ECLI:CZ:US:2016:3.US.1538.16.1
sp. zn. III. ÚS 1538/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Aleny Petirové, zastoupené JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou, sídlem Husova 112, Jaroměř, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. února 2016 č. j. 20 Co 312/2015-509, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Pavly Drašnarové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát a dále, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý soudní proces a ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") z 5. 5. 2015 č. j. 5 C 32/2012-386 bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně o zaplacení částky 108 382 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 877 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 105 505 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. a IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním domu č. p. 191 v Jaroměři za období od 2. 2. 2011 do 7. 8. 2011, kdy se stěžovatelka bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně užíváním kuchyně, v níž se vařilo pro restauraci. Žalobkyně se totiž stala výlučnou vlastnicí předmětného domu na základě smíru, kterým bylo vypořádáno společné jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela - syna stěžovatelky. Podle okresního soudu nebylo sporu o tom, že nebytové prostory v posuzovaném období byly užívány tak, že v nich bývalý manžel žalobkyně provozoval restauraci s barem a stěžovatelka kuchyni náležející k této restauraci. Stěžovatelka neprokázala, že by měla právní důvod k užívání předmětné kuchyně bezplatně. Okresní soud se proto zabýval výší bezdůvodného obohacení, kterého se stěžovatelce na úkor žalobkyně dostalo. Provedl v řízení mnoho důkazů a nechal zpracovat i více znaleckých posudků. Při svém konečném rozhodnutí však vyšel pouze z výpočtu provedeného výnosovou metodou. Dospěl tak k závěru, že se stěžovatelka bezdůvodně na úkor žalobkyně obohatila o částku 2 877 Kč. Při stanovení této částky byla použita výnosová metoda a bylo vycházeno z tvrzení stěžovatelky o výši tržeb v posuzovaném období. Proto okresní soud žalobě, co do částky 2 877 Kč vyhověl a ve zbývající části žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobkyně změnil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek prvostupňového soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelka se užíváním kuchyně vlastněné žalobkyní na její úkor bezdůvodně obohatila o částku odpovídající obvyklému nájemnému za užívání tohoto druhu nebytového prostoru. Pro vlastníka nemovitostí přitom platí, že musí dostat obvyklé nájemné bez ohledu na to, kolik provozovatelů jeho prostor užívá. Proto krajský soud rozdělil výši nájemného mezi syna stěžovatelky (tedy provozovatele restaurace a baru) a kuchyni (kterou provozovala stěžovatelka) rovným dílem. Takto dospěl k závěru, že se stěžovatelka na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o polovinu z obvyklého nájemného. Bezdůvodné obohacení stěžovatelky vůči žalobkyni by tak za celý rok odpovídalo částce 92 918,70 Kč. Za jeden den se tak stěžovatelka na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 254,57 Kč a předmětem řízení bylo 187 dní. Bezdůvodné obohacení tak představuje částku 47 605 Kč, ze které bylo zatím nalézacím soudem uloženo stěžovatelce zaplatit toliko částku 2 877 Kč. Proto krajský soud změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni i částku 40 000 Kč s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti především namítá, že soud měl vycházet z vyšší ceny nájemného za 1 m2. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje na zprávy realitních kanceláří, aniž by podle stěžovatelky specifikoval, jaké zprávy má vlastně na mysli. Krajský soud podle stěžovatelky ve svém rozsudku hovoří také o jejich údajných ziscích, takový náhled je ale podle stěžovatelky protichůdný se skutkovými zjištěními vyplývajícími z řízení před soudem. Odvolací soud podle stěžovatelky konečně nesprávně ve svém rozsudku aplikoval §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohlednil jen částečný úspěch stěžovatelky; takovýto přístup však podle jejího názoru není vzhledem k okolnostem právě projednávané věci přiléhavý.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K argumentaci stěžovatelky je nutno především poznamenat, že tato postrádá náležitý ústavněprávní rozměr a nadto je poněkud nepřehledná. Namítá-li totiž stěžovatelka, že není jasné, z jakých zpráv realitních kanceláří odvolací soud vycházel, pak šlo o zprávy, předložené soudu žalobkyní. Soud ovšem náležitě vysvětlil, jak výši bezdůvodného obohacení určil, když vyšel z údajů před soudem slyšeného zástupce znaleckého ústavu (znalecký ústav byl vypracováním posudku pověřen okresním soudem); zisky stěžovatelky z provozu kuchyně, ani zprávy realitních kanceláří pro něj proto nebyly podstatné.
9. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatuje, že žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, nicméně přesto jí přiznává plnou náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce. Uzavírá totiž, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, kterým byla stanovena výše bezdůvodného obohacení. Proto je to podle soudu žalobkyně, kdo má vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před okresním i před krajským soudem. Takový závěr je přitom zcela v souladu s ustáleným výkladem i judikaturou vážící se právě k ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl. Naznačuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že výše bezdůvodného obohacení byla zřejmá již před nalézacím soudem, žalobkyně tedy nemusela trvat na revizním posudku a navyšovat tak náklady řízení, pak je otázkou, proč vlastně stěžovatelka ještě v řízení před nalézacím soudem nárok na žalovanou částku popírala a tvrdila, že k bezdůvodnému obohacení z její strany vůbec nedošlo (tedy popírala oprávněnost nároku žalobkyně nejen co do jeho výše, ale také co do jeho důvodů).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu