ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3073.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3073/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. D., zastoupeného JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, proti žalované P. P., zastoupené Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 50/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. května 2013, č. j. 29 Co 61/2013-294, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. května 2013, č. j. 29 Co 61/2013-294, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. listopadu 2012, č. j. 14 C 50/2010-188, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2012, č. j. 14 C 50/2010-188, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k budově v části obce M. n. N. na parc. č. 954, k pozemku parc. č. 954 – zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parc. č. 955 – zahrada a k pozemku parc. č. 956 – zahrada, vše zapsané u katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou na LV č. 5462 pro k. ú. M. n. N. a obec J. n. N., dále k příslušenství těchto nemovitostí, tj. zděné kolně na parc. č. 955 a 956, skleníku, zahradnímu dřevěnému altánu, zpevněným plochám, záhonovým obrubníkům, opěrné zdi z betonových tvárnic, venkovním betonovým schodům, septiku, přípojce kanalizace, vody, plynu a elektro, dvěma kopaným studním a oplocení s vraty a vrátky. Výrokem pod bodem II. soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 957/1 – ostatní plocha v k. ú. M. n. N. a obci J. n. N. zapsanému na LV č. 8448.
Výrokem pod bodem III. přikázal do výlučného vlastnictví žalované budovu č. p. 392 na parc. č. 954, pozemek parc. č. 954 a pozemky parc. č. 955, parc. č. 956 v k. ú. M. n. N., obec J. n. N. včetně příslušenství ve výroku vyjmenovaného, a dále pozemek parc. č. 957/1 v témže katastrálním území a obci. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.200.045,30 Kč, a to tak, že částku 795.000,- Kč zaplatí do tří dnů od právní moci rozsudku a částku 2.405.045,30 Kč do čtyř měsíců od právní moci rozhodnutí. Výroky pod body V. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce s manželkou, která zemřela v roce 2000, koupili předmětný dům s pozemky v roce 1988 a žalovaná, která je dcerou žalobce, později nabyla id. ¼; pozemek 957/1 nabyli účastníci koupí v roce 2003.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci mají nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí v podílovém spoluvlastnictví, a to žalobce v podílu id. ¾ a žalovaná v podílu id. ¼, mimo pozemek parc. č. 957/1, který spoluvlastní každý v podílu id. ½. V předmětném domě jsou dvě bytové jednotky, z nichž jednu v přízemí užívá žalobce s družkou V. M. a druhou v prvním poschodí užívá žalovaná s druhem J. P. a se svými dcerami M. a P. P. Na hranicích pozemku parc. č. 955 a 956 stojí kolna sloužící jako dvougaráž. Přístup k parc. č. 955 a k domu je přes pozemek 953/2 ve vlastnictví žalované. Na pozemku parc. č. 956 se nachází bazén ve výlučném vlastnictví žalované, který vybudovala se souhlasem žalobce. Vztahy mezi spoluvlastníky jsou špatné.
Soud posoudil věc podle §142 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) Dospěl k závěru, že v úvahu přichází pouze zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do vlastnictví jednomu z účastníků. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, 22 Cdo 1900/2005, 22 Cdo 879/2005 a 22 Cdo 1727/2006) zaujal názor, že pro rozhodnutí o tom, komu ze spoluvlastníků věc přikázat, nemusí být vždy podstatná v zákoně výslovně uvedená kritéria, kterými jsou výše spoluvlastnických podílů a účelné využití věci, ale lze vycházet ze souhrnu skutečností, které jsou pro danou věc relevantní, se zdůvodněním, proč zákonná kritéria nejsou pro danou věc rozhodující. O přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli zájem oba účastníci, i když žalovaná tento zájem projevila až v průběhu řízení. Žalobce prokázal schopnost okamžitě žalovanou vyplatit výpisem ze svého účtu. Rovněž žalovaná prokázala schopnost vyplatit žalobce, i když převážnou část finančních prostředků nemá okamžitě k dispozici, ale je schopna je zajistit a vyplatit žalobci v době, kterou by soud akceptoval. Prokázala, že peníze získá ze svého účtu a ze stavebního spoření, dále z půjček, které jí přislíbili poskytnout dcera M. P., její druh J. P., dva přátelé, a zbytek pokryje z úvěru, který má možnost získat od České spořitelny, a. s., ve výši 2.000.000,- Kč (předložila listiny dokládající příslib půjček, dále výši částek na účtech u bank a na stavebním spoření náležejícím jí, jejímu druhovi a dceři a na vkladní knížce dcery).
Soud nepovažoval kritérium velikosti podílů, které svědčilo ve prospěch žalobce (vlastní id. ¾ většiny nemovitostí), za podstatné, neboť převažuje kritérium účelnějšího vyžití nemovitostí, které je na straně žalované. Do února 2012 oba účastníci užívali nemovitosti dlouhodobě. Žalobce se po hospitalizaci v nemocnici v únoru 2012 již do domu nevrátil a bydlí u své družky V. M. Soud uvedl, že tuto skutečnost nepřičítá žalobci k tíži, neboť ho k tomu vedl jeho nepříznivý zdravotní stav, pro který potřebuje klid, jenž v domě nemá. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaná v domě bydlí se svými dvěma dcerami a s druhem, se kterým žije již téměř 20 let. Dcery bydlí v domě od narození. Nepovažoval za prokázané tvrzení žalobce, že starší dcera M. v domě již nebydlí. Obě dcery chtějí v domě zůstat. Z hlediska dalšího využití nemovitostí se jeví účelnějším přikázat nemovitosti do vlastnictví žalované a její rodiny, neboť minimálně jedna z dcer by zde měla zajištěné plnohodnotné samostatné bydlení.
Pokud jde o péči o nemovitosti, nebylo prokázáno, že se žalovaná o nemovitosti nestará. Soud vzal dále v potaz i skutečnost, že se na pozemku nachází bazén, který je ve výlučném vlastnictví žalované. Žalobce má nyní zajištěné bydlení u V. M. a vzhledem k výši částky, která mu bude vyplacená za jeho spoluvlastnický podíl žalovanou, si může v případě potřeby zajistit vlastní kvalitní bydlení. Za rozhodující kritérium považoval i schopnost do budoucna se starat o nemovitost, což nebude žalobce vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu schopen. Soud rovněž usoudil z toho, že v současné době žalovaný v domě nebydlí a potřebná péče je mu poskytovaná jeho partnerkou, že žalovaný na nemovitosti nelpí natolik, aby nebyl schopen žít jinde. Jako poslední kritérium, o které opřel své rozhodnutí, uvedl skutečnost, že do domu a k pozemkům je přístup přes pozemek ve vlastnictví žalované. Těmito úvahami zdůvodnil zrušení spoluvlastnictví účastníků a přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované se stanovením náhrady za vypořádaný podíl a lhůty, ve které má být vyplacena.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. května 2013, č. j. 29 Co 61/2013-294, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování listinami osvědčujícími aktuální finanční situaci spoluvlastníků a zprávou Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 5. 4. 2013 o řízeních vedených proti žalované, ze kterých zjistil, že žalovaná je schopna za pomoci svých rodinných příslušníků a přátel a po poskytnutí hypotečního úvěru od České spořitelny, a. s., ve výši 2.200.000,- Kč vyplatit žalobci v přiměřené době vypořádací podíl ve výši 3.200.045,30 Kč. Žalobce má potřebný obnos k vyplacení k dispozici ihned. Odvolací soud zjistil, že u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 168/2010 soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni S. B. částku 300.675,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 11. 2010 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 56.850,- Kč. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nebylo dosud pravomocné, odvolací soud zaujal názor, že na žalovanou nelze hledět jako na osobu, která má další závazky.
V odvolacím řízení vyšlo najevo, že k předmětnému domu a kolně sloužící jako garáž je mimo vstupu přes pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. 953/2 i další vstup z pozemku parc. č. 953/1, který je ve vlastnictví obce; přitom není podstatné, který vchod je hlavní a který vedlejší a v jakém rozsahu se užívá.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrzení žalobce, že pouze on vynakládal finanční prostředky na údržbu domu, bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi druha žalované a jejích dcer. Předmětem řízení však nebylo vypořádání investic účastníků do společné věci, proto soud prvního stupně správně považoval provádění navržených důkazů o těchto skutečnostech za nadbytečné. V řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by některý z účastníků před rozhodnutím soudu zajišťoval pro nemovitosti kupce.
Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně ohledně dalšího využití nemovitosti. Účelněji dvoubytový dům se zahradou využije žalovaná se svou širší rodinou než žalobce, který by do konce svého života obýval s přítelkyní pouze byt v přízemí a byt v poschodí by zůstal nevyužitý nebo by ho žalobce pronajímal cizím osobám. Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly zakoupeny žalovaným a jeho manželkou v roce 1988, nelze hovořit o celoživotním vztahu k nim. Oba účastníci mají k nemovitostem vztah rovnocenný. Žalobce v důsledku svého zdravotního stavu a předchozích neshod se žalovanou a její rodinou v bytě fakticky nebydlí po dobu více než jednoho roku a za tuto dobu se přizpůsobil jinému prostředí. Nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaná po dobu, po kterou nemovitosti užívá sama, nebyla schopná jejich údržbu zvládnout. Za správnou považoval odvolací soud i úvahu, že zatímco žalobce si ze svého vypořádacího podílu může koupit bezproblémové bydlení, žalovaná by si ze svého vypořádacího podílu svou bytovou potřebu pro sebe, přítele a dcery zajistit nemohla. Žalovaná bude moci využívat i bazén, který je v jejím výlučném vlastnictví. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným, a proto je potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní a rovněž procesněprávní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zčásti nebyla otázka v rozhodování dovolacího soudu řešena vůbec.
Procesněprávní otázka zásadního právního významu spočívá v tom, zda lze přikázat nemovitosti do vlastnictví toho z účastníků, který do uzavření řízení koncentrací řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. o nemovitosti zájem nejevil a souhlasil s jejich přikázáním do výlučného vlastnictví druhého účastníka, kterým byl žalovaný.
Žalobce rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a vůči němu nespravedlivé. Nemovitosti ve značně neutěšeném stavu koupili s manželkou v roce 1988. Investovali do jejich opravy nemalé prostředky s tím, že předpokládali, že v domě v klidu dožijí. Po předčasném úmrtí manželky se vztahy se žalovanou značně zhoršily. Původně v domě nechtěla bydlet, budovala si dům ve V. n. J. Žádné potřebné investice do domu nečinila a také to nijak neprokázala. Nikdy plně nehradila platby za dodávky energií a vody a platby na chod domu. Užívala nadlimitní část domu (více než 50 %). V roce 2004 jí daroval na pořízení bytu částku 400.000,- Kč (jako mnoho dalších), kterou získal z prodeje restituovaných pozemků. Byt byl sice pořízený, avšak na jméno druha žalované, který jej pronajímá třetím osobám. Nakonec se situace ve vzájemných vztazích zhoršila natolik, že byl nucen po návratu z nemocnice v nedobrém zdravotním stavu uchýlit se k družce V. M., která se o něj stará. Rozhodně mu současný stav nevyhovuje a nezvykl si na bydlení v malém panelákovém bytě. Ztrátu po značnou část života budovaného majetku nese tíživě a vnímá ji více, než jak by to bylo u žalované a jejích dcer, a to tím spíše, že na rozdíl od žalované do domu investoval mimořádné množství peněz a osobní dřiny, což soud žádným způsobem nezohlednil. Má za to, že zákonná kritéria i judikaturní kritéria pro přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví svědčí v jeho prospěch. Odvolací soud se odchýlil od zákona i od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když při rozhodování nevycházel z obou kritérií uvedených v §142 odst. 1 obč. zák., a to z velikosti spoluvlastnického podílu a z účelného využití věci.
Soudy dokonce uzavřely, že vyplacením vyšší částky je žalobce ve výhodě oproti žalované. Takovým výkladem by bylo možné převrátit jakékoli nastavené kritérium. Nezohlednily, že měl finanční prostředky na vyplacení podílu žalované k dispozici, zatímco žalovaná vyplacením podílu jemu finančně zadluží celou rodinu včetně obou studujících dcer. Na vyplacení používá i jejich finanční prostředky. Má za to, že kdyby banka měla vědomost o dalších závazcích žalované, nemohla by jí úvěr poskytnout. Tento úvěr žalovaná i vzhledem ke svému věku nemůže splatit. Nebyl zohledněn další fakt vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Jablonci, že žalovaná má závazky k paní Š. B., švagrové žalobce, žijící v Austrálii ve výši již nyní kolem 400.000,- Kč. Pro rodinu žalované bude mít povinnost vyplatit žalobci vypořádací podíl likvidační dopad. Zadlužení bude mít dopad i na obě dcery a je paradoxní, že by podle rozhodnutí měly být zohledněny a chráněny.
Je důvod domnívat se, že žalovaná hodlá nemovitosti prodat. Po celou dobu společného bydlení dávala najevo, že se jí v domě nelíbí. Žalovaný by v domě bydlel se svou družkou. Dům by rozhodně neprodal. Zbývala by jedna nevelká bytová jednotka, neboť dům uvnitř není nijak rozsáhlý a nehodí se pro bydlení dvou rodin s dětmi.
Dovolání pak – v dovolacím řízení nepřípustně – upozorňuje na rozpory v důkazech a zpochybňuje skutková zjištění.
Žalobce má za to, že není možné činit z protiprávního stavu argument pro přikázání spoluvlastnického podílu. Žalovaná užívala v domě nadlimitní část proti vůli většinového spoluvlastníka a naopak žalobce byl ve svých právech omezován a z domu vyhazován, žalovaná mu dlouhodobě nevydala bezdůvodné obohacení z užívání nadlimitní části domu, a nakonec byl z domu prakticky vyhozen. Místo dcery o něj pečuje cizí osoba. Žalovaná má možnost bydlení v bytě v P. n. N., který si její druh nechal napsat na sebe. Žalobce žádnou jinou možnost bydlení nemá. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Při posuzování schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl tomu, kdo bude ze spoluvlastnictví vyloučen, soudy v nalézacím řízení nepostupovaly plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§142 odst. 1 obč. zák.). Protože občanský zákoník č. 89/2012 Sb. kritéria pro přikázání věci nestanoví a ponechává je tak na úvaze soudů, lze i při aplikaci §1147 tohoto zákoníku vycházet z pravidel, vytýčených judikaturou k §142 odst. 1 Obč. zák.
Při posuzování této otázky lze vyjít z toho, co je o ní uvedeno v komentáři k občanskému zákoníku (Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 610 a násl.; podobně in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, díl I., s. 907): „Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v posledním období zdůraznila další hledisko, a potud jsou její závěry použitelné i v poměrech nové právní úpravy, a tím je i hledisko kredibility (solventnosti) účastníka k „vyplacení“ spoluvlastnického podílu jak z hlediska samotné schopnosti náhradu zaplatit, tak i z hlediska jejího včasného poskytnutí. Hledisko solventnosti se v judikatuře profiluje ve dvojí podobě, jednak jako samotná podmínka pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků (rozsudek NS 22 Cdo 1346/2002, nález ÚS III. ÚS 687/04) a jednak také jako jedna z okolností, k nimž je nutno při vypořádání přihlížet při posouzení toho, komu má být věc přikázána (např. při rovnocenných kritériích může být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím dříve ve srovnání se spoluvlastníkem druhým, ačkoli i ten by podmínku solventnosti k poskytnutí náhrady obecně splňoval) – (usnesení NS 22 Cdo 1604/2005, SR č. 1/2007, s. 23).
Ústavněprávní judikatura prvek solventnosti zdůrazňuje z hlediska, že zákonem stanovená možnost zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, které musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 LPS. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Občanský zákoník upravuje náhradu pro ostatní spoluvlastníky, jimž nebyla věc přikázána, soud má tedy povinnost o náhradě rozhodnout, konkrétní časové okolnosti placení této náhrady, eventuálně časový posun mezi právními účinky „zbavení“ vlastnického práva a faktickým zaplacením náhrady, jsou však z hlediska zásahu do práv garantovaných čl. 11 odst. 4 LPS irelevantní. Zdůraznění významu této podmínky jde v ústavněprávní judikatuře tak daleko, že nedostatečné důkazní posouzení solventnosti spoluvlastníka, kterému je věc přikazována, zakládá porušení práva na spravedlivý proces (nález ÚS II. ÚS 494/03, 24/2005 Usn.). Potvrzení požadavku kredibility bylo opětovně zdůrazněno i následnou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek NS 22 Cdo 3690/2009, usnesení NS 22 Cdo 1344/2011)“.
Zbývá dodat, že uvedená pravidla platí jak pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 obč. zák. 1964, tak i podle §1147 nového občanského zákoníku.
Odvolací soud vzal uvedené hledisko do úvahy a zabýval se jím; přesto podle názoru dovolacího soudu nedostatečně vyhodnotil některé právně významné skutečnosti, a proto je právní posouzení věci jím provedené neúplné a tudíž nesprávné.
Především jestliže oba účastníci prokážou schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu (po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) poskytnuta třetí osobou půjčka; to platí tím více, může-li druhá strana vyplatit podíl jen na základě půjček z více zdrojů.
V dané věci žalobce, jemuž svědčí i kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, prokázal, že je solventní a že je schopen náhradu za spoluvlastnický podíl neprodleně vyplatit, zatímco žalovaná by musela náhradu financovat z více zdrojů, přičemž mělo jít i o přísliby soukromých půjček. Bylo třeba zvážit, zda takový postup je reálný i z hlediska splácení půjček, tedy zda by žalovaná mohla současně se splácením dluhu uspokojovat základní potřeby své a svojí rodiny. Nebylo možno přejít ani ze spisu vyplývající možnost, že některé půjčky snad mohla žalovaná obdržet jen ve spojení s třetí osobou (jejím druhem) jako spoludlužníkem.
Dovolací soud dále konstatuje, že v případě, že je proti spoluvlastníkovi vedeno řízení o zaplacení dluhu ve výši zpochybňující jeho schopnost zaplatit vypořádací podíl, musí k tomu soud zvažující jeho solventnost přihlédnout, a to bez ohledu na skutečnost, že o věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
Odvolací soud nepřihlédl ke dluhu ve výši přesahující 300.000,- Kč, o který je veden soudní spor s tím, že rozhodnutí žalované nepříznivé ještě nenabylo právní moci. Avšak existence dluhu by byla významná i v případě, kdyby o něm řízení nebylo vedeno. Soud může předběžně posoudit takový dluh z toho hlediska, zda není uplatňován zjevně svévolně a šikanózně; pokud tomu tak nebude, musí k jeho existenci přihlédnout.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465). V dalším řízení proto soudy znovu zváží schopnost účastníků vyplatit vypořádací podíl, a posoudí věc ze všech kritérií, které přicházejí v úvahu. Lze přisvědčit tomu, že velikost spoluvlastnického podílu není zcela rozhodující, nicméně o významné kritérium nepochybně jde. Bude též třeba vzít do úvahy, za jakých okolností došlo k pořízení společné věci, kdo se o ně rozhodující měrou zasloužil, jakož i zajištění dalšího bydlení účastníků. Věk a zdravotní stav spoluvlastníka nemohou být při posouzení toho, kdo z účastníků bude schopen lépe zajistit údržbu nemovitosti, brány v neprospěch toho, který je starší a nemocný, zejména má-li dostatek prostředků k tomu, aby zajistil údržbu domu prováděnou za úplatu. Také pronájem bytu v domě může být účelným využitím společné věci, pokud výtěžek bude sloužit např. k financování zvýšených potřeb účastníka, které vznikají v důsledku jeho zdravotního stavu a věku.
Dovolací soud konstatuje, že změna návrhu na rozhodnutí ve věci není porušením principu koncentrace řízení, vyplývajícího z §118b odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu