ECLI:CZ:US:2016:2.US.908.16.1
sp. zn. II. ÚS 908/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Mazánkové, právně zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, Advokátní kancelář Glatzová & Co., s. r. o., se sídlem Husova 5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 17 C 141/2015-30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou, Advokátní kancelář Jarušek, Straková & Partners, se sídlem Radniční 7/A, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Žalobou podanou soudu dne 23. 9. 2015 se stěžovatelka (též "žalobkyně") domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že dne 27. 4. 2015 byla uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny a zemního plynu mezi žalobkyní jako spotřebitelkou a žalovanou (nyní vedlejší účastnicí) BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. (dále jen "Smlouva"). Téhož dne došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření smlouvy o koupi 5 ks LED žárovek za zvýhodněnou cenu 1 Kč (dále jen "Kupní smlouva"). Obě smlouvy byly uzavřeny mimo obchodní prostory žalované. Dne 30. 4. 2015 se žalobkyně rozhodla odstoupit od Smlouvy dle §11a odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (nyní §11 odst. 3 energetického zákona) a téhož dne zaslala žalované písemné odstoupení. Odstoupení bylo žalované doručeno řádně a včas. Žalovaná následně upozornila žalobkyni, že využila-li práva odstoupit od Smlouvy, dovoluje si ji upozornit i na možnost odstoupit od Kupní smlouvy a LED žárovky vrátit, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne převzetí LED žárovek. Pokud nedojde k odstoupení od Kupní smlouvy, bude žalovaná požadovat úhradu ceny těchto LED žárovek ve výši 2 000 Kč s DPH, tak, jak bylo ujednáno v Kupní smlouvě ("pokud dojde k využití Vašeho práva na odstoupení od Smlouvy v souladu s ustanoveními energetického zákona, vzniká naší společnosti nárok na úhradu plné ceny LED žárovek, a to ve výši 2 000 Kč DPH."). Protože žalobkyně neodstoupila od Kupní smlouvy a žárovky v požadované lhůtě nevrátila, byla následně žalovanou vyzvána k úhradě částky 2 000 Kč. Žalobkyně požadovanou částku do data splatnosti uhradila, ale zároveň upozornila žalovanou na neoprávněnost tohoto nároku. Po zaslání předžalobní výzvy žalované k vrácení částky 2 000 Kč podala následně stěžovatelka žalobu na zaplacení částky 2 000 Kč jako bezdůvodného obohacení.
3. Stěžovatelka v žalobě odkazovala na ustanovení §11a odst. 2 energetického zákona, podle kterého je možné od smlouvy uzavřené s podnikající osobou mimo prostory obvyklé k podnikání držitele licence, jejímž předmětem je dodávka elektřiny nebo plynu, písemně odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce, a to ve lhůtě pěti dnů před zahájením dodávky. Podle názoru žalobkyně byl tedy nárok na zaplacení částky 2 000 Kč nárokem neoprávněným, neboť šlo o nepřípustnou sankci za odstoupení od Smlouvy. Žalovaná se snažila obcházet zákaz sankcí za využití práva spotřebitele (stanovený v §11a odst. 2 energetického zákona) tak, že sankci formálně umístila do jiného smluvního dokumentu - Kupní smlouvy. Přitom v Kupní smlouvě výslovně uvádí, že Kupní smlouva a Smlouva "nejsou smlouvy na sobě závislé", a tedy se posuzují obě samostatně.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 17 C 141/2015-30 byla - vzhledem k výši částky v jednostupňovém řízení - žaloba zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že žárovky v ceně 1 Kč pro zákazníky jsou bonusem (zvýhodněním), ve smlouvě sjednaným s rozvazovací podmínkou ve vazbě na to, zda kupující je či není zákazníkem žalované. Úhrada doplatku ceny za LED žárovky není podle názoru soudu sankcí za odstoupení od Smlouvy, ale předem sjednaným doplatkem ceny při ztrátě zvýhodnění. Žalobkyně žárovky převzala a dobrovolně uzavřela Kupní smlouvu s jasně stanovenými podmínkami; od ní však mohla následně odstoupit a žárovky vrátit, což neučinila. Soud věc posuzoval i s ohledem na časovou souvislost (žalobkyně od Smlouvy odstoupila tři dny po jejím sjednání), a uvažoval o účelovosti jednání žalobkyně.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces pro nedostatečné odůvodnění rozsudku. Dále má zato, že soud nezohlednil ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem, projevující se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele, neuložil-li vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce neoprávněně požadovaný doplatek kupní ceny. Tím měl porušit právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti stěžovatelka též uvádí, že si je vědoma bagatelnosti věci, nicméně podle ní došlo k závažnému a v důsledcích typovému pochybení soudu. V těchto souvislostech zdůraznila absenci aplikace kogentního ustanovení - §11a dost. 2 energetického zákona -, jež sankci za odstoupení od smlouvy zapovídá a od něhož se nelze odchýlit (opomenutí tu znamená svévoli soudu).
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na spisový materiál, zejména na protokol z jednání a na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastník ve svém vyjádření mj. sdělil, že má za to, že se v daném případě jedná principiálně o spor vyplývající z jednoduchého (podústavního) práva, navíc pouze v bagatelní věci. Vedlejší účastník považuje odůvodnění rozhodnutí soudu za dostatečné. Z rozsudku soudu je pochopitelné, na základě jakých skutkových zjištění a jakých úvah ke svému závěru soud dospěl, jakou provedl právní kvalifikaci a na základě jakých úvah ve věci rozhodl. Jestliže se Obvodní soud pro Prahu 1 přiklonil k tomu, že výše kupní ceny byla sjednána ve vazbě na předem známou podmínku, kterou stěžovatelka podle své vůle mohla splnit, není podstatné, zda soud v odůvodnění důkladně interpretoval pojem sankce. V případě povinnosti doplacení ceny za LED žárovky se ani o sankci jednat nemohlo, jelikož se jednalo o protiplnění za dodané zboží. Replika stěžovatelky obsahuje již pouze tvrzení, která vyplývají i z podané ústavní stížnosti.
II.
7. Ústavní soud, dříve než přistoupí k eventualitě meritorního projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka byla řádně zastoupena (§30 odst. 1 téhož zákona) a ústavní stížnost byla podána jako jediný zbylý prostředek ochrany práva (75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost však po zvážení všech skutkových i právních aspektů věci nebyla shledána senátem opodstatněnou a nebylo tedy přikročeno k projednání věci samé.
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)].
9. V posuzovaném případě se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podnikatele. Občanský zákoník těmto typům smluv věnuje zvláštní pozornost; díl čtvrtý části čtvrté obsahuje ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, které představují zvláštní případ ochrany slabší strany (§433 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Tato úprava je doplněna prostředky k ochraně spotřebitele stanovenými dalšími právními předpisy. Nelze opomenout, že ochrana spotřebitele patří i mezi hlavní politiky Evropské unie (hlava XV Smlouvy o fungování Evropské unie) a jako důležitou právní zásadu ji reflektuje rovněž Listina základních práv Evropské unie v čl. 38. Tomu odpovídá i rozsáhlá legislativní činnost na půdě Evropské unie (s danou věcí souvisí především směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1994/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES). Sama ochrana spotřebitele se nepohybuje pouze na úrovni podústavního cestou práva, a to vzhledem k potencialitě omezení autonomie vůle [srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009 (N 144/53 SbNU 765)].
10. Ochrana spotřebitele a vyrovnání faktické nerovnosti účastníků smlouvy je i účelem ustanovení §11a odst. 2 energetického zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2015, nyní §11a odst. 3 energetického zákona) a §1818 občanského zákoníku (srov. i čl. 9 směrnice o právech spotřebitelů). V případě, že je spotřebitelská smlouva uzavírána mimo obchodní prostory, tj. mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání (k tomu srov. definici v čl. 2 odst. 8 směrnice o právech spotřebitelů), může být spotřebitel vystaven při jejím uzavírání momentu překvapení. Z toho důvodu vzniká spotřebiteli právo od takové smlouvy odstoupit podle §1829 občanského zákoníku [Hulmák, M. In Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 543]. Takový prostředek ochrany by postrádal smysl, pokud by měl být při jeho využití spotřebitel stižen nepříznivými důsledky v podobě sankcí či postihů. Též speciální podrobná úprava následků odstoupení od smlouvy u tohoto typu spotřebitelských smluv (§§1831-1836 občanského zákoníku) má za cíl vyloučení právě takových negativních dopadů na právní postavení spotřebitele. Ty by mohly odradit spotřebitele od odstoupení od smlouvy, nepřímo jej tak nutit k setrvání v závazkovém vztahu a omezit zákonné právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy. Ustanovení §11a odst. 2 energetického zákona a §1818 věta první občanského zákoníku pak výslovně umožňuje spotřebiteli za zákonem stanovených podmínek odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu a bez jakéhokoliv postihu (sankce).
11. Je přitom nerozhodné, zda je případná sankce sjednána ve stejné smlouvě nebo smlouvě jiné. Podstatné není ani to, zda jde o smlouvu vedlejší (závislou) či nikoli, neboť je nutné vyjít ze smyslu, účelu i ze skutkového kontextu obou smluv. Sankcí se rozumí negativní majetkové důsledky, které nastanou ve sféře spotřebitele v případě, že využije svého práva odstoupit od smlouvy. V rovině soukromoprávní může text takové smlouvy představovat zakázané nepřiměřené ujednání ve smyslu ustanovení §1814 občanského zákoníku.
12. V Kupní smlouvě, jež navázala na sjednanou Smlouvu o dodávce elektřiny a zemního plynu (od níž stěžovatelka platně odstoupila), se výslovně deklaruje její nezávislost na Smlouvě (viz bod 3). Ústavní soud však dospěl k závěru, že - contra verba contractu - jde o smlouvy navzájem závislé. Vyplývá to už ze samotného používání termínu zákazník v obou smluvních dokumentech, ale též z již výše popsaných věcných souvislostí. Kupní smlouva tedy tvoří de facto vedlejší ujednání ke smlouvě; právní závěry o relevanci těchto vedlejších ujednání považuje Ústavní soud za blízké těm, jež zaujal obecný soud, který ve věci meritorně rozhodoval.
13. Druhý senát Ústavního soudu se nestaví k bagatelním věcem a priori a bezvýhradně odmítavě. Ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (N 3/76 SbNU 63) judikoval, že ve výjimečných případech považuje za nezbytné rozhodnout, za účelem ústavně konformního výkladu a aplikace podústavního práva, o ústavní stížnosti formou nálezu bez ohledu na reálnou efektivnost či nutnost zásahu proti tvrzenému porušení základních práv a svobod (tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti).
14. Spotřebitelské smlouvy se staly občasným předmětem ústavního přezkumu zejména z hlediska dodržení principu rovnosti jejich účastníků, resp. zákazu znevýhodnění spotřebitele. Platí to z poslední doby zejména o nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201) o uplatnění všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Oblasti spotřebitelských smluv se dotýká i doktrína Ústavního soudu o výkladu smluv v soukromém právu, preferující jejich teleologickou interpretaci a takový výklad smluvního textu, který nezakládá neplatnost smlouvy - viz např. nález ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157).
15. Za stěžejní je však nutné označit přístupy, jež postuluje k předmětné problematice nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) o bankovních poplatcích. V textu jeho odůvodnění se připouští, že právní hranice bagatelnosti nemusí být s ohledem na kvalitativní stránku věci určující (b. 33). Podle bodu 36 však nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Zajisté je třeba předpokládat aktivitu zákonodárce a není sporu také o tom, že ochrana spotřebitele je jedním z principů, na nichž je založeno právo Evropské unie. Každopádně nejde v případě ochrany spotřebitele o zvláštní ústavně zaručené veřejné subjektivní právo, tedy snad o základní právo, jež by bylo vázáno na vlastnost spotřebitele jako osoby. Jedná se jen o zvláštní okolnost (spotřebitelský vztah), které se může účastník dovolávat v rámci obecně formulovaných základních práv; běžná disparita ve smluvních vztazích fakticky vždy znamená, zejména při liberalizaci právního styku, dílčí převahu té či oné smluvní strany (b. 42, 44).
16. Druhý senát Ústavního soudu tedy dospěl k závěru, že jakkoliv se Smlouva a Kupní smlouva označují poskytovatelem služeb formálně za oddělené, jde obsahově o hlavní smlouvu a vedlejší ujednání k této smlouvě, jež bylo naplněno a nemá sankční charakter. Za takto posouzeného právního stavu je třeba přijmout výklad in favorem platnosti smluvního textu a zohlednit též skutečnost, že stěžovatelkou před obecným soudem požadované bezdůvodné obohacení se podstatněji neliší od hodnoty věcí (žárovek), které jí byly poskytnuty.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu