ECLI:CZ:US:2016:3.US.1457.16.1
sp. zn. III. ÚS 1457/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Miloše, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2016 č. j. 23 Cdo 3478/2015-574 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2014 č. j. 47 Co 308/2011-511, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Groz-Beckert Czech s. r. o., sídlem U Sirkárny 739/3, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud ") v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 27. 4. 2011 č. j. 9 C 1778/97-347 zamítl žalobu vedlejší účastnice řízení na zaplacení částky 609 629 Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1999 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 609 629 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).
4. Mezi účastníky byla sporná obrana stěžovatele, podle níž se souhlasem vedlejší účastnice řízení převzal dluh stěžovatele s příslušenstvím jiný subjekt (M - ART Hodonín, spol. s r. o., dnes RM - ART PROJEKT, spol. s r. o.). Odvolací soud vyšel z pravidla, že při popření pravosti (správnosti) soukromé listiny tíží břemeno důkazní toho účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, tedy stěžovatele. K tomu je třeba uvést, že stěžovatel k prokázání svých sporných tvrzení o změně osoby dlužníka předložil Dohodu o převzetí dluhu ze dne 31. 8. 1994 a Oznámení o změně údajů a převzetí dluhu ze dne 1. 9. 1994. Žalobce po provedení těchto listin k důkazu popřel jejich pravost a správnost, namítaje přitom jejich antedataci a falzum podpisu Václava Bartyzala, toho času ředitele vedlejší účastnice řízení. Na základě dokazování provedeného v odvolacím řízení odvolací soud uzavřel, že stěžovatel důkazní břemeno neunesl; rozhodl proto tak, jak shora uvedeno.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím pro nepřípustnost, a to podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve obšírně popsal předcházející průběh řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu má stěžovatel za to, že se dovolací soud dostatečně nezabýval dovolacími důvody, domnívá se, že jím předložené otázky jsou zásadního právního významu. Dovolací soud se nevyjádřil ke všem jím vzneseným otázkám, pouze formálně konstatoval vady podaného dovolání, aniž by se je eventuálně pokusil odstranit. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí zároveň za nepřezkoumatelné. Odkazuje k tomu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14, ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 878/15, ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15 a další).
7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu tvrdí, že jeho odůvodnění je vnitřně nekonzistentní, nepřesvědčivé, nekompletní a bez opory v provedeném dokazování. Zároveň je považuje za rozhodnutí překvapivé, neboť v něm bylo zásadně změněno právní posouzení věci, ačkoli prokázaný skutkový stav se zásadně nezměnil. K hodnocení důkazů soudy konkrétně uvádí, že soud prvního stupně ani odvolací soud neměly o pravosti listiny dohody o převzetí dluhu před provedením znaleckého zkoumání pochyb. Má za to, že z provedeného znaleckého zkoumání měl být vzat v potaz pouze znalecký posudek Ing. Kokiše, nikoli znalecký posudek Mgr. Mončky, k němuž odvolací soud přihlédl jako k plnohodnotnému důkazu. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že byl zkrácen na plném uplatnění svých procesních práv, když odvolací soud - za situace, kdy usoudil, že vedle sebe stojí dva znalecké posudky s protikladným hodnocením - zamítl návrh stěžovatele na vypracování dalšího revizního posudku; tím nebyla zachována rovnost stran. Stěžovatel má za to, že odvolací soud dostatečným způsobem neodůvodnil, z jakých důvodů tento důkaz neprovedl. Poukazuje rovněž na to, že v řízení absentovala kvalifikovaná vzájemná konfrontace znalců.
8. Dále stěžovatel namítá porušení principu "rovnosti zbraní", když vedlejší účastník řízení neposkytl soudu součinnost ve věci předložení jiných listin s podpisem Václava Bartyzala, který měl s dohodou o převzetí dluhu projevit souhlas. Tím bylo úmyslně zmařeno důkazní řízení v neprospěch stěžovatele. Za porušení principů spravedlivého procesu stěžovatel rovněž považuje postup soudu, který bez návrhu účastníků provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku, jakož i rezignace tohoto soudu na poučovací povinnost podle §118a občanského soudního řádu, když upozornil účastníky řízení na možnost jiného posouzení věci po právní stránce až v rámci třetího odvolacího řízení, aniž by se zásadním způsobem mohla dokazováním změnit skutková zjištění. Pokud odvolací soud přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ale změnil za použití jiného právního zdůvodnění, šlo o překvapivé rozhodnutí.
9. Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení, resp. tvrdí, že v řízení před soudy docházelo k průtahům. Poukazuje na to, že za tento nesprávný úřední postup mu byla přiznána Ministerstvem spravedlnosti částečná kompenzace ve výši 186 000 Kč, přičemž o zbytku nároku nebylo soudem dosud rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
13. Stěžovatel primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto proto, že ani jedna ze stěžovatelem nastolených otázek nezaložila přípustnost dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou (taxativně) vymezeny v §237 občanského soudního řádu. Aby mohlo být dovolání shledáno přípustným, dovolatel musí vymezit důvod dovolání, tj. právní otázku (otázky), na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jejíž vyřešení zároveň pokládá za nesprávné (§241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu), a dále musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu. Na podmínky přípustnosti dovolání ostatně poukazuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující podmínky přípustnosti dovolání vymezené v §237 občanského soudního řádu, náleží pouze dovolacímu soudu (srov. §239 občanského soudního řádu). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jeho názoru bylo jím podané dovolání přípustné. Ústavní soud se s ohledem na své postavení zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť jen v takovém případě by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit. Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
15. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v hranicích vymezených v §237 občanského soudního řádu. Dospěl-li v rámci uvedeného posuzování k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání splněny nejsou, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo (viz dále), nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se Nejvyšší soud nevyjádřil ke všem jím vzneseným otázkám, aniž by konkretizoval, která z nich byla pominuta. Z porovnání obsahu dovolání a odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu však nelze než dospět k závěru, že byly stran přípustnosti dovolání vypořádány - byť stručně (podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu) - všechny stěžovatelovy námitky, které přípustnost dovolání nemohly (bez dalšího) založit (nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, vady řízení spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů a tvrzené neplatnosti plné moci vedlejší účastnice řízení), jakož i námitky ostatní (otázka, zda lze zaúčtování převzatého dluhu provedené věřitelem považovat za konkludentní souhlas s převzetím dluhu, nesprávné určení okamžiku doručení žaloby). Požadavek stěžovatele na odstranění vad podaného dovolání není případný, když dovolání nebylo odmítnuto pro neodstraněné vady (viz náležitosti vyžadované ustanovením §241a občanského soudního řádu), nýbrž pro nepřípustnost.
16. Stěžovatelovy námitky ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se týkají provedeného hodnocení důkazů a dále některých tvrzených procesních pochybení. K tomu lze uvést, že správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11). Námitce stěžovatele, že odvolací soud neodůvodnil, proč nepřistoupil k provedení dalšího revizního posudku, nelze přisvědčit, když důvody tohoto postupu jsou shrnuty na str. 8 napadeného rozsudku. Závěry odvolacího soudu ohledně neprokázání pravosti ani správnosti listin jsou dostatečně skutkově i argumentačně podloženy. Pokud stěžovatel namítá nepředložení jiných listin s podpisem Václava Bartyzala ze strany vedlejší účastnice řízení, z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze stěžovatelem přiložených znaleckých posudků, vyplývá, že znalci pracovali s různým srovnávacím materiálem, přičemž nebyla namítána jeho nedostatečnost. K námitce stěžovatele, že odvolací soud provedl důkaz nenavržený účastníky, postačí odkázat na §120 odst. 2 občanského soudního řádu, který takový postup soudu umožňuje. Nelze přisvědčit ani námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stěžovatel byl o jiném právním názoru odvolacího soudu řádně poučen na jednání dne 2. 10. 2012, přičemž mu byl následně dán prostor k dalším důkazním návrhům. Lze shrnout, že v řízení před odvolacím soudem nebylo shledáno porušení ústavních procesních práv, přičemž Ústavní soud v napadeném rozsudku odvolacího soudu neshledal jiné deficity, jež by odůvodňovaly jeho kasační zásah.
17. Konečně k poukazu stěžovatele na nepřiměřenou délku řízení lze poznamenat, že tato námitka není ve vztahu k posouzení věci samé relevantní, neboť nesprávný úřední postup soudu spočívající právě v průtazích řízení je předmětem jiného typu řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; svůj nárok ostatně stěžovatel již touto cestou uplatnil, jak sám v ústavní stížnosti uvádí.
18. Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení ústavních práv, jež stěžovatel namítal. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu