ECLI:CZ:US:2016:2.US.675.16.1
sp. zn. II. ÚS 675/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Jaromíra Šiguta, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem Hasičská 551/52, 700 30 Ostrava-Hrabůvka, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 12. 5. 2015 č. j. 7 C 201/2014-159, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015 č. j. 13 Co 406/2015-207, v řízení o stanovení výživného, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě, tak i rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově.
2. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 7 C 201/2014-159 uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost platit na výživu žalobkyně s účinností od 1. 11. 2014 částku 7 000 Kč měsíčně, a to ke každému 1. dni v měsíci předem. Dlužné výživné za období od 1. 11. 2014 do 31. 5. 2015 ve výši 24 500 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný podal proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 13 Co 406/2015-207 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
3. Ústavní stížnost není důvodná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
6. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, zejména pak porušení rovnosti účastníků řízení, když nebyly v řízení provedeny jím navrhované důkazy, zejména nebyli vyslechnuti požadovaní svědci a nebyly vyžádány potřebné lékařské zprávy a posudky. Soudy prý neprovedení některých důkazů dle stěžovatele řádně neodůvodnily. Rozhodnutí soudů se tak opírá o nesprávné skutkové i právní posouzení věci, které je v rozporu s již publikovanou judikaturou Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tak nepředvídatelná, v rozporu se zásadami právní jistoty.
8. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) totiž neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02, nález sp. zn. III. ÚS 521/05). Na druhou stranu, judikatura Ústavního soudu vychází z přesvědčení, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 II. ÚS 2067/14).
9. Je pravdou, že soud prvního stupně se v odůvodnění ne zcela vypořádal s tím, proč neprovedl některé důkazy navržené stěžovatelem. S ohledem na výše uvedené však ani toto samo o sobě nelze mít vždy za porušení práva na spravedlivý proces. Zde se navíc s důvody neprovedení navržených důkazů náležitě vypořádal v odůvodnění soud odvolací. Odvolací soud se vypořádal i s judikaturou zmiňovanou stěžovatelem. Jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno chápat a hodnotit je naopak jako jeden celek. Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvláště (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 363/10). Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně po jejich přezkoumání jako správná a doplnil dokazování o nové skutečnosti, které nastaly po vyhlášení rozsudku okresního soudu.
10. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu