ECLI:CZ:US:2016:2.US.549.16.1
sp. zn. II. ÚS 549/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CH. D. K., zastoupeného Mgr. Petrem Florianem, advokátem se sídlem Václavkova 297/10, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 7 Tdo 1068/2015-34, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2015, č. j. 2 To 3/2015-416 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 1T 6/2014, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 16. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto se domáhá jejich zrušení.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byl shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 10. 2014, kterým byl stěžovatel uznán vinným, že dne 27. 7. 2013 v prostoru 117,5 km dálnice D1 ve směru na Brno řídil motorové vozidlo takovým způsobem, že poté, co v levém jízdním pruhu dojel osobní auto řízené Petrou K. (jedná se o pseudonym) jedoucí rychlostí 130 km/h, Petra K. z důvody obavy před kolizí byla nucena přejet do pravého jízdního pruhu, přičemž stěžovatel se posléze zařadil do pravého jízdního pruhu před tento automobil a záměrně přibrzdil. V důsledku toho Petra K., s níž cestovaly další tři osoby, byla nucena sešlápnout brzdový pedál, čímž se vůz dostal do smyku, stal se neovladatelným, přejel přes krajnici a narazil do svodidel. Krajský soud proto stěžovatele shledal vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 ve spojení s §145 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 cit. zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 roků, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let, a současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního automobilu užitého při trestné činnosti.
3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), které však bylo shora citovaným usnesením ze dne 17. 2. 2015 zamítnuto. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 odmítnuto
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům
- v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).
7. V oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, či jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud tak respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu zásadně nevstupuje; jeho úkolem je toliko ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním (např. se nedopustil jevu setrvale označovaného jako "opomenutý důkaz"), že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).
8. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Krajský soud v Brně totiž založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil odpovídající právní závěry. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s některými závěry krajského a vrchního soudu, a považuje je za nesprávně zhodnocené, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy obou stupňů náležitě vyložily, proč tak byly zhodnoceny a z jakých důvodů z nich vyvozují závěry uvedené v jejich rozhodnutích. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces totiž nelze zaměňovat s právem na úspěch v soudním řízení, které samozřejmě již z povahy věci zaručeno není a ani být nemůže.
9. Po zvážení všech argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a na základě skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu totiž vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných krajským soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil, což teprve by - s ohledem na shora uvedené - mohlo založit kognici Ústavního soudu. Postup soudu prvního stupně v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ostatně již verifikoval soud odvolací, který označil celkový rozsah dokazování za naprosto dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud se plně ztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, a na rozdíl od stěžovatele je považoval za přesvědčivé, vyčerpávající a logické. Na těchto závěrech Ústavní soud, respektuje dříve zmíněnou zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledal nic, co by mohlo svědčit o jejich excesivnosti dosahující až protiústavní intenzity.
10. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně nevykazují rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytly prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Shodný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož přezkum byl zaměřen na obsahové posouzení uplatněných dovolacích důvodů. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu