ECLI:CZ:US:2016:2.US.413.16.1
sp. zn. II. ÚS 413/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem Vysoká 149/4, 460 10 Liberec X - Františkov, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 8. 2014 č. j. 6 T 189/2013-1902, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2015 č. j. 31 To 447/2014-1976 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 5 Tdo 1109/2015-85, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §114 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným, a následně na výzvu Ústavního soudu opraveným, podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva na spravedlivý proces, konkrétně základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, ve smyslu, v jakém jsou tato dílčí práva zaručena ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je také přesvědčen, že stěžovaným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jak je zaručeno ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá neoprávněný zásah do práva plynoucího z principu presumpce neviny zakotveného v ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je dále přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatel ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu navrhuje zrušení částí zákona, tj. ustanovení §114 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození věřitele ve smyslu ustanovení §222 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a trest zákazu působení jako statutární orgán ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech na dobu tří let. Krajský soud, jakožto soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v plném rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle ustanovení §21 odst. 1 a ustanovení §222 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců a trest zákazu působení jako statutární orgán ve společnostech s ručením omezeným a akciových společnostech na dobu tří let. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud, usnesením rovněž napadeným ústavní stížností, ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásah do jeho základního práva zaručeného ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny lze spatřovat především v tom, že - i přes jeho opakované námitky - byl porušen procesní postup při výsleších svědků prováděných v přípravném řízení. Tyto výslechy byly prováděny jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Stěžovatel byl podle svého tvrzení o provedení úkonu řádně informován, ale nebyl již informován o tom, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon. Proto pokládá postup vyšetřovacích orgánů, který byl dle jeho mínění aprobován obecnými soudy, jako rozporný se závěry vyslovenými Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 207/97 ze dne 2. 9. 1998 (ve stížnosti je usnesení nesprávně označeno jako nález). Takto získaný důkaz považuje stěžovatel za nezákonný a tedy v trestním řízení nepoužitelný. Celkově je dle jeho soudu možné tvrdit, že vzhledem k takovému nezákonnému postupu došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což dle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje neoprávněný zásah do základního práva na spravedlivý proces. V situaci, kdy obecné soudy tento postup vyšetřovacích orgánů potvrdily, tím dle stěžovatele rovněž zasáhly do jeho základního práva ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. Listiny, neboť rozhodly o jeho vinně bez řádných důkazů, tedy bez možného závěru o existenci důvodných pochybností, a tedy zcela v rozporu s pravidly určenými trestním zákoníkem a trestním řádem.
Dále stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo obecnými soudy porušeno pravidlo presumpce neviny. Toho se obecné soudy měly dopustit tím, že jej odsoudily pouze na základě nepřímých důkazů, resp. pouze na základě spekulací orgánů činných v trestním řízení. K takovému zásahu mělo rovněž dojít tím, že obecné soudy nijak nereflektovaly důkazní návrhy stěžovatele a veškeré důkazy hodnotily v jeho neprospěch. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval řadu skutkových námitek, které adresoval již odvolacímu soudu, aniž by je - dle jeho tvrzení - tento soud zohlednil při svém rozhodování. Tuto část ústavní stížnosti stěžovatel uzavírá tím, že je přesvědčen, že obecné soudy porušily princip subsidiarity trestního práva, neboť případné problémy či nedostatky měly být řešeny prostředky soukromého práva a nebyl žádný důvod pro využití trestněprávní represe. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že v jeho případě došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §114 odst. 2 trestního zákoníku a žádá Ústavní soud, aby se vyjádřil k tomu, zda projednávaný případ spadá do věcné působnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"). Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení §114 odst. 2 trestního zákoníku je nejasné a nadbytečné a soudy pouze zatěžuje přemýšlením nad tím, co tím zákonodárce myslel. To je dle jeho mínění dostatečný důvod pro zásah Ústavního soudu a zrušení příslušné části trestního zákoníku. Svou stížnost stěžovatel uzavírá tím, že Nejvyšší soud nedostatečně chránil jeho základní práva a při posuzování dovolání zcela pominul hodnotit napadený rozsudek s ohledem na ústavní právo.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Část ústavní stížnosti představuje výzvu stěžovatele, aby Ústavní soud podal závazný výklad k některým aspektům jeho případu. K takovému postupu však Ústavní soud nemá pravomoc. Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává pravomoc k podávání tzv. legálního výkladu. K obecnému výkladu, který by byl všeobecně závazný - jak požaduje stěžovatel - Ústavní soud nemůže přistoupit, přičemž v tomto případě by takový postup ani nebyl nutný. Z postupu obecných soudů jednoznačně vyplývá, že provedly výklad tak, jak je v souladu s ústavním pořádkem a zásah Ústavního soudu vynucený interpretačními nejasnostmi by tak nebyl nijak opodstatněný.
Jedna z výtek ústavní stížnosti směřuje proti vadám v dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy vycházely z nezákonně získaných důkazů, především tím, že provedly část výslechů jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Jak již v usnesení konstatoval Nejvyšší soud, to, že policejní orgán nesprávně svůj postup odůvodnil, a priori neznamená nezákonnost provedeného důkazu. Provést výslech svědků umožňuje ustanovení §164 odst. 1 trestního řádu a postup policejního orgánu byl proveden v souladu s tímto ustanovením, včetně důvodů, které takový postup umožňují. Navíc, nelze pominout, že svědci byli následně vyslýcháni v hlavním líčení a nemohlo tak dojít ke zkrácení práva na obhajobu stěžovatele. Přehlédnout rovněž nelze, že skutečnosti získané z důkazu výslechem svědků byly pouze částečným podkladem pro závěry o vině stěžovatele. Jeho tvrzení o zásahu do základních práv tak spíše vyjadřuje nesouhlas s hodnocením zjištěných skutečností, což však samo o sobě nemůže protiústavnost založit. Na daný případ rovněž nijak nedopadají závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 207/97 ze dne 2. 9. 1998 (všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Vady v odůvodnění neznamenají, že se jedná o nezákonně provedený důkaz, resp. o neodkladný a neopakovatelný úkon provedený v rozporu se zákonem. Je možno konstatovat, že závěry stěžovatele o nezákonnosti či protiústavnosti důkazu představují zvláštní přepjatý formalismus. Navzdory tomu, že trestní řízení je založeno na velmi precizním zkoumání zákonnosti provedeného dokazování, nelze stěžovateli přisvědčit. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele stran dalších vad v dokazování. Z napadaných rozhodnutí soudů ani z ústavní stížnosti nijak nevyplývá, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Závěry soudů jsou po logické i empirické stránce akceptovatelné a rovněž nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy vedly důkazní řízení pouze v jeho neprospěch. Jeho závěry o neférovosti řízení tak ze zjištěných skutečností nijak nevyplývají. Také je patrné, že se soudy dostatečně zabývaly jeho důkazními návrhy a nelze proto usuzovat na takové vady dokazování, které by představovaly zásah do základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatelem namítaná neexistence přímých důkazů, či nedostatečný prostor, který soudy věnovaly případnému zpochybnění věrohodnosti svědků, v tomto případě rovněž nepředstavuje možný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud rovněž nespatřuje porušení základních práv stěžovatele při aplikaci ustanovení §114 odst. 2 trestního zákoníku či nejasnosti při aplikaci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud dostatečně jasně a přehledně vysvětlil podmínky aplikace jak ustanovení §114 odst. 2, tak jeho vztah k ustanovení §222 trestního zákoníku. Byť je pochopitelné, že stěžovatel s takovými závěry nesouhlasí, nemá to vliv na jejich ústavní konformitu. Totéž se týká i věcné působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Ústavní soud zde také připomíná, že nedisponuje pravomocí zabývat se výkladem podústavního práva. Ta je svěřena obecným soudům, které v tomto případě postupovaly tak, jak jim ústavní pořádek umožňuje. Je namístě rovněž zdůraznit, že ani interpretační obtíže či nejasnosti v záměru zákonodárce by nebyly dostatečným důvodem pro derogační zásah Ústavního soudu. Takovým důvodem nemůže být ani namítaná komplikovanost právní podstaty napadaného ustanovení trestního zákoníku. Lze tedy uzavřít, že stížnost proti postupu obecných soudů při aplikaci ustanovení §114 odst. 2 trestního zákoníku je zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud dále konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], promítá se tento závěr i do připojeného návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Pokud je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, pak chybí základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu