ECLI:CZ:US:2016:2.US.907.16.1
sp. zn. II. ÚS 907/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Co 397/2015-176, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 7. 2015, č. j. 0 NC 1075/2014-134, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které svěřily nezletilé K. a E. M. do výlučné péče matky, ačkoli stěžovatel poukazoval v průběhu řízení na skutečnost, že děti mají ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 právo na stejnou péči obou rodičů. Stěžovatel má za to, že v jeho případě byly splněny podmínky uvedené v citovaném nálezu, a ani soud prvního stupně u něj neshledal snížené výchovné schopnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že je pedagogem a vzhledem k tomu, že se o obě nezletilé děti od jejich narození (až na krátkou přestávku zaviněnou jeho nemocí) staral, svěřením do střídavé péče by nedošlo ani k narušení jejich identity a kontinuity rodinných vazeb. Soudy však přes naplnění subjektivních kritérií, tedy opravdového zájmu stěžovatele, a neexistenci okolností na straně nezletilých dětí, které by střídavou péči vylučovaly, v rozporu se závěry Ústavního soudu stěžovateli prakticky znemožnily podílet se na výchově jeho dcer.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 0 Nc 1075/2014 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 7. 2015, č. j. 0 NC 1075/2014-134, byly nezletilé K. M. a E. M. svěřeny pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky, stěžovateli soud uložil povinnost platit pro dobu před i po rozvodu manželství na výživu nezletilé K. částku 2 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé E. částku 2300 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Co 397/2015-176, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že je v nejlepším zájmu dětí, aby byly svěřeny vzhledem k jejich věku do péče matky. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že rodiče nezletilých spolu s oběma dětmi bydlí na adrese svého trvalého bydliště, v bytě, který je jejich společným vlastnictvím, děti jsou po větší část dne v osobní péči matky, která je od narození nezletilé K. na rodičovské dovolené, otec je téměř celý den mimo domov z důvodu svého zaměstnání, do kterého denně dojíždí do Hradce Králové. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy spolu rodiče nezletilých fakticky nekomunikují, není možné s ohledem na věk dětí, aby reálně fungoval nějaký model střídavé péče. Soud upozornil, že nezletilá E. je roční dítě, které je svojí matkou plně kojené a v tomto věku je v zásadě péče matky o dítě nenahraditelná. Není tak možné, aby toto dítě střídalo výchovné prostředí obou rodičů. Rovněž nezletilá K. je dítě v mladším předškolním věku, tedy ve věku, kdy stálá péče matky je v zásadě nenahraditelná, obzvlášť za situace, kdy matka nezletilých s oběma dětmi je od jejich narození na rodičovské dovolené a fakticky v převážné míře zajišťuje osobní péči o obě děti. Soud je proto toho názoru, že u dětí v takto nízkém věku je potřebná v prvé řadě stabilita výchovného prostředí a zázemí blízké osoby, na kterou jsou navyklé, což v daném případě nejlépe zajistí svěření obou dětí do péče jejich matky. Soud také vzal v úvahu, že obě děti si jsou věkově dost blízké, a proto je společně svěřil do péče jednoho z rodičů i v zájmu zachování sourozeneckých vazeb.
8. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který se taktéž vypořádal s právními názory vyplývajícími ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, které zakládají presumpci ve prospěch střídavé péče. Odvolací soud dovodil, že posouzení věci soudem prvního stupně není v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu, když Ústavní soud sice dává přednost svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů, ovšem pouze tehdy, pokud oba naplňují stejnou měrou nejen subjektivní hlediska, ale i hlediska objektivní, a rozhodnutí soudu o svěření do střídavé péče obou rodičů nesmí být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně i opatrovníkem považuje za rozporné se zájmy obou dětí, aby byla kontinuita jejich dosavadního prostředí narušena roztržením sourozenecké dvojice. K tomu odvolací soud dodává, že pouze v odůvodněných případech lze k roztržení sourozeneckých vazeb při rozhodování o další péči přistoupit. Žádné takové důvody nebyly v řízení zjištěny. Dalším důvodem svědčícím o nevhodnosti střídavé péče je i dle odvolacího soudu věk obou dětí. Odvolací soud uvedl, že je vždy nutno usilovat o to, aby jakýkoliv jeho zásah do života dítěte byl minimalizován. V projednávané věci vzhledem k věku dětí a k tomu, že o ně doposud pečovala především matka, se soudu jeví jako minimální zásah právě to, pokud bude v tomto stavu kontinuálně pokračováno tak, že i nadále v péči matky zůstanou.
9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly, zda je v zájmu nezletilých dětí, aby byly ponechány ve výlučné péči matky, či byla "prozatím jen" starší z nezletilých svěřena do střídavé výchovy, jak navrhoval stěžovatel. Není přínosné na tomto místě rozsáhleji opakovat argumentaci soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Ústavní soud nemůže ani přisvědčit závěru stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle nějž by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2336/14 ze dne 27. 1. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015). Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v projednávané věci.
10. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na své odvolací námitky, kdy uvedl, že soud prvního stupně nepřistoupil k zadání znaleckého posudku za účelem posouzení vhodnosti výchovného prostředí, také s touto námitkou se vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil, že rozhodnutí soudu prvního stupně není postaveno na závěru, že osobnost otce vykazuje vady, pro které není osobou vhodnou k výlučné péči o děti, nebo že by vzájemné vztahy mezi ním a dětmi byly natolik narušené, že by jeho péči vylučovaly, nýbrž je odůvodněno nejlepším zájmem dětí, který v projednávané věci vzhledem k nízkému věku nezletilých představuje kontinuita dosavadního výchovného prostření a zejména zachování sourozeneckých vazeb. Skutečnosti, pro které soudy obou stupňů dospěly k závěru o vhodnosti péči matky, jsou tedy dle odvolacího soudu zcela jiné, byly zjištěny dostatečně jinými důkazy, a nebylo proto třeba, aby byl důkaz znaleckým posudkem proveden. K tomu Ústavní soud dodává, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
11. Ústavní soud nehodlá se stěžovatelem polemizovat o tom, zda je péče matky pro nezletilou K. nenahraditelná či nikoliv, ani se vyjadřovat k jeho úvahám o tom, že rodičovskou dovolenou může čerpat podle platné právní úpravy i otec. Tyto odvolací námitky stěžovatele, včetně jeho možnosti upravit si odlišným způsobem pracovní dobu, řádně vypořádal již odvolací soud, a Ústavní soud nemůže než uzavřít, že pohlíží na napadená rozhodnutí odůvodňující svěření nezletilých do výlučné péče matky konkrétní rodinou situací, věkem dětí, důrazem na zachování sourozeneckých vazeb a stanoviskem opatrovníka, jako na ústavně souladné a neodporující judikatuře Ústavního soudu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu