ECLI:CZ:US:2016:2.US.701.16.1
sp. zn. II. ÚS 701/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radoslava Lavičky, adresa Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenčního správce dlužnice Dany Kubešové, zastoupeného JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem, se sídlem Palackého 75/21, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2015, č. j. 1 To 471/2015-26, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Odboru hospodářské kriminality SKPV Olomouc ze dne 20. srpna 2015, č. j. KRPM-128424-987/TČ-2013-140080, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky - Odboru hospodářské kriminality SKPV Olomouc, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a současně měl být porušen i čl. 2 odst. 1 Listiny (zákaz vázanosti státu na určitou ideologii).
2. Policejní orgán Policie České republiky, Odbor hospodářské kriminality SKPV Olomouc usnesením ze dne 20. srpna 2015, č. j. KRPM-128424-987/TČ-2013-140080, zajistil podle §79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nemovitosti blíže specifikované ve výroku tohoto usnesení (dále jen "předmětné nemovitosti") ve vlastnictví úpadkyně Dany Kubešové, jejímž insolvenčním správcem je stěžovatel. Předmětné nemovitosti měly být pořízeny z výnosů trestné činnosti podezřelého manžela úpadkyně, která spočívala v uzavírání fiktivních pojistných smluv, za něž obdržel provizi.
3. Stížnosti úpadkyně a insolvenčního správce (stěžovatele) proti výše citovanému usnesení policejního orgánu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. prosince 2015, č. j. 1 To 471/2015-26, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Krajský soud v Ostravě uvedl, že byly splněny zákonné podmínky pro zajištění předmětných nemovitostí, když policejní orgán rozhodl na základě zajištěných a v průběhu řízení zjištěných důkazů, které korespondují s rozhodnými skutečnostmi. Krajský soud v Ostravě k tomu dále podotkl, že zajištění majetku je dočasným (zatímním) rozhodnutím. Nepřisvědčil námitce insolvenčního správce, že zajištěné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení na majetek úpadkyně (manželky podezřelého) a věřitelům by tak mělo svědčit přednostní právo na uspokojení ze zajištěného majetku. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě poukázal na §288 odst. 3 (pozn. správně §283 odst. 3) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož lze zpeněžení majetku, na které se vztahuje zajištění vydané v trestním řízení, provést jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a zabývá se otázkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Orgánům činným v trestním řízení (policejnímu orgánu a Krajskému osudu v Ostravě) vytýká, že nevzaly v úvahu fakt, že zajištěný majetek je součástí majetkové podstaty, přičemž účelem insolvenčního řízení je co největší uspokojení věřitelů, zejména těch, jejichž pohledávky jsou zajištěny např. zástavním právem. Stěžovatel dovozuje, že žádný jiný subjekt než zajištění věřitelé se ze zpeněžení nemovitostí nemůže uspokojit. Napadenými rozhodnutími však byli tito zajištění věřitelé na svých právech zkráceni, a to na úkor státu, který však i v insolvenčním řízení musí mít zásadně rovné postavení (§5 insolvenčního zákona). Stěžovatel připomíná, že zajištění podle §79d trestního řádu nebylo na rozdíl od §47 trestního řádu, který reflektuje zajištění podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, do insolvenčního zákona implementováno. Vyslovuje přesvědčení, že na zajištění podle §79d trestního řádu dopadá §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, podle něhož "právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení". Střet uložení trestu propadnutí či ochranného opatření pak řeší §170 písm. d) insolvenčního zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že nelze připustit, aby v rámci zvláštního druhu civilního řízení, které má sloužit ke společnému uspokojení věřitelů dlužníka, vstoupil do takového řízení nepřihlášený subjekt (stát) a majetek určený k uspokojení věřitelů zabral či rozhodl o jeho propadnutí. Má za to, že není důvod pro upřednostňování trestních předpisů před insolvenčním zákonem. Stěžovatel dále poukazuje na to, že propadnutí věci či ochranné opatření v podobě zabrání věci nenáležející přímo pachateli trestného činu, nenaplňuje účel trestu a je v rozporu s trestními předpisy. Stěžovatel uzavírá, že přednostní uplatňování trestního práva před ostatními trestními odvětvími může ve svém důsledku vést k "ideologii kriminalizace", což je v právním státě nepřípustné.
III.
5. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice brojí proti rozhodnutím o zajištění věci podle §79d trestního řádu, ale ve skutečnosti podstata jeho argumentace směřuje proti (v tuto chvíli) pouze hypotetickému rozhodnutí o propadnutí věci či jejímu zabrání. Stěžovatel tak zaměňuje dva instituty (zajištění majetku a rozhodnutí o propadnutí či zabrání věci), které mají zcela odlišné dopady do právní sféry dotčených osob. V dané věci je třeba v prvé řadě vyjít z toho, na což správně poukazuje ve svém rozhodnutí i Krajský soud v Ostravě, že zajištění věci ve smyslu §79d trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
7. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věci je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jde sice svým způsobem o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou.
8. Ústavní soud současně ve své rozhodovací činnosti stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy ke zhodnocení, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13).
9. Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy. Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že zajištěné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném na majetek manželky podezřelého a práva k nim uplatňuje její insolvenční správce. Pokud by totiž nebyly předmětné nemovitosti pořízené z domnělého výnosu z trestné činnosti zajištěny podle trestního řádu, bylo by možné je v insolvenčním řízení zpeněžit a z tohoto výnosu z trestné činnosti by mohli být následně uspokojeni věřitelé, což není účelem insolvenčního řízení, ani zájmem společnosti.
10. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení přistupují ke každé věci individuálně a zkoumají konkrétní okolnosti, které jsou pro daný případ významné. Hodnocení relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků je toliko záležitostí těchto orgánů. Ve stěžovatelem napadených usneseních se orgány činné v trestním řízení dostatečně zabývaly zjištěním všech okolností relevantních pro danou věc.
11. Lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. O takový zásah by šlo až v případě, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění věci musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, která je vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutná. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných nemovitostí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05, (N 225/39 SbNU 379)], což je v daném případě reprezentováno právem věřitelů na uspokojení z majetkové podstaty. Bude tak na orgánech činných v trestním řízení, aby i nadále zkoumaly z vlastní iniciativy trvání podmínek pro zajištění předmětných nemovitostí a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušily.
12. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu