ECLI:CZ:US:2016:2.US.482.16.2
sp. zn. II. ÚS 482/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného Mgr. Janem Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 419/2015-1331 ze dne 19. listopadu 2015, a o ústavní stížnosti téhož stěžovatele, zastoupeného stejným advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 102/2016-1390 ze dne 10. března 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2016, rovněž splňující všechny podmínky dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím byla porušena ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
3. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/16, III. ÚS 1742/16 ze dne 28. 6. 2016 byly obě uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 482/16.
4. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 209/2014 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 4 T 209/2014-1251 ze dne 13. 8. 2015 uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zák."), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b), c) tr. zák. a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené (dále též "vedlejší účastnice") nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. K odvolání poškozené podanému do výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích učiněných podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá povinnost, aby poškozené, zastoupené advokátem jako zmocněncem, nahradil nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou odkázal se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Konstatoval, že morální zadostiučinění přiznané poškozené nalézacím soudem zjevně nemůže být a ani není s ohledem na všechny zjištěné a prokázané skutečnosti postačující. Nově přiznaná částka odpovídá dle jeho přesvědčení rozsahu zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené. Pokud však poškozená požadovala částku vyšší, ta se vztahuje k okolnostem, ohledně kterých by bylo nutno provést další dokazování, které již přesahuje rámec a možnosti trestního řízení.
6. Z obsahu příslušného spisového materiálu se dále zjišťuje, že poškozená, zastoupená zmocněncem advokátem JUDr. Josefem Tobiškou, dne 21. 12. 2015 požádala o přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v této trestní věci. Zmocněnec vyúčtoval náklady podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), a to částkou 560 018 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 4 T 209/2014-1361 ze dne 18. 1. 2016 byla stěžovateli podle §155 odst. 4 tr. ř. za použití §154 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, a to částkou ve výši 492 107 Kč. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně namítá, že odvolací soud rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozené, aniž by v rámci řízení bylo k nemajetkové újmě prováděno v odpovídajícím rozsahu dokazování. Nadto z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, za co konkrétně má být nemajetková újma hrazena. Poškozená k újmě před soudem nevypovídala a ani netvrdila, že jí byla jakákoliv újma způsobena, přičemž z provedeného dokazování (znaleckého posudku znalkyně Holanové) vyplynulo, že poškozená netrpěla posttraumatickou poruchou. Žádné následky z jakéhokoliv jednání stěžovatele neuvedla ani MUDr. Klečková z kliniky dětské psychiatrie a klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno. Mezi skutečnostmi plynoucími z dokazování a závěry odvolacího soudu proto stěžovatel shledává zásadní rozpory, neboť z provedeného dokazování se žádné psychické problémy poškozené nepodávají, natož v intenzitě představující nemajetkovou újmu 300 000 Kč. Absolutně tak dle názoru stěžovatele nemůže obstát závěr, že výše nemajetkové újmy zjištěná soudem prvního stupně je neadekvátní okolnostem případu, když její vznik je dovozován pouze mechanickou aplikací ustanovení §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Stěžovatel též namítá, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud dospěl k částce 300 000 Kč, když poškozená původně uplatňovala nárok mnohonásobně vyšší. Odůvodnění napadeného rozsudku proto není dle jeho názoru řádné a vyčerpávající.
8. V ústavní stížnosti proti rozhodnutí stížnostního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž mu byla uložena povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, stěžovatel namítá, že potvrzujícím rozhodnutím stížnostního soudu bez doložení, že poškozené uvedené náklady prokazatelně vznikly, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadto přiznaná částka převyšuje škodu, která poškozené vznikla a pro stěžovatele představuje další trest, jehož uložení je nepřípustné. Na rozdíl od soudů stěžovatel považuje za skutečně účelné a potřebné úkony právní služby k uplatnění nároku poškozené pouze 9 úkonů. Porady s klientem považuje za neúčelné úkony, když jejich množství neodpovídá složitosti věci, a tyto konzultace se nepochybně týkaly i jiných nároků poškozené, stejně jako návrh na zajištění nároku poškozené na majetku stěžovatele a úkony za účast na hlavních líčeních, při nichž advokát poškozené nevyvíjel žádnou aktivitu a škoda se na nich neřešila. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12 ze dne 17. 1. 2013, v němž Ústavní soud konstatoval, že je možné přiznat náhradu jen těch nákladů, které poškozenému skutečně vznikly.
9. Ústavní soud posoudil obsah obou ústavních stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel založil svoji ústavně právní argumentaci na tom, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování zvýšil peněžní náhradu nemateriální újmy, kterou přiznal soud prvého stupně poškozené. Jakkoliv se Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku zabýval okolnostmi, které jej k této změně vedly, stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, přičemž je považuje za nepřezkoumatelné a porušující právo na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud však přesvědčení stěžovatele nesdílí. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že poškozená, zastoupená zmocněným advokátem, se v průběhu řízení řádně a včas připojila s nárokem na náhradu nemateriální újmy, přičemž požadovala, aby jí byla uhrazena nemateriální újma ve výši 1 750 000 Kč. Svůj nárok podrobně zdůvodnila a doplnila příslušnými listinami. Soud prvního stupně měl za to, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že v důsledku manipulativního jednání stěžovatele a následného úmyslného jednání se sexuálním podtextem byla poškozená vystavena fyzickým kontaktům ze strany stěžovatele, a to v rozporu s mentální a fyziologickou vyspělostí, a utrpěla tak nemajetkovou újmu, kterou zhodnotil částkou 50 000 Kč. Se zbytkem nároku, pokud poškozená tvrdila následky spojené s narušením práva na vzdělání a profesní uplatnění a narušení práva na rodinný život, ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť tyto nároky nebyly předmětem dokazování a doplňování dokazování v tomto směru by bylo nad rámec potřeb trestního řízení a v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, které se již tak vyznačuje extrémní rozsáhlostí. Z vyjádření obhájců stěžovatele učiněných při veřejném zasedání u Krajského soudu v Brně dne 19. 11. 2015 se pak podává, že obhajoba rozhodnutí soudu prvního stupně plně akceptovala s tím, že stěžovatel si je vědom toho, že poškozená má nárok na přiznanou částku odškodnění.
12. Odvolací soud se však s výší zadostiučinění, jak je přiznal poškozené soud prvního stupně, neztotožnil. V napadeném rozhodnutí poukázal na ustanovení §13 odst. 2 a 3 o. z. a §136 o. z., a v souladu s těmito ustanoveními pak znovu hodnotil závažnost vzniklé újmy poškozené i okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Vyšel přitom ze závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie MUDr. Marty Holanové, podle nichž poškozená sice netrpěla posttraumatickou stresovou poruchou v užším slova smyslu, ale prokázané psychotrauma poškozené lze co do závažnosti příznaků a následků hodnotit obdobně jako posttraumatickou stresovou poruchu těžkého stupně, přičemž obdobně jako soud prvního stupně shledal bez jakýchkoliv pochybností příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a psychickými problémy poškozené. Zabýval se též intenzitou zásahu i okolnostmi, které ji zvyšují, včetně doby, po kterou stěžovatel na poškozenou působil. Pokud po vyhodnocení všech rozhodných a v rozsudku popsaných okolností dospěl k závěru, že částka 300 000 Kč lépe vystihuje nemajetkovou újmu, kterou poškozená v souvislosti s trestným jednáním stěžovatele utrpěla, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout.
13. Se stěžovatelem se lze ztotožnit v tom, že požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu, které musí být dodržovány v každém soudním řízení, včetně tzv. řízení adhezního. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však dostatečně seznatelné, na základě jakých úvah a důkazů odvolací soud o dané otázce rozhodl a o jaká ustanovení právního předpisu své rozhodnutí opřel. Je z něho také dostatečně patrné, jakým způsobem dospěl k částce 300 000 Kč. Poškozená sice původně uplatňovala nárok mnohonásobně vyšší, odvolací soud však stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tato vyšší částka se vztahuje k okolnostem, ohledně nichž by skutečně bylo nutno provést další dokazování, což přesahuje rámec a možnosti trestního řízení. Závěry odvolacího soudu jsou rozumně a přesvědčivě odůvodněné, odpovídají smyslu adhezního řízení a nelze v nich spatřovat exces, který by z ústavněprávního hlediska umožňoval jejich zpochybnění.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o této ústavní stížnosti nelze přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o vině, a tudíž lze jen stěží něco vytknout výroku upínajícímu se k náhradě škody, jestliže reflektuje skutková zjištění učiněná soudem ve věci samé a následně z nich logicky vychází. Povahou shora naznačeného procesního rámce je dáno, že Ústavní soud může takové rozhodnutí přezkoumat pouze z toho hlediska, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému vztahu mezi těmito výroky a jimi podloženým (soudem zjištěným) skutkovým stavem. Tak tomu ale v dané věci zjevně není.
15. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně je v podstatě pouze polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však nemůže ústavní konformitu tohoto rozhodnutí zpochybnit.
16. Stran námitek směřujících proti rozhodnutím, jimiž soudy uložily stěžovateli povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy v trestním řízení, Ústavní soud připomíná, že soud má zákonem poskytnutý velký prostor pro úvahy, na jejichž základě rozhodne o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení poškozenému. Ústavnímu soudu nepochybně nepřísluší hodnotit vhodnost či správnost takového rozhodnutí, pokud jím současně není zasaženo do práv chráněných ústavním pořádkem. Nelze tedy vyloučit, že i rozhodování, které se uskutečňuje v intencích "volné úvahy", může být projevem libovůle při výkladu právní normy či extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
17. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v intencích uvedených zásad a dospěl k závěru, že k vytýkanému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Poškozená byla v předmětném trestním řízení zastoupena advokátem, přičemž jeho prostřednictvím podala návrh na přiznání náhrady vzniklých nákladů. Náklady byly vyúčtovány podle advokátního tarifu, kdy v dané věci jeden právní úkon představuje částku ve výši 9 500 Kč (viz §10 odst. 5 ve spojení s §7 bod 6 advokátního tarifu). Tuto částku stěžovatel ostatně nezpochybňuje. Za skutečně účelné a potřebné úkony právní služby k uplatnění nároku poškozené však považuje pouze 9 úkonů právní služby, ostatní označuje za neodůvodněné a formální. Tyto úvahy stěžovatele se však nacházejí v rozporu s tím, jak je aktivita zmocněnce, včetně jeho účasti na jednotlivých úkonech trestního řízení, zachycena ve spisovém materiálu. Soud prvního stupně ve svém usnesení jednotlivé úkony, za něž byla požadována náhrada, rozebral, přičemž vysvětlil, proč za některé účtované úkony právní služby náhradu nepřiznal. Stížnostní soud, který ke stížnosti stěžovatele přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející, se s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil, když stejně jako soud prvního stupně shledal povinnost stěžovatele nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení po právu. Z hlediska aplikovaných ustanovení trestního řádu je relevantní, že stěžovatel byl v uvedené trestní věci pravomocně odsouzen za jednání mj. ve vztahu k poškozené, v důsledku čehož mu byla uložena povinnost nahradit jí způsobenou nemajetkovou újmu. Zmocněncem vyúčtované položky po jejich zkrácení soudem prvního stupně pak odpovídají obsahu spisového materiálu. Jak případně upozornil stížnostní soud, oprávnění zmocněnce zastupovat poškozeného (viz §51 tr. ř.) jsou podstatně širší než jen uplatnění nároku na náhradu škody za poškozenou. Zmocněnec je oprávněn ho zastupovat v průběhu celého řízení a může využít všech procesních práv a prostředků, včetně účasti u hlavního líčení či veřejného zasedání. Pokud tedy stížnostní soud konstatoval, že všechny úkony, které zohlednil soud prvního stupně, byly provedeny, přičemž náklady takto vzniklé shledal potřebnými k účelnému uplatňování práva poškozené, z ústavního pohledu nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout. Jeho názor není ani v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12, na něž stěžovatel odkazuje.
18. V nálezu sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012 (N 170/67 SbNU 83) Ústavní soud mj. vyslovil, že zohlednit procesní aktivitu zmocněnce je třeba vždy v kontextu konkrétního případu a konkrétního trestného činu, za nějž byl obžalovaný odsouzen. I v projednávané věci se jednalo o úmyslný delikt se sexuálním podtextem spáchaný na nezletilé, kdy lze mít s ohledem na charakter trestné činnosti důvodně za to, že účast poškozené v trestním řízení, zejména při hlavním líčení, pro ni může být traumatizující či přinejmenším nepříjemná, přičemž účast a pomoc zmocněnce pro ni ztělesňuje i psychickou podporu.
19. Stěžovatel nemůže důvodně srovnávat výši přiznané nemateriální újmy s částkou představující přiznané náklady za zastupování poškozené zmocněncem a z toho vyvozovat, že mu byl nepřípustně uložen další trest. I v případě, kdy poškozený neuplatní nárok na náhradu škody či nemateriální újmy, avšak zúčastní se trestního řízení, neboť jeho účast - ať již osobní nebo zprostředkovaná zmocněncem - má pro něj morální a satisfakční rozměr anebo má význam pro trestní řízení, má právo účtovat náklady související s jeho účastí v trestním řízení (viz §154 odst. 2 tr. ř., bod 34 nálezu sp. zn. II. ÚS 289/12), o jejichž výši rozhodne soud (viz §155 odst. 4 tr. ř.).
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení tvrzených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu