ECLI:CZ:US:2016:2.US.644.15.1
sp. zn. II. ÚS 644/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., adresa Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2015, č. j. Ncp 2716/2014-449, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a UIP Ltd., adresa 3500 South Dupont Highway Dover, Delaware 19901, USA, zastoupeného JUDr. Tomášem Kučírkem, advokátem, se sídlem Petrská 29, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku protiprávního rozhodnutí soudu [čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 čl. 4 odst. 4 Listiny] došlo i k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2015, č. j. Ncp 2716/2014-449, v řízení o žalobě, jíž se žalobce (vedlejší účastník řízení) domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 992,829.841 Kč, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Konstatoval, že v dané věci jde o výjimku ze sporů spadajících do věcné příslušnosti krajských soudů, neboť předmětem sporu je náhrada škody vzniklá ukončením financování výstavby bytových jednotek dle smlouvy o úvěru, tj. věc, k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni podle §9 odst. 3 písm. r) bodu 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.") příslušné okresní soudy.
II.
3. Stěžovatelka v poměrně podrobně sepsané ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze ohledně věcné příslušnosti okresních soudů. Nejprve popisuje okolnosti sporu, přičemž postup žalobce a jeho kroky směřující k uplatnění nároku ve výši téměř 1 miliardy Kč považuje za šikanózní. Domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná a rovněž důvodná. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vytýká nedostatek odůvodnění. Vyslovuje přesvědčení, že předmět řízení vymezený žalobcem svědčí jednoznačně o tom, že se jedná o obchodněprávní spor a nejde tedy o spor z úvěrové smlouvy, jak prezentoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí, neboť žádná uvěrová smlouva mezi oběma účastníky uzavřena nebyla. Podle názoru stěžovatelky měl Vrchní soud v Praze věnovat posouzení otázky věcné příslušnosti více pozornosti, a to i s ohledem na hodnotu sporu a skutečnost, že jeho účastníkem je zahraniční subjekt, a měl se rovněž podrobněji vypořádat s námitkami stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), z něhož se jednoznačně podává povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí v otázce věcné příslušnosti. Stěžovatelka dále rozebírá pravidla věcné příslušnosti soudu a dospívá k závěru, že z toho, jak byl předmět sporu vymezen žalobcem (podle stěžovatelky se žaloba týká otázky podílu jednotlivých společníků na společnosti), nelze dospět k jinému závěru, než že jde o obchodní věc, k jejímuž projednání jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchnímu soudu v Praze rovněž vytýká, že nesprávně aplikoval výjimku z věcné příslušnosti krajských soudů [§9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř.)], neboť nepřihlédl ke skutečnosti, že mezi oběma účastníky sporu nebyla žádná uvěrová smlouva podepsána. Výjimku stanovenou v citovaném ustanovení tak vyložil nepřípustně extenzivně.
4. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření, které zaslal Ústavnímu soudu bez předchozí výzvy, polemizuje s úvahami stěžovatelky. Popisuje okolnosti vzniku sporu a zdůrazňuje, že nepochybně jde o náhradu škody vzniklou v souvislosti se smlouvou o úvěru a tedy o věc podřaditelnou pod výjimku stanovenou v §9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř.
5. Stěžovatelka v následné replice rozporuje tvrzení vedlejšího účastníka a opakovaně předkládá Ústavnímu soudu svůj názor na posouzení otázky věcné příslušnosti, přičemž poukazuje na rozporuplná tvrzení vedlejšího účastníka obsažená v jeho podáních. Zdůrazňuje, že výjimka stanovená v §9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř. se na danou věc nevztahuje.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, přičemž nesouhlasí s tím, že by v prvním stupni měly rozhodovat okresní soudy. Současně soudnímu rozhodnutí vytýká jeho nedostatečné odůvodnění. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom směru, že řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou z klíčových složek práva na spravedlivý proces, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti dle §104a o. s. ř. stanovenou v §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), obdobně též výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 či nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. června 2011 (N 126/61 SbNU 831) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479)].
8. Na straně druhé je ovšem třeba připomenout závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, dle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti, jak již bylo zmíněno výše, zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1032/11 ze dne 2. června 2011].
9. Nyní posuzovaná věc se od výše zmiňovaných případů, kdy byl derogační zásah Ústavního soudu nezbytný, odlišuje, neboť z napadeného usnesení je zřejmé, že Vrchní soud v Praze alespoň v krátkosti (v podstatě jednou větou) odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné okresní soudy, což považuje Ústavní soud (s ohledem na výše zmiňovanou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) za závěr, který je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Třebaže by si v daném případě s ohledem na okolnosti sporu rozhodnutí o věcné příslušnosti zasloužilo poněkud obšírnější zdůvodnění, nespatřuje v něm Ústavní soud natolik závažné nedostatky stran jeho odůvodnění, které by jej vedly k jeho zrušení. Napadené rozhodnutí z pohledu Ústavního soudu splňuje požadavky, které jsou na rozhodnutí o určení věcné příslušnosti kladeny v jeho judikatuře.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu