ECLI:CZ:US:2016:3.US.1251.16.1
sp. zn. III. ÚS 1251/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem, sídlem Stodolní 1293/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016 č. j. 3 Tdo 156/2016-21, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. 4 To 121/2015 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. března 2015 č. j. 1 T 146/2014-98, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné procesní postavení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tak, že i přes trestním rozsudkem uložený zákaz řízení motorových vozidel řídil dne 8. 11. 2013 osobní automobil. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědi policisty, který stěžovatele v uvedený den zastavil při řízení motorového vozidla, kopie blokového lístku a odborného vyjádření k otázce zkoumání ručního (rukopisného) písma. Na jejich základě soud dospěl k závěru, že osobou, která řídila v uvedený den zastavené motorové vozidlo policistou, byl stěžovatel. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč a trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Se skutkovými závěry okresního soudu se však krajský soud plně ztotožnil. Stěžovatelem podané dovolání následně odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V něm shledal, že stěžovatel uplatnil v dovolání pouze námitky zpochybňující procesní postup a skutkové závěry soudu, přičemž takové námitky nespadají pod žádný dovolací důvod. V hodnocení důkazů pak Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele soudy především pochybily, když konstatovaly, že není nutné zjistit, kde se nachází originál pokutového bloku z dané policejní kontroly, a že není nutné provést důkaz znaleckým posudkem. Pro stěžovatele zůstává nepochopitelné, že se tento originál pokutového bloku ve spise nenachází, a to přesto, že v tomto řízení bylo zpracováno odborné vyjádření z odvětví kriminalistická expertíza ručního písma, ke které byl originál tohoto pokutového bloku "zřejmě" k dispozici. Dle stěžovatele byla v daném řízení zcela převrácena zásada in dubio pro reo a stěžovateli je vytýkáno, že neprokázal svoji nevinu, když soudy jeho důkazní návrhy ignorovaly. Z uvedených důvodů stěžovatele navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Podmínky projednání návrhu
4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá pouze přezkumu provedených důkazů. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou takových pochybení jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Pochybení tohoto druhu stěžovatel obecným soudům vytýká v podstatě toliko obecně, když namítá, že jeho důkazní návrhy byly ignorovány. Konkrétně uvádí pouze svůj návrh na vypracování znaleckého posudku v oblasti zkoumání písma. S tímto návrhem se však soudy logicky a srozumitelně vypořádaly (srov. str. 3 rozsudku okresního soudu a str. 6 rozsudku krajského soudu). Jejich odůvodnění pak nemůže Ústavní soud nic vytknout.
7. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní konformitu důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Taková vada v napadeném řízení nevyvstala a stěžovatel žádnou obdobnou námitku nevznesl.
8. Konečně třetí tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení mohou být v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, když souborem nepřímých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Neprovedení znaleckého posudku na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť samotné odborné vyjádření sloužilo pouze jako podpůrný důkaz k výpovědi svědka a ke kopii pokutového bloku, která pro účely daného řízení dle Ústavního soudu úplně postačuje jako důkaz i materiál pro odborné vyjádření.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu