ECLI:CZ:US:2016:2.US.497.16.1
sp. zn. II. ÚS 497/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Dovole, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem, se sídlem Podhorská 28, 466 01 Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 22 Cdo 3150/2015-514, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-495, ve znění usnesení ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-502, a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. října 2014, č. j. 14 C 50/2010-447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 1. října 2014, č. j. 14 C 50/2010-447, výroky I. a II. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce (stěžovatele) a žalované (dcery žalobce) k nemovitostem v rozsudku blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti"). Výrokem III. přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na jeho 3/4 vypořádací podíl částku ve výši 3,200.045,30 Kč. Dále výrokem V. soud prvního stupně zamítl návrh žalované na vypořádání spoluvlastnictví v širším slova smyslu, na základě kterého by žalobci bylo uloženo zaplatit žalované částku 250.000 Kč. Konečně výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení vynaložených státem.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-495, ve znění usnesení ze dne 22. června 2015, č. j. 29 Co 40/2015-502, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku IV. tak, že žalobce má nárok na vypořádací podíl ve výši 3,200.045,30 Kč, který již byl žalovanou vyplacen. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované ve stanovené lhůtě náklady odvolacího řízení. Soudy obou stupňů rozhodovaly o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví poté, co jejich předchozí obsahově obdobná rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, č. j. 22 Cdo 3073/2013-324, s tím, že soudy by měly zvážit především schopnost účastníků řízení vyplatit vypořádací podíl a posoudit věc ze všech kritérií, které přicházejí v úvahu. Soudy při opětovném rozhodování vyšly z toho, že žalovaná vypořádací podíl žalobci v plné výši uhradila, přičemž bylo současně zjištěno, že část takto získaných financí žalobce poskytl své partnerce na pořízení bytu, takže by nebylo jisté, zda by v případě přikázání předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví byl schopen vrátit žalované jí uhrazený vypořádací podíl a k tomu jí současně vyplatit i náhradu za její 1/4 spoluvlastnický podíl. Soudy dále uvedly, že ve prospěch žalované svědčí i zájem využívat nemovitosti k rodinnému bydlení pro ni, jejího přítele a její dcery, jakož i vlastnictví žalované k bazénu, který se nachází na sporných pozemcích a další přístupové cestě ke sporným pozemkům.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 22 Cdo 3150/2015-514, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud v obecné rovině poukázal na rozsudek ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, v němž konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §1142 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), nejde však o hlediska rozhodující. To, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (viz §2 a násl. obč. zák.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má i nadále zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Judikatura dovolacího soudu, potvrzená nálezem Ústavního soudu ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, vychází přitom z toho, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, resp. spoluvlastníkům, kteří prokážou schopnost přiměřenou náhradu zaplatit. V dané věci vyšly soudy z toho, že žalovaná po právní moci rozsudku odvolacího soudu (později zrušeného v dovolacím řízení), kterým jí byly nemovitosti přikázány, zaplatila žalobci vypořádací podíl ve výši 3,200.045,30 Kč. Soudy obou stupňů poté již vycházely z jiného skutkového stavu, než dovolací soud v předchozím dovolacím řízení, a nemusely se tak striktně držet jeho závěrů. Žalobce sice doložil, že má na bankovním účtu dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu žalované, neprokázal však, že má stále k dispozici finanční prostředky vyplacené mu žalovanou na jeho vypořádací podíl, resp. že by mohl odpovídající částku žalované vrátit. Dovolací soud uzavřel, že za daného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, není úvaha o tom, že je třeba právě z uvedeného důvodu nemovitosti přikázat opět žalované, opřená o §3 odst. 2 písm. f), §6 odst. 1 a §7 obč. zák., zjevně nepřiměřená.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Rozhodnutím soudů vytýká, že nemají podklad v provedeném dokazování, čímž dochází k porušování práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Ve věcné rovině uvádí, že mu byla způsobena újma na vlastnickém právu, když soud jeho 3/4 podíl na předmětných nemovitostech v podstatě vyvlastnil, aniž by však přihlédl k jeho možnostem vyplatit 1/4 podíl žalované. Soudům dále vytýká, že na základě chybné interpretace předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodly nepředvídatelně, čímž porušily právo na spravedlivý proces a popřely jeho vlastnické právo.
III.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jejichž přehodnocení se u Ústavního soudu domáhá, když jeho hlavní argumentace (ostatně po věcné stránce velmi úsporná) spočívá pouze v tom, že soudy chybně vyhodnotily kritéria stanovená pro vypořádání spoluvlastnictví ve prospěch žalované. Tímto však Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
8. Stěžovatel soudům vytýká, že nerespektovaly závěry vyplývající z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3073/2013 a nezohlednily možnosti stěžovatele vyplatit žalované její 1/4 podíl. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že soudy po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodovaly v situaci, kdy žalovaná uhradila soudem stanovené vypořádání za 3/4 podíl stěžovatele a byl to naopak stěžovatel, který neprokázal, že by měl prostředky na vrácení žalovanou vyplaceného vypořádacího podílu spolu s úhradou jejího 1/4 podílu. Tuto skutečnost ostatně akcentoval i Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení. Ústavní soud neshledává, že by závěry obecných soudů byly nepředvídatelné a vybočující z předchozí judikatury. Jejich rozhodnutí byla rovněž řádně odůvodněna, a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jim nelze ničeho vytknout, proto na ně Ústavní soud plně odkazuje. Závěry obecných soudů nejsou s ohledem na daný skutkový stav, kdy ve prospěch žalované svědčí i další kritéria pro přikázání věci do jejího výlučného vlastnictví (např. účelové využití předmětných nemovitostí), nepřiměřené.
9. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu