ECLI:CZ:US:2016:2.US.85.16.1
sp. zn. II. ÚS 85/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Adély Boučkové, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Jugoslávská 64, 613 00 Brno, a 2) Petra Boučka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015 č. j. 25 Cdo 4751/2015-901, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015 č. j. 17 Co 468/2013-711 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 C 75/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu. Po výzvě k odstranění vad návrhu spočívajících zejména v absenci právního zastoupení stěžovatelka předložila plnou moc, kterou zmocnila advokáta JUDr. Petra Smejkala k jejímu zastoupení v řízení před Ústavním soudem nejen proti usnesení Nejvyššího soudu, ale i shora označeným rozsudkům Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, vydaných v řízení o odškodnění ve výši 3.500.000 Kč.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Třebíči po provedeném dokazování zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Nemocnici Třebíč z důvodu nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013, a to zejména pro absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody na straně stěžovatelky a lékařským zákrokem provedeným žalovanou. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně potvrdil správnost skutkových zjištění a právních závěrů, se kterými se ztotožnil, a proto ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud zopakoval, že podle znaleckého zkoumání byl postup žalované při léčení stěžovatelky po úraze utrpěném při dopravní nehodě v srpnu 2008 v souladu s postupem lege artis.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §237 o. s. ř., které zavazuje dovolatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakého důvodu, což se nestalo, neboť stěžovatelkou uplatněné námitky byly zaměřeny na tvrzení, že protiprávní jednání žalované směřující ke vzniku škody bylo prokázáno; podle dovolacího soudu takové námitky postrádaly charakter právní otázky, kterou by měl řešit.
V ústavní stížnosti, sepsané právním zástupcem stěžovatelky a předložené Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2016, stěžovatelka tvrdila porušení práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kterého se měl dopustit Nejvyšší soud tím, že se odmítl věcně zabývat dovoláním stěžovatelky z důvodu formálních vad dovolání spočívajících v neoznačení důvodu přípustnosti dovolání. Stěžovatelka je však přesvědčena, že informace o důvodech dovolání dostatečně vyplývala z dovolání jako celku; šlo především o nesprávné vyhodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, tj. otázky skutkové. V této souvislosti poukázala na konkrétní nálezy Ústavního soudu, podle kterých může být způsobilým dovolacím důvodem i otázka skutková.
Okresnímu soudu v Třebíči stěžovatelka vytkla pochybení v procesu dokazování, zejména chybné hodnocení znaleckého posudku MUDr. Petra Menšíka jako soukromé listiny, nadbytečné zadání dalšího znaleckého posudku, laickou úvahu soudu o příkrém rozporu jejich závěrů a přehlédnutí lékařské zprávy MUDr. Mikové z března 2009 o bezprostřední časové návaznosti úrazu stěžovatelky a jejího ošetření u žalované. Stěžovatelka uzavřela, že nesprávně vedeným důkazním řízením dospěly soudy prvního a druhého stupně k nesprávným skutkovým zjištěním a právním hodnocením, které se promítly v zamítavých rozhodnutích, což se negativně projevilo v jejím životě i životě její rodiny.
K ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 6 C 75/2010, dovolání, s jehož obsahem se seznámil.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem jejího dovolání dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Po novelizaci ustanovení §237 až 239 a ustanovení §241a občanského soudního řádu a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně podmínek pro zvažování přípustnosti dovolání, čemuž bylo třeba přizpůsobit i výklad podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. proto platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Je tomu tak proto, že otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je vždy otázkou právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541).
V projednávané věci stěžovatelka podala dovolání, k jehož přípustnosti neargumentovala a v přesvědčení, že dostatečně prokázala protiprávní jednání žalované, vznik škody i příčinnou souvislost, tvrdila, že „došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Takový předpoklad přípustnosti však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.
Stěžovatelka ve svém dovolání žádnou právní otázku neformulovala, po obsahové stránce představuje její dovolání pouhý nesouhlas s postupem obecného soudu v důkazním řízení. Zjevně tak nespatřovala přípustnost dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, či Nejvyšším soudem dosud neřešenou, nýbrž se domáhala prostého odlišného právního hodnocení věci Nejvyšším soudem.
Odmítl-li Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatelka (zastoupena advokátem) nesplnila požadavky stanovené zákonem a neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. byl podle jejího názoru splněn. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 93/14 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014 či sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat. Stěžovatelčin odkaz na nálezy Ústavního soudu (z poslední doby zejména nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15) lze považovat za nepřípadný, neboť jak shora uvedeno, předpoklad přípustnosti dovolání z obsahu dovolání nevyplýval.
Jestliže dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatele (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost „vyčerpat“ ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.
Ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů, že stěžovatel Pavel Bouček nebyl účastníkem řízení vedeného před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 6 C 75/2010, a proto nebyl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti nim směřující.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu