ECLI:CZ:US:2016:2.US.783.16.1
sp. zn. II. ÚS 783/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z&Z Company, s. r. o., adresa Růžová 972/1, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Markem Ječmenem, advokátem, se sídlem Růžová 972/1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 70 Co 261/2015-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. prosince 2015, č. j. 70 Co 261/2015-91, změnil v rámci řízení, v němž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala nahrazení projevu vůle, usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti žalovanému (Česká republika - Hasičský záchranný sbor Jihomoravského kraje) zdržet se jakéhokoliv nakládání s nemovitostí ve výroku blíže specifikovanou (dále též "předmětná nemovitost"), tak, že návrh žalobkyně zamítl. V dané věci šlo o to, že žalovaný vypsal výběrové řízení na prodej předmětné nemovitosti za nejvyšší cenu, jehož se zúčastnila i žalobkyně, a jejíž nabídka měla být podle jejího tvrzení vyhodnocena jako splňující všechny požadavky a nabídková cena měla být vyhodnocena jako nejvyšší. Žalovaný však následně výběrové řízení zrušil, když si tuto možnost vyhradil v podmínkách výběrového řízení. Odvolací soud předně podotkl, že žalobkyně netvrdila, že by bylo potřeba upravit poměry účastníků [srov. §74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], když výkon rozhodnutí u rozsudku ukládajícího prohlášení vůle nepřichází v úvahu. Za daného stavu odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro vydání předběžného popatření ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně ani neosvědčila, že by její nabídka na odkoupení nemovitosti byla vyhodnocena jako splňující veškeré požadavky výběrového řízení, k čemuž nepředložila žádný důkaz. Nadto, i pokud by její nabídka splňovala veškeré požadavky a nabídková cena byla vyhodnocena jako nejvyšší, stejně by nemohla být s návrhem na vydání předběžného opatření úspěšná, neboť neosvědčila porušení podmínek výběrového řízení.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Dle jejího názoru totiž není nutné osvědčení těch skutečností, které odvolací soud požadoval. K tomu podoktla, že přinejmenším osvědčení porušení podmínek soutěže žalovaným provedla ve vlastním textu žaloby na nahrazení projevu vůle. Potřebu prozatímní úpravy spatřuje stěžovatelka v tom, že pokud by byla předmětná nemovitost převedena na třetí osobu (a kroky žalovaného k tomu jednoznačně směřují), pozbylo by eventuální vyhovující rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle význam, čímž by fakticky došlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle názoru stěžovatelky, aby mohlo být efektivně rozhodnuto o její žalobě, je třeba vytvořit pro to nezbytnou podmínku v podobě zafixování vlastnictví k nemovitosti, k čemuž mělo sloužit navrhované předběžné opatření.
III.
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, který nevyhověl jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření, jímž by žalovaný byl omezen v dispozici se svým majetkem, konkrétně v dispozici s předmětnou nemovitostí. Současně stěžovatelka uvádí, že se odvolací dostatečně nezabýval jejími tvrzeními a argumenty prokazujícími potřebnost nařízení předběžného opatření.
5. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, o jaké se jednalo rovněž v nyní projednávané věci, je především věcí obecných soudů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí tohoto druhu, která nepředstavují konečné (meritorní) rozhodnutí o dotčených právech, nýbrž jejichž úkolem je toliko zatímně (po dobu řízení) upravit poměry účastníků, nabývá na zvláštním významu zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Z této zásady plyne povinnost Ústavního soudu minimalizovat své zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
6. Přestože i rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžných opatřeních (ať již v podobě vyhovění nebo zamítnutí návrhu) mohou v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud je povolán do nich zasahovat pouze za splnění specifických podmínek, zejména tehdy, pokud by jejich vydání bylo projevem svévole nebo pokud by jejich důsledkem bylo porušení základního práva nebo svobody, které by v dalším řízení již nemohlo být napraveno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z citovaných rozhodnutí, jakož i další judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] rovněž vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která jsou způsobilá do práv a povinností účastníků zasáhnout nikoli konečným způsobem. Při hodnocení ústavní stížnosti je však Ústavní soud povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly způsobem stanoveným zákonem.
7. Ústavní soud zkoumal, zda při zamítnutí stěžovatelčina návrhu na vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nesplňuje výše vymezené předpoklady, pro které by toto rozhodnutí mělo být zrušeno. Z odůvodnění odvolacího soudu se nepodává, že by zamítnutí návrhu stěžovatelky bylo projevem svévole. Naopak odvolací soud poměrně podrobně zdůvodnil, proč nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, když stěžovatelka jednak vůbec netvrdila potřebu úpravy poměrů účastníků (omezila se pouze na tvrzení, že žalovaný realizuje kroky k prodeji předmětné nemovitosti), jednak ani neosvědčila, že by její nabídka byla vyhodnocena jako nejlepší, resp. že by došlo k porušení podmínek soutěže. Její tvrzení, že tomu tak bylo, je pouze subjektivním hodnocením.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Jejich závěr, že podmínky vydání předběžného opatření naplněny nejsou, se opírá o podklady předložené v řízení o předběžném opatření. Rozhodování obecných soudů bylo ústavně konformní aplikací podústavního práva, kterou k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva nedošlo.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r
předseda senátu