ECLI:CZ:US:2016:3.US.1469.16.1
sp. zn. III. ÚS 1469/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: Anatoliy Dolynskyy, zastoupeného Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016 č. j. 19 Co 350/2015-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 9. 5. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť jím podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozhodnutí, přitom vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. dubna 2015 č. j. 52 C 142/2014-19 byla České republice - Ministerstvu vnitra uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a co do částky 40 000 Kč byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (výrok II.). Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel po neúspěšném azylovém řízení podal dne 27. 9. 2010 žádost o povolení trvalého pobytu odůvodněnou tím, že na území České republiky pobývá od roku 2002, že zde v roce 2009 poznal svoji manželku, s níž dosud žije. Nadto je mu v České republice poskytována kvalitní psychiatrická péče, kterou potřebuje od doby svého přepadení v roce 2005. Na základě těchto zjištění dospěl prvostupňový soud k závěru, že je dán základní předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, neboť existuje nesprávný úřední postup v rámci správního řízení spočívající v tom, že řízení o žádosti stěžovatele o udělení povolení k trvalému pobytu trvalo od 27. 9. 2010 do 26. 11. 2014, tedy více než 4 roky; při dodržení všech lhůt by přitom mělo být rozhodnuto do dvou let. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda žalovanou poskytnutá satisfakce ve formě konstatování porušení práv a omluvy je dostačující. Zhodnotil, že určitá nejistota byla u stěžovatele pochopitelná, nicméně sám stěžovatel nedoložil, že by měla nějaké důsledky pro jeho život. Žalovanou poskytnutá satisfakce však přesto není dostatečná právě vzhledem k délce správního řízení, po kterou byl stěžovatel v nejistotě. Z toho důvodu soud přiznal stěžovateli zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.
3. K odvolání žalované pak městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žaloba o zaplacení částky 30 000 Kč zamítá (výrok I.); dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel spatřoval důvod k přiznání finančního zadostiučinění výhradně v délce správního řízení a jen okrajově uváděl, že se nacházel ve stavu nejistoty. Nadto stěžovatel podle městského soudu v průběhu celého správního řízení zdůrazňoval, že chce v České republice zůstat z důvodu, že je mu zde dobře, žije uspokojivým manželským životem a je mu zde poskytována lékařská péče, na jakou by v domovském státě nedosáhl. Pokud tedy (byť jen okrajově) tvrdí, že jeho život v České republice byl správním řízením narušen, bylo na něm, aby konkrétně uvedl, jak a čím, a to i když se nemajetková újma v případě nesprávného úředního postupu presumuje. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovateli objektivně nikdy po celou dobu trvání správního řízení nehrozilo, že by musel Českou republiku opustit, a to už jen z toho důvodu, že je manželem osoby s povoleným pobytem na území České republiky. Česká republika totiž dodržuje právo na sloučení rodiny vyplývající z mezinárodních závazků. Stěžovatel by mohl být nucen opustit Českou republiku jen v případech zcela mimořádných, například pokud by se dopustil závažné trestné činnosti. V daném kontextu je tedy podle městského soudu nutno hodnotit stěžovatelovy obavy z návratu na Ukrajinu a jeho nejistotu v průběhu správního řízení. Podle městského soudu tedy nezbylo než konstatovat, že stěžovateli sice byla nesprávným úředním postupem způsobena nemajetková újma, avšak sama délka správního řízení se nijak výrazně nedotkla jeho osobního a rodinného života a nebyla způsobilá v něm vyvolat stav nejistoty.
II.
Argumentace stěžovatele
4. S ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, neboť "z gramatického výkladu" §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něj nevyplývá, že by nemajetková újma měla být finančně nahrazena jen ve výjimečných případech. Naopak i z nedávného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (pozn. nález i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle stěžovatele plyne, že k nepřiznání finančního zadostiučinění by mělo docházet jen výjimečně.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
8. V projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu městského soudu a v jeho rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele.
9. Ke stěžovatelově argumentaci možno toliko poznamenat, že tato se poněkud míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Jak obvodní soud, tak městský soud jednoznačně vyslovily, že ve stěžovatelově věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že to pro stěžovatele mimo jiné znamenalo nemateriální újmu. Už to jsou přitom okolnosti, které právě projednávaný případ výrazně odlišují od stěžovatelem citovaného nálezu. Městský soud pak toliko rozdílně od nalézacího soudu konstatoval, že má-li se zadostiučinění v penězích poskytnout podle výslovné dikce §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jestliže nemateriální újmu nebylo možno nahradit jinak, pak je nutno v dané věci podle městského soudu uzavřít, že konstatování nesprávného úředního postupu a omluva za něj byly ve stěžovatelově věci dostatečným zadostiučiněním. To proto - jak je ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě vysvětleno - že správní řízení, v němž k průtahům došlo, nemělo a nemá na postavení stěžovatele zásadnější vliv. Tohoto zásadního východiska pro právě projednávaný případ se přitom stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti takřka vůbec nedotýká.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu