ECLI:CZ:US:2016:2.US.70.16.1
sp. zn. II. ÚS 70/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Miroslava Glose a 2) Ludmily Glosové, obou zastoupených JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2015, č. j. KSOS 25 INS 15452/2015-B8, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 12. 6. 2015 podali stěžovatelé společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Následně byl dne 21. 7. 2015 zjištěn úpadek stěžovatelů a byla ustanovena insolvenční správkyně - JUDr. Ing. Aneta Babincová.
2. Dne 14. 10. 2015 byl zveřejněn soupis majetkové podstaty a seznam přihlášených pohledávek vypracovaný insolvenční správkyní. Nemovitý majetek byl vyčíslen na částku 1.800.000 Kč, movitý majetek na 150.000 Kč. Celková výše přihlášených pohledávek činila 1.800.266,92 Kč, z toho zajištěné ve výši 334.777,15 Kč (včetně podmíněné pohledávky 285.163,15 Kč) a nezajištěné ve výši 1.467.489,77 Kč. Insolvenční správkyně popřela pohledávky v celkové výši 235.461,33 Kč.
3. Dne 4. 11. 2015 se konala první věřitelská schůze, které se však neúčastnil žádný z věřitelů. Insolvenčnímu soudu byl doručen hlasovací lístek věřitele č. 5 Česká spořitelna, a. s. (dále jen "věřitel"), který byl doručen do datové schránky dne 3. 11. 2015. V tomto hlasovacím lístku věřitel hlasoval pro schválení oddlužení, a to formou zpeněžení majetkové podstaty stěžovatelů. Jelikož pohledávka věřitele byla v plné výši uznána, tento věřitel disponoval plnou výší svých hlasů, přičemž se jednalo o jediného věřitele, který se prostřednictvím hlasovacího lístku účastnil schůze věřitelů. Schůze věřitelů tedy rozhodla o schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Na základě této skutečnosti pak Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") vydal usnesení napadené nyní projednávanou ústavní stížností, kterým rozhodl tak, že schválil oddlužení stěžovatelů zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), jako insolvenční správkyni uvedl JUDr. Ing. Anetu Babincovou (výrok II.) a provedl popis majetkové podstaty (výrok III.).
4. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše označeného usnesení insolvenčního soudu z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když napadenému usnesení vytýkají, že soud postupoval v rozporu se zákonem a k předmětnému hlasovacímu lístku neměl vůbec přihlédnout, jelikož podpis na něm nebyl úředně ověřen. Za této situace měl proto insolvenční soud o způsobu oddlužení rozhodnout sám a pokud tak neučinil, rozhodl v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelů a tím zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé se totiž domnívají, že pokud by krajský soud rozhodoval o způsobu oddlužení sám, pak by namísto zpeněžení majetkové podstaty upřednostnil plnění podle splátkového kalendáře, jak stěžovatelé požadovali a tento svůj požadavek blíže odůvodňují zejména svojí sociální situací.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.
6. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
7. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
8. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že o těchto prostředcích musí být s konečnou platností rozhodnuto. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, že řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve (usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04), "na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatelé kromě ústavní stížnosti ze dne 8. 1. 2016 podali dne 29. 1. 2016 (zastoupeni stejnou advokátkou) rovněž žalobu pro zmatečnost, která také představuje prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz především stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, 79/2009 Sb., ST 26/51 SbNU 839). Z porovnání obsahu ústavní stížnosti s touto žalobou pro zmatečnost přitom plyne, že se v podstatných rysech překrývají. Také tato žaloba pro zmatečnost je totiž argumentačně založena na tom, že předmětný hlasovací lístek byl pro absenci úředně ověřené pravosti podpisu věřitele právně neúčinný, a proto k němu krajský soud neměl vůbec přihlížet a měl rozhodnout o způsobu oddlužení sám. V tom stěžovatelé spatřovali existenci zmatečnostního důvodu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spočívajícího v tom, že "ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení". Podáním ze dne 3. 10. 2016 však stěžovatelé vzali tuto žalobu pro zmatečnost zpět a proto Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2016, č. j. 25 ICm 412/2016-31, řízení zastavil.
10. Za této procesní situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, jelikož - jak se podává výše - i žaloba pro zmatečnost představuje procesní prostředek, který je třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Jakkoliv Ústavnímu soudu pochopitelně nepřísluší předvídat, jakým způsobem by krajský soud o této konkrétní žalobě nakonec rozhodl, je skutečností, že stěžovatelé tím, že žalobu pro zmatečnost sice podali (a to ze stejných důvodů, jako ústavní stížnost) byli nepochybně přesvědčeni o její procesní přípustnosti, nicméně poté ji vzali zpět, čímž však nutně přivodili výsledek řízení spočívající v jeho zastavení a prakticky tak znemožnili krajskému soudu o této žalobě rozhodnout věcně. Pokud by proto Ústavní soud v tomto případě přistoupil k meritornímu projednání podané ústavní stížnosti, porušil by shora traktovaný princip subsidiarity.
11. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, aniž se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj