ECLI:CZ:US:2016:2.US.726.16.1
sp. zn. II. ÚS 726/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2015, č. j. 10 Co 414/2015-213, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 15 P 2/2000-150, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilé dceři T., jejíž matkou je D. B.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Chebu k návrhu stěžovatele nově (oproti dřívější úpravě, přijaté na základě rozsudku téhož soudu ze dne 14. 10. 2004, č. j. 15 P 2/2000-37) s účinností od 16. 9. 2014 stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilé dceři, a to na částku 1.000 Kč (tzn. došlo k jeho snížení o 500 Kč; výroky I. a II.), neboť s ohledem na dokazování provedené za účelem zjištění aktuální výše měsíčních příjmů stěžovatele i matky nezletilé dcery a také potřeb nezletilé dcery dospěl k závěru, že v dané věci jsou naplněny předpoklady ustanovení §923 občanského zákoníku, tj. došlo k podstatné změně poměrů jak na straně nezletilé dcery (nástup na střední školu), tak i na straně její matky (přibyla jí vyživovací povinnost k nezletilé dceři K.) a stěžovatele. Podstatnou změnu poměrů na straně stěžovatele okresní soud konkrétně shledal v tom, že "se snížil jeho příjem, je v současné době již delší dobu nezaměstnaný, hlášený na Úřadu práce ČR a jeho příjem je tvořen pouze dávkami pomoci v hmotné nouzi." Dle okresního soudu nicméně z této skutečnosti "automaticky nevyplývá důvod pro snížení výživného", když vzal do úvahy, že u stěžovatele "nebyly zjištěny žádné překážky či zdravotní omezení, které by mu bránily zajistit si zaměstnání či v oboru svého vyučení podnikat a získat tak odpovídající příjem, ze kterého by mohl hradit výživné." Proto okresní soud dospěl k závěru, že "ve schopnostech a možnostech (stěžovatele) je získat alespoň takové zaměstnání, ve kterém by dosahoval minimální mzdy a z tohoto výdělku platil výživné," nicméně dle okresního soudu stěžovatel "nevyvíjí dostatečnou aktivitu k získání zaměstnání či brigády." Nadto okresní soud přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestán, a to mj. i pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž pro daný trestný čin je v současnosti proti stěžovateli vznesena další obžaloba.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilé, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) zpochybňovali stanovenou výši výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilé dceři. Zatímco matka namítala, že je ve schopnostech stěžovatele přispívat vyšší částkou a není tedy důvod pro snížení výživného, stěžovatel naopak namítal, že není schopen přispívat na výživu ani v té výši, jak bylo určeno okresním soudem, neboť on sám "je sociálně potřebným občanem a jeho příjem nedosahuje životního minima, a proto se také domáhal snížení výživného na částku 250 Kč měsíčně s tříletou splatností nazpět."
4. Krajský soud v Plzni nicméně v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností tato odvolání neshledal důvodnými a napadený rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění rozsudku se krajský soud zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud na základě provedených důkazů shledal podstatnou změnu poměrů (ve smyslu ustanovení §923 odst. 1 občanského zákoníku), a to jak na straně stěžovatele, tak i na straně matky i samotné nezletilé dcery, a přistoupil tedy ke změně původní úpravy vyživovací povinnosti stěžovatele, přičemž okresním soudem stanovenou částku výživného považoval "za odpovídající částce, kterou (stěžovatel) mohl spolehlivě dosahovat a mohl z této částky výživné pro nezletilou T. platit."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě téměř shodné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři, neboť ve svých závěrech vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jejich rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněna a nepřezkoumatelná, když "při hodnocení již provedených důkazů očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř.)." Na podporu své argumentace ohledně porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na celou řadu nálezů Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud touto problematikou zabýval.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilé dceři a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatel nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy (výše) jeho vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, byť doplněné o odkazy na řadu nálezů Ústavního soudu, avšak bez věcné souvislosti s nyní projednávaným případem stěžovatele.
8. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezletilé dcery, schopnosti stěžovatele zajistit si zaměstnání s odpovídajícím příjmem a tedy dostat se ze stávající hmotné nouze či potřeby nezletilé dcery přiměřené jejich věku).
10. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že obecné soudy vyhověly (byť zčásti) návrhu stěžovatele na snížení výše výživného, když při svém rozhodování zejména zohlednily stávající sociální situaci stěžovatele, kterou však, jak správně okresní soud zdůraznil, nelze považovat samu o sobě za skutečnost, z níž by automaticky a jednou pro vždy vyplýval důvod pro snížení výživného, neboť je v moci a schopnostech stěžovatele ji změnit. Snížení výživného na částku 250 Kč měsíčně, jak původně navrhoval stěžovatel, by se naopak nacházelo v přímém rozporu s požadavkem na rozhodování v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), neboť taková výše výživného by zdaleka nekorespondovala aktuálním potřebám nezletilé dcery, na jejichž uspokojení jsou povinni se podílet oba rodiče. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a jimi konkrétně nově přijatá úprava jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři porušují jeho právo na spravedlivý proces, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu