ECLI:CZ:US:2016:2.US.713.16.1
sp. zn. II. ÚS 713/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Bozděchové, zastoupené JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 43, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, č. j. 25 Cdo 4389/2015-164, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Nejvyšší soud pochybil, když konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť požaduje skutkový přezkum, který je však ze zákona vyloučen, a to ve smyslu ustanovení §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Takové konstatování nicméně podle stěžovatelky není správné, neboť stěžovatelka požadovala přezkum právních otázek, a i kdyby tomu tak přesto bylo, domáhala se též přezkumu procesního postupu soudů obou stupňů.
3. Z vyžádaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zejména zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 64 C 348/2011-53, zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 4.129.902 Kč a rozhodl, že žalované České republice - Ministerstvu financí se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalované zaplacení zmiňované částky z důvodu tvrzené odpovědnosti České republiky za vzniklou škodu, resp. z důvodu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž v roce 1983 uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o prodeji nemovitostí (jednalo se o rodinný dům a s ním související pozemky v katastrálním území Úšovice, obec Mariánské Lázně). Žalovaná však podle názoru stěžovatelky způsobila neplatnost této kupní smlouvy tím, že převedla více práv, než sama měla, neboť vlastníkem nemovitosti nebyla. V roce 2010 pak bylo soudem rozhodnuto, že vlastníkem nemovitosti jsou třetí osoby, které předmětnou nemovitost získali v dědickém řízení po svých právních předchůdcích, jejichž vlastnictví bylo zpochybněno v období nesvobody. Stěžovatelka tím pozbyla své vlastnické právo.
4. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů vyšel ze zjištění, že v roce 1983 byla mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako kupujícími a bytovým podnikem Mariánské Lázně jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva k předmětné nemovitosti, která měla náležet do vlastnictví státu. Smlouva byla neplatná, neboť vlastníkem nemovitosti stát nikdy nebyl (byly jimi třetí fyzické osoby). Následně bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chebu v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 97/2003 rozhodnuto, že předmětná nemovitost patří do dědictví po Angelu Vallavanovi Luisovi a po Anně Böhm Luisové. Žalovaná Česká republika pak podle obvodního soudu nebyla v řízení, jež vyústilo v právě projednávanou ústavní stížnost, pasivně věcně legitimována. Kupní smlouvu totiž uzavíral Bytový podnik Mariánské Lázně, který byl ve smyslu tehdejších právních předpisů státní hospodářskou organizací, jež měla právní subjektivitu a majetkovou odpovědnost. Stát ani příslušný národní výbor nezavdal příčinu ke vzniku škody vzniklé z neplatné smlouvy.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť považoval závěr obvodního soudu za správný. Podle ustanovení §47 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen "hospodářský zákoník") totiž stát neodpovídá za závazky státních hospodářských organizací. Uvedená zásada se uplatnila i za situace, kdy v konkrétním vztahu státní hospodářská organizace jednala ohledně státního majetku, který měla ve správě. I kdyby tedy vznikla ze zmíněné kupní smlouvy stěžovatelce škoda, odpovědným subjektem by nemohl být stát.
6. K odvolacímu tvrzení stěžovatelky spočívajícímu v tom, že stát způsobil škodu tím, že odňal vlastnictví oprávněným subjektům (myšleno italským občanům), resp. že se deklaroval jako vlastník, městský soud uvedl, že takto tvrzené škodní jednání nebylo uplatněno před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení šlo proto o tvrzení nepřípustné v souladu s §205a o. s. ř. S ohledem na odvolací námitku, že soud prvního stupně stěžovatelku nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., odvolací soud uvedl, že není povinností soudu ve smyslu uvedeného ustanovení poučovat účastníka o tom, že může jako důvod tvrzené škody uplatnit také jiné skutečnosti (okolnosti), než které byly žalobou vymezeny. Stěžovatelka přitom v žalobě jednoznačně vymezila jako důvod tvrzené škody uzavření neplatné kupní smlouvy ze strany státu. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že mezi tímto nově uplatněným tvrzením (tzn. odnětím vlastnictví italským vlastníkům) a vzniklou škodu by ani nebyla dána příčinná souvislost, neboť tvrzená škoda stěžovatelce nevznikla odnětím vlastnictví původním vlastníkům (italským občanům). Stěžovatelka konečně podle městského soudu neprokázala, že by stát dal přímý pokyn k prodeji nemovitosti stěžovatelce. Kupní smlouva je ostatně dvoustranným úkonem a nemohla být uzavřena jen na základě pokynu státu. V této souvislosti městský soud nepřehlédl, že sama stěžovatelka se obrátila na tehdejšího "soudruha ministra financí" s žádostí o intervenci ve věci získání uvedené nemovitosti. Následně bylo místním orgánům doporučeno (stěžovatelka toto doporučení v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, označuje za závazný pokyn státu, z něhož odpovědnost žalované také dovozuje), aby vzaly v úvahu žádost stěžovatelky o získání domu. Podle městského soudu tak stěžovatelka zjevně využila svého tehdejšího postavení k dosažení výhody při získání domu oproti oprávněným vlastníkům (italským občanům).
7. Proti těmto závěrům odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, když uvedla, že dovolací důvody vymezuje takto:
"a) nesprávným právním názorem odvolacího soudu je závěr, že se de iure nemohl stát podílet svým konáním či opomenutím na vzniku tvrzeného škodného následku,
b) nesprávným právním názorem odvolacího soudu, resp. vadou řízení jeho hodnotící závěr odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. o tom, že z důkazů (označených v procesním podání ze dne 20. 8. 2014) nevyplývá, že stát (žalovaný) dal pokyn k prodeji svého vlastnictví (předmětných nemovitostí) žalované,
c) nesprávným postupem a vadou řízení je procesní postup odvolacího soudu, resp. jeho závěr o tom, že procesní tvrzení žalobkyně o dílčích okolnostech zakládajících odpovědnost žalobce za škodu (odejmutí vlastnického práva oprávněným vlastníkům, pokyn státu k prodeji žalobkyni), je tzv. novým tvrzením odporujícím ustanovení §205a o. s. ř."
8. Uvedené teze pak stěžovatelka v dovolání, obdobně jako v ústavní stížnosti, podrobně rozvádí.
9. Na to Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení zareagoval následujícím způsobem:
"Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. [...] Jediným přípustným dovolacím důvodem je tedy nesprávné právní posouzení věci. Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení přezkoumávat zjištěný skutkový stav. [...] Závěr soudu, zda se žalovaný vůbec dopustil jednání (bez zkoumání případné protiprávnosti takového jednání), které dle žaloby způsobilo škodu, je závěrem skutkovým. Z povahy dovolacích námitek žalobkyně je tak zřejmé, že nepředstavují otázku hmotného či procesního práva a její nesprávné právní posouzení. Žalobkyně prostřednictvím dovolacích námitek toliko zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, k nimž dospěl odvolací soud. [...] Nesprávné právní posouzení nepředstavují ani namítané procesní vady, jelikož vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). [...] Jelikož žádná z dovolatelkou uplatněných námitek nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl."
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je nejen s obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i s obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud opakovaně vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony ale i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)]. Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle názoru Nejvyššího soudu šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)]. To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí z ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně (nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly v případě stěžovatelky porušeny v míře, aby byl nezbytný jeho kasační zásah. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného rozhodnutí lze považovat za značně stručné, když je v něm v podstatě pouze ve zkratce vyložen důvod, který Nejvyšší soud vedl k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a několik kusých úvah, přičemž takto by je bylo možno považovat za pouhou citaci inkriminovaného ustanovení občanského soudního řádu. Zároveň je však nutno konstatovat, že i z argumentů stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti a v předchozím dovolání (a to především) vyplývá, že svými argumenty toliko opakovaně rozporuje skutková a právní zjištění obvodního a městského soudu, přičemž tyto námitky byly shledány nalézacím a odvolacím soudem jako nedůvodné (srov. k tomu rekapitulaci shora) a protože je Ústavní soud považuje za ústavně konformní, pro stručnost na jejich závěry odkazuje.
14. Vzhledem k okolnostem právě projednávaného případu (zejména ve vztahu k tomu, jakou roli v celé věci měla samotná stěžovatelka a její rodina), přitom ani Ústavní soud nehodnotí výsledek celého řízení před obecnými soudy jako nespravedlivý. Nelze totiž přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky (což je samozřejmě jejím právem) nelíčí celou věc v úplnosti a v dostatečně celistvém kontextu, který však plyne z rozhodnutí, na něž ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu navazuje.
15. Za této situace Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, neboť Ústavní soud s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nenašel žádný přesvědčivý důvod k derogaci napadeného rozhodnutí.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu