ECLI:CZ:US:2016:2.US.6.16.1
sp. zn. II. ÚS 6/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 2111/2014-89, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014 č. j. 16 Co 430/2013-67 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2013 č. j. 22 C 213/2011-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv - na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2013 č. j. 22 C 213/2011-42 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů ze strany Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti ČR v řízení o žádosti ze dne 18. 6. 2007 o poskytnutí informací a kterou stěžovatel požadoval peněžitou náhradu nemajetkové újmy v částce 60 000 Kč.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2014 č. j. 16 Co 430/2013-67 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 2111/2014-89 pro nepřípustnost odmítnuto.
4. Obecné soudy konstatovaly, že ve správním řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí informací nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů, resp. nepřiměřené doby řízení, a stěžovateli nevznikla ani nemajetková újma jako další podmínka odpovědnosti státu za škodu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy proti státu. Stěžovatel namítal, že ve správním řízení o žádosti o poskytnutí informací došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nedůvodných průtahů a nepřiměřené délky řízení, která byla způsobena anonymizací účastníků v rozhodnutí, jež stěžovatel žádal poskytnout v kopii. Postup správních orgánů byl Krajským soudem v Praze jako správním soudem vyhodnocen jako nesprávný. Od tohoto závazného rozhodnutí správního soudu se pak odklonil odvolací soud v řízení o náhradu nemajetkové újmy, když konstatoval, že považuje názor správních orgánů na nezbytnost anonymizace účastníků v poskytnutých kopiích rozsudků za správný.
6. Stěžovatel vyslovil názor, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle které má být ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu posuzována doba řízení, a nikoli, zda byl státní orgán nečinný, a podle které je nutno hodnotit, zda byla neproporcionální délka řízení vyvolána důvodnými opravnými prostředky. Stěžovatelem bylo dále uvedeno, že se nedopustil zneužití výkonu práva, jak usuzoval odvolací soud. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 stěžovatel namítal, že i nulový význam řízení pro navrhovatele nelegitimuje nedůvodné průtahy.
7. Stěžovatel poukazoval i na formalismus v rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ve kterém bylo konstatováno, že odvolací soud postavil rozhodnutí o potvrzení zamítnutí žaloby jak na nedostatku nesprávného úředního postupu, tak na neexistenci nemajetkové újmy, avšak v obsahu dovolání právní otázka nemajetkové újmy nebyla napadena. Nemajetková újma je ovšem s nesprávným úředním postupem, kterým stěžovatel v dovolání argumentoval, podle judikatury spojena.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily právní názory ke stěžovatelem vznesenému nároku na náhradu nemajetkové újmy proti státu. Předmětná soudní rozhodnutí nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
11. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy pro nedostatek nesprávného úředního postupu a neexistenci nemajetkové újmy nevybočuje z ústavních kautel (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1225/13). Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
12. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily žalobu na náhradu nemajetkové újmy proti státu jako nedůvodnou. Argumentace obecných soudů k právním otázkám o porušení práva na projednání a rozhodnutí věci bez nedůvodných průtahů a v proporcionální době (ve správním řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí informací) a o peněžním zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedosáhla svým odůvodněním rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
13. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
14. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu