ECLI:CZ:US:2016:2.US.592.16.1
sp. zn. II. ÚS 592/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Křemečka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem, se sídlem Tovačovského 318/18, Kroměříž, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 1745/2015 ze dne 16. prosince 2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že v trestní věci Michala Krátkého, podezřelého ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), bylo usnesením Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPA-140687-12/TČ-2014-001491 ze dne 18. 4. 2014 podle §79d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o zajištění nemovitosti stěžovatele, a to bytové jednotky označené v usnesení. Stěžovatel dne 29. 9. 2015 požádal o zrušení zajištění této nemovitosti. Jeho žádost byla usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 č. j. 2 ZN 2387/2014-54 ze dne 13. 10. 2015 zamítnuta s odůvodněním, že důvody, které vedly k zajištění, trvají i nadále, čemuž nasvědčují dosud provedené důkazy. Stížnost stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl s ohledem na důvodnost dalšího trvání zajištění nemovitosti a dále s poukazem na to, že délka trvání řízení je ovlivněna velkou rozsáhlostí prověřované trestné činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na roli společnosti Aktivafin s. r. o. v předmětné věci i na svoje postavení v této společnosti a na činnost podezřelého Michala Krátkého, který jako externí obchodní subjekt zprostředkovával pro společnost uzavření smluv o úvěru, přičemž tak činil i v případě poškozené Heleny Lhotkové, která měla být podvodným jednáním podezřelého připravena o uvedenou bytovou jednotku. Vyslovuje však přesvědčení, že poškozená v rámci vlastní neopatrnosti a lehkovážnosti svěřila svoje úvěrové prostředky, resp. je nechala vyčerpat, jiné osobě a sama k zajištění takového úvěru poskytla vlastní majetková práva. Má za to, že dostatečným způsobem ochrany práv poškozené ve vztahu k předmětné bytové jednotce je žaloba na určení vlastnictví. Poukazuje též na to, že poškozená tento byt stále užívá, ale neplatí nájemné ani žádné poplatky, čímž se dopouští bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že předmětný byt byl jako forma zajištění převeden na osobu věřitele z úvěrového smluvního vztahu zcela dobrovolným jednáním poškozené, poskytnutý úvěr byl vyčerpán a pakliže následně byly tyto vyčerpané prostředky zneužity, tato okolnost nesouvisí s převodem práv k bytové jednotce, která sloužila k zajištění poskytnutého úvěru.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnost soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu proto přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl projevem svévole.
Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 11 Listiny, a jeho zajištění je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ke stejnému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věci je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy ke zhodnocení, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).
Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.
Námitku, jíž stěžovatel zpochybňuje závěr, že předmětná nemovitost je výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit podezřelý Michal Krátký, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto institutů, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Existence usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby přitom není předpokladem pro použití tohoto preventivního institutu přípravného řízení trestního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v době rozhodování o žádosti stěžovatele probíhalo velmi rozsáhlé šetření ohledně podezření, že Michal Krátký pod záminkou poskytování finančních prostředků vylákal od poškozené (ale i od dalších podvedených osob, a to v celkem 9 případech, kdy v některých z nich figuruje společnost Aktivafin, jejímž komisionářem je stěžovatel) ručení zástavou, aby mu byl poskytnut úvěr, který použil pro svou potřebu, přičemž zástava mu byla dále lhostejná, neboť nehradil předepsané splátky. Stále tak trvalo podezření, že zajištěná nemovitost je výnosem z trestné činnosti.
Lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. O takový zásah by šlo až v případě, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění věci musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, která je vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutná. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětné nemovitosti musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
Napadené rozhodnutí se však otázkou přiměřenosti zásahu do vlastnického práva stěžovatele dostatečně zabývalo. Stížností soud sice souhlasil se stěžovatelem, že doba prověřování údajné trestné činnosti je dlouhá, odkázal však na další případy obdobného jednání podezřelého Michala Krátkého, které vyšly v mezidobí najevo, z nichž je evidentní, že jde o velmi rozsáhlou trestnou činnost, kdy je třeba zkoumat vzájemné vazby řady osob, které v těchto dalších prověřovaných skutcích figurují.
Bude tak na orgánech činných v trestním řízení, aby i nadále zkoumaly z vlastní iniciativy trvání podmínek pro zajištění nemovitosti stěžovatele a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušily. O takový postup může požádat i sám stěžovatel (§79d odst. 8 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 Listiny. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu