ECLI:CZ:US:2016:3.US.1352.15.1
sp. zn. III. ÚS 1352/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015 č. j. 3 Tdo 68/2015-40, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2014 č. j. 3 To 404/2014-1001 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2014 č. j. 6 T 26/2013-932, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti UNIVORS, a. s., sídlem Dvořákova 161/14, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývajícího z čl. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dle soudu dopustila tak, že v době, kdy k tomu již neměla oprávnění, když dne 1. 10. 2011 byla odvolána z funkce předsedkyně představenstva vedlejší účastnice, za kterou následně uzavřela nevýhodnou smlouvu o prodeji nemovitostí z vlastnictví uvedené společnosti, čímž poškozené způsobila škodu ve výši 2 340 000 Kč. Za uvedený skutek byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl na dobu dvou a půl roku podmíněně odložen, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem podnikání uvedeným v obchodním rejstříku v trvání dva a půl roku. Vedlejší účastnice byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatelka i státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelku shledal vinnou ze spáchání totožného skutku, avšak způsobenou škodu vyčíslil na částku 1 211 700 Kč. Odvolací soud rovněž prodloužil stěžovatelce zkušební dobu na tři a půl roku. Jinak se plně ztotožnil s právními a skutkovými závěry soudu okresního, které však zčásti upřesnil, zejména v oblasti hodnocení důkazů. Stěžovatelkou podané dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, když přisvědčil názorům soudů nižších stupňů.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka rozhodnutím obecných soudů vytýká, že se nevypořádaly s jejími námitkami a důkazními návrhy. Všechna napadená rozhodnutí jsou tak v tomto směru nedostatečně odůvodněna. Tím soudy porušily ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž se soudy musí vypořádat se všemi tvrzeními účastníků řízení. V daném trestním řízení se navíc stěžovatelka nemohla účinně hájit, neboť žádný z orgánů činných v trestním řízení jí navrhované důkazy neprovedl a toto odmítnutí nezdůvodnil, zatímco obžaloba (resp. poškozená) mohla spis "zavalit" značným počtem dokumentů nemajících souvislost s trestním řízením. Stěžovatelkou předložené dokumenty jsou pak ve spise "pohozeny" na úplném konci, z čehož je dle názoru stěžovatelky zřejmé, že jim nemohla být věnována dostatečná pozornost a svědčí to o libovůli rozhodujících soudů. Soudy rovněž nechaly bez povšimnutí vnitřně rozporné výpovědi svědků obžaloby, vesměs příbuzensky nebo obchodně spojených s poškozenou a jejími jednateli. Výše škody nebyla nijak spolehlivě zjištěna a prokázána. Některé závěry jsou pak zcela nepodloženy jakýmikoliv důkazy (nalézací soud uvedl, že k závěru o vině jej vede jeho "nejhlubší přesvědčení"). Především nebylo prokázáno, že by stěžovatelka měla předmětnou smlouvu podepsat jindy než 15. dubna 2011, tedy v době, kdy ještě měla oprávnění takovou smlouvu uzavřít. Uvedeným postupem došlo dle stěžovatelky k porušení zásady in dubio pro reo. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatelčina argumentace spočívá v opakování námitek, týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, které z něj obecné soudy vyvodily. Formálně sice namítá porušení jejího základního práva na řádné soudní řízení, obsahově však brojí jen proti nesprávné aplikaci podústavního práva. Od Ústavního soudu pak nepřípustně očekává, že srozumitelné a ústavně souladné závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
7. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatelka namítala, že soudy nejprve ponechaly značné množství jejích důkazních návrhů bez povšimnutí a následně ani nijak nezdůvodnily jejich neprovedení. S tím souvisí námitka, že se soudy nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky, která měla být těmito důkazy podpořena. Zde je namístě připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [(srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že žádné z napadených usnesení se explicitně se stěžovatelčinými důkazními návrhy nevypořádává. V tomto směru tedy bylo nutno posoudit, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, v dané věci práva na spravedlivé trestní řízení o podané obžalobě.
8. Ústavní soud, na základě vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 26/2013, podrobně přezkoumal všechna stěžovatelčina podání v trestním řízení, aby posoudil relevanci v nich obsažených důkazních návrhů a tvrzení stěžovatelky ve vztahu k předmětu řízení, jímž je v trestním řízení soudním obžalobou vymezený skutek a jeho právní posouzení. Po tomto zhodnocení dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení stěžovatelčiných procesních ústavních práv nedošlo. Žádný z jejích důkazních návrhů a tvrzení totiž nesměřoval k podstatným otázkám předmětného trestního řízení (srov. zejména odvolání na č. l. 943 a násl. a vyjádření obžalované k listinným důkazům na č. l. 964 - 971). Dle Ústavního soudu se tak neprovedení žádného z navržených důkazů nemůže nijak dotknout hodnocení nejdůležitějších závěrů obecných soudů týkajících se viny stěžovatelky. Za rozhodný lze totiž považovat pouze závěr, že k podpisu předmětné smlouvy došlo jindy, než je ve smlouvě uvedeno, a sice v době, kdy stěžovatelka neměla k uzavření takové smlouvy oprávnění, že tato smlouva byla pro poškozenou nevýhodná, a dále závěr o výši škody. Stěžovatelka však svými důkazními návrhy a tvrzeními rozporuje v podstatě pouze vedlejší vyjádření svědků či soudů, nedotýkajících se nijak uvedených klíčových závěrů soudů. Z žádného místa spisu není tedy patrné, jak by mohlo být pro posouzení obžaloby důležité provedení stěžovatelkou navržených důkazů (kupř. usnesení z občanskoprávního sporného řízení mezi poškozenou a nabyvatelem sporných nemovitostí, doklady o koupi zcela jiné nemovitosti z jiného časového období, doklady o nesrovnalostech o vypořádání majetku mezi zúčastněnými osobami, otázky zaúčtování předmětné nemovitosti nebo dokonce osobní korespondence mezi stěžovatelkou a dalším jednatelem poškozené společnosti, netýkající se nijak předmětných nemovitostí). Žádný z těchto důkazů nemůže dle Ústavního soudu ovlivnit závěr obecných soudů, zda stěžovatelka ve vymezené době bez oprávnění uzavřela či neuzavřela uvedenou smlouvu a způsobila tím poškozené újmu.
9. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatelka žádnou takovou námitku v ústavní stížnosti nevznesla.
10. Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či právní oporu v provedeném dokazování. Takový exces však Ústavní soud v napadeném řízení neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Klíčový závěr o uzavření smlouvy v listopadu 2011 dovodily soudy z několika nepřímých důkazů (zejména výpovědi svědků potvrzujících neshody mezi zúčastněnými osobami stran naložení s předmětnými nemovitostmi na podzim roku 2011), závěr o způsobení škody a její výše je pak potvrzen zejména znaleckými posudky. Přehodnocování rozporů mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob nebo správnosti znaleckých posudků, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Stěžovatelčino tvrzení o jakési konspiraci mnoha svědků je pak dle Ústavního soudu zcela skutkově nepodloženo. Rovněž irelevantním je i vyjádření soudu o jeho "nejhlubším přesvědčení" v otázce stěžovatelčiny viny, neboť toto zcela běžné vyjádření je podpořeno dále provedeným dokazováním. Závěry soudů tak nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu