohledem na trestní jednání, z něhož je stěžovatel obžalován, nelze tvrdit, že by tato doba vazebního stíhání stěžovatele byla neakceptovatelně dlouhá. Ústavní soud musí totiž ve shodě s obecnými soudy konstatovat, že do délky omezení stěžovatelovy osobní svobody nelze počítat dobu, po kterou byl omezen na svobodě v Irské republice, kde probíhalo jeho extradiční řízení do České republiky, neboť v této době české orgány nikterak důvodnost omezení jeho osobní svobody neposuzovaly. K tomu ostatně Ústavní soud již dříve uvedl, že s ohledem na neexistenci právní úpravy započitatelnosti cizozemské vazby do vazby, o níž rozhodovaly české soudy, nemohou orgány veřejné moci toto započtení provést, a to s ohledem na limity plynoucí pro ně jak z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, tak i z čl. 2 odst. 2 Listiny (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1385/10 ze dne 15. 6. 2010).
12. Za lichý pak musí Ústavní soud (opět ve shodě s obecnými soudy) považovat odkaz stěžovatele na zastavení trestního řízení vedeného proti jeho osobě před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 14/2009, neboť toto řízení se nikterak nedotýká řízení, jež probíhá před okresním soudem v Trutnově, v rámci kterého byl stěžovatel vzat do vazby a nadále v ní z rozhodnutí soudů setrvává. Navíc právě pro skutky, které jsou předmětem tohoto řízení, byl stěžovatel vydán na základě evropského zatýkacího rozkazu z Irské do České republiky, pročež takto je omezení osobní svobody stěžovatele v souladu s právním řádem i podmínkami stanovenými v Listině.
13. V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2016 se pak stěžovatel dovolával skutečnosti, že doposud provedené důkazy zeslabily podezření, které je vůči němu vznášeno. Zde Ústavní soud musí dát stěžovatelovi do určité míry za pravdu v tom směru, že průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračování vazebního omezení osobní svobody vyvažován mj. požadavkem neoslabování podezření, který shodně s Evropským soudem pro lidská práva aplikoval i Ústavní soud. Nejsou-li proto v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby [viz nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. Uvedené však neznamená, že by bylo povinností soudů (natož pak soudu Ústavního), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na již provedené důkazy. Citovaná výzva Ústavního soudu se především dotýkala povinnosti soudů vážit, zdali je nezbytné pokračování vazebního stíhání dotčené osoby, a to též s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným ve věci samé tak, aby byly splněny podmínky vazby dle ustanovení §67 trestního řádu. Uvedené povinnosti přitom krajský (i okresní) soud v nyní posuzovaném případě alespoň v základu dostál. K přehodnocování jím vyslovených závěrů přitom není zdejší soud povolán, obzvláště za situace, kdy hodnocení důkazů není pro rozhodování o prodloužení vazby klíčové, neboť k jejich souhrnnému hodnocení dojde až ve věci samé. V rozhodování o vazbě totiž nadále platí, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen stěží odhadovat. Proto musí Ústavní soud zopakovat, že v případě stěžovatele byly konkrétně naplněny podmínky stanovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, dle nichž lze útěkovou vazbu použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný, uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014).
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost vazebního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu