ECLI:CZ:US:2016:3.US.1306.16.1
sp. zn. III. ÚS 1306/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2016 č. j. 13 Co 664/2014-378 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. srpna 2014 č. j. P 221/2009-308, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a A. K. a nezletilé K. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že došlo k porušení jeho práv na rodinný život a na péči o děti, garantovaných čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, porušen měl být rovněž čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele, otce druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá"), na svěření nezletilé do střídavé péče, dále jím bylo s účinností od 1. 6. 2014 sníženo výživné placené stěžovatelem na nezletilou z částky 4 500 Kč na částku 3 400 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil mj. se závěrem okresního soudu, který neshledal žádný důvod pro změnu dosavadního výchovného prostředí nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Dle stěžovatele obecné soudy výrazným způsobem omezily jeho rodičovská práva, když nerozhodly o požadované střídavé výchově nezletilé. Krajský soud důvody nemožnosti střídavé výchovy nijak nezdůvodnil, neboť pouze uvedl, že nebyly splněny podmínky pro změnu dosavadního výchovného prostředí. Podle stěžovatele změna rozhodnutí o výchově nemusí mít zásadní důvody, které krajský soud navíc charakterizoval pouze obecně. Zásadní změna musí spočívat v tom, že nezletilé dítě má právo, aby bylo vychováváno oběma rodiči a po stejnou dobu.
5. V návaznosti na to stěžovatel upozornil, že nezletilá sama při pohovoru před opatrovníkem uvedla, že má ráda oba rodiče a že pokud by se domluvili na rozšíření styku, pak by takovou dohodu respektovala. Na to soudy výrazně nereagovaly, především krajský soud nevzal v úvahu, že nezletilá současný stav akceptuje především proto, aby nedocházelo mezi rodiči k zásadním konfliktům, řadu let mu ale sděluje, že by s ním ráda žila po stejnou dobu jako s matkou, jinak by ani předmětný návrh nepodával. Argumentoval, že animozita mezi rodiči a priori neznamená, že střídavá výchova není možná, v daném případě spolu rodiče ohledně nezletilé komunikují, byť omezeně, a nezletilé to žádné problémy nezpůsobuje, přičemž krajskému soudu vytknul, že prakticky převzal jako správná tvrzení první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), jakož i jednostrannost konstatování, že "vztahy mezi rodiči jsou velmi narušené, jsou ovlivněny vedeným a dosud neskončeným trestním řízením", s tím, že tato formulace vzbuzuje zdání nemožnosti komunikace mezi rodiči. Stěžovatel zmínil i to, že styk s nezletilou byl opakovaně rozšiřován a logickým vyústěním by měla být střídavá výchova.
6. V závěru ústavní stížnosti krajskému soudu vytkl, že své rozhodnutí odůvodnil obecně, a proto je v podstatě nepřezkoumatelné. Současně poukázal na závěry právní praxe i teorie, dle nichž v případě, že jsou oba rodiče způsobilí vychovávat dítě, mají o ně zájem a dbají kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, pak by mělo být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, a jiné řešení výjimkou, které vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte. Konkrétně pak stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a rozsudek krajského soudu z 13. 4. 2004 č. j. 9 Co 719/2003.
III.
Procesní předpoklady řízení
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, a nezletilá tak zůstala v péči matky. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovateli je v zásadě známa aktuální judikatura Ústavního soudu týkající se rozhodování obecných soudů o úpravě poměrů nezletilých dětí ve smyslu §907 občanského zákoníku, resp. základní principy, jež jsou z hlediska ústavnosti pro rozhodování obecných soudů o této otázce určující, a proto Ústavní soud nepokládá za potřebné tuto [a případně související judikaturu ohledně podmínek změny rozhodnutí o výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti (§909 občanského zákoníku, §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních)] zde blíže prezentovat, přičemž v podrobnostech odkazuje třeba na své usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1493/15, které ji shrnuje.
10. V souzené věci pak Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout. Jak patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy na straně jedné vzaly v úvahu, že střídavá péče představuje řešení, jež je třeba při rozhodování o poměrech nezletilého dítěte preferovat, na straně druhé však dospěly k tomu, že v tomto konkrétním případě by takové uspořádání v nejlepším zájmu nezletilé nebylo, a tento svůj závěr opřely o konkrétní skutečnosti. Těmi nebyl jen nedostatek kvalitní vzájemné komunikace rodičů ohledně nezletilé, zde zapříčiněný zcela narušenými vztahy mezi nimi (ač v průběhu soudního řízení nastalo určité zlepšení), a zásadní názorové rozdíly na způsob výchovy, ale také přání samotné nezletilé. Přitom obecné soudy neshledaly, že by nezletilá byla v tomto ohledu matkou manipulována, a pokud stěžovatel uvedl, že si nezletilá střídavou péči sama přeje, soudy toto tvrzení odmítly, neboť neodpovídalo skutečnosti, a tento svůj závěr řádně vysvětlily. Kromě toho obecné soudy vzaly v úvahu vztah nezletilé ke každému z rodičů, kdy nezletilá, i když uvedla, že má ráda oba rodiče, je na matku a další členy domácnosti silně fixována, vztah ke stěžovateli lze označit spíše za ambivalentní (kdy nezletilá z něj měla v minulosti značný strach). Vedle toho nutno vzít v úvahu, že současné uspořádání poměrů nezletilé svědčí, neboť ve škole dosahuje velmi dobrých výsledků, má řadu mimoškolních aktivit a její psychický stav vykazuje značné zlepšení, přičemž matka stěžovateli nejenže ve styku s nezletilou nebrání, ale ho i (přes vzájemné negativní vztahy) podporuje.
11. Z požadavku "nejlepšího zájmu" dítěte plyne, že povinností obecných soudů je na straně jedné posoudit dosavadní výchovné prostředí z toho pohledu, zda jeho stabilita je hodnotou, kterou je třeba chránit, a na straně druhé zvážit možný přínos případné změny pro nezletilé dítě, a to okamžitý či pro futuro, což je ve druhém případě úkol poměrně obtížný, neboť je třeba do určité míry předjímat budoucí vývoj dítěte a rodinných poměrů. Toto posouzení přitom nepřísluší Ústavnímu soudu, ale soudům obecným, jeho úkolem je "pouze" zhodnotit, zda jejich úvahy nevybočují z ústavněprávních mezí. V souzené věci je zřejmé, že je třeba klást velký důraz na stabilitu dosavadního výchovného prostředí, neboť nezletilé evidentně prospívá, a tudíž jeho změna by měla být podmíněna významnými skutečnostmi, z nichž by vyplynulo, že alespoň s velkou pravděpodobností bude mít změna výchovného prostředí za následek zlepšení kvality života nezletilé, anebo bude pozitivní z hlediska jejího dalšího rozvoje (a - z jiného úhlu viděno - že nebude představovat pro nezletilou nepřiměřené riziko). Že by tato podmínka byla splněna, není s ohledem na výše uvedené skutečnosti přesvědčen (v tomto okamžiku) ani Ústavní soud, podstatné nicméně je, že závěry obecných soudů nelze zjevně považovat za "extrémní" a že tudíž předpoklad zásahu Ústavního soudu do činnosti obecné justice naplněn nebyl.
12. Stěžovatel také tvrdil, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí obecně a že je proto nepřezkoumatelné, ovšem řízení před obecnými soudy (a jimi vydaná rozhodnutí) je třeba posuzovat jako jeden celek, přičemž z podrobného odůvodnění rozsudku okresního soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku krajského soudu, který se se závěry okresního soudu buď ztotožnil, anebo je ještě doplnil, je dostatečně zřejmé, z jakého skutkového stavu tyto soudy vycházely a jak věc po právní stránce posoudily. Ani v tomto ohledu tedy stěžovateli přisvědčit nelze.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu