ECLI:CZ:US:2016:3.US.1676.16.1
sp. zn. III. ÚS 1676/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou, sídlem Dolní 221, Mořkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 7 Tdo 1552/2015-41, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. srpna 2015 č. j. 1 To 59/2015-763 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2015 č. j. 28 T 20/2014-673, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu, vedeného Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 28 T 20/2014, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit tak, že dne 16. 2. 2014 v přesně nezjištěnou dobu mezi druhou a třetí hodinou ranní v prostoru vstupních dveří do svého bytu v panelovém domě po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym) (dále jen "poškozený"), bodl ho vyhazovacím nožem, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu spojenou s dvojitou perforací stěny tenkého střeva. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud především na základě svědeckých výpovědí poškozeného a dalších osob, popisujících především vztahy stěžovatele a ostatních obyvatel domu, kde stěžovatel bydlel, jakož i znaleckých posudků z oblasti zdravotnictví a kriminalistiky. Stěžovatelovu obhajobu, že se bránil útoku poškozeného střelnou zbraní, označil soud za nevěrohodnou, především s odkazem na rozpory v podaných výpovědích a zjištěné osobnostní rysy stěžovatele.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry nalézacího soudu.
4. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel totiž v dovolání dle Nejvyššího soudu pouze opakoval skutkové a procesní námitky, přičemž Nejvyšší soud neshledal v hodnocení důkazů žádný extrémní rozpor. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž došlo k porušení zásady dvojího přičítání. Dle Nejvyššího soudu byl trest v dané věci vyměřen v souladu s trestním zákoníkem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především jinou konstrukcí skutkového děje, než který byl zjištěn ze strany obecných soudů. Nadto několikrát zdůrazňuje nerovný přístup, který byl vůči němu v průběhu řízení před obecnými soudy uplatněn, jehož kořeny spatřuje ve své trestněprávní minulosti a znalcem z oboru psychiatrie konstatované těžké smíšené poruše osobnosti s dominujícími paranoidními a disociálními rysy. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů je postaveno na srovnání věrohodnosti osoby stěžovatele a poškozeného a neprovedení jím navrhovaných důkazů. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na zásadu zákazu dvojího přičítání v trestním právu, která dle tvrzení stěžovatele byla v jeho případě porušena, a to při použití institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, neboť byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou a navíc mu byl udělený trest ukládán podle mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož u stěžovatele došlo k nepřípustnému dvojímu zpřísnění trestní sazby. S ohledem na výše uvedené tak stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená napadená rozhodnutí obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování, resp. s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud však v minulosti opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů je především úkolem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy), zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel pouze okrajově poukazuje na to, že některým jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno (např. výpis telefonních hovorů poškozeného nebo zkoumání u stěžovatele nalezeného tlumiče). Vesměs však jde o pokračující polemiku s hodnocením dalších důkazů. Soudy se ke stěžovatelem zdůrazňovaným okolnostem vyjádřily a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je provádění dalších důkazů nadbytečné (srov. str. 8 a 9 napadeného rozsudku krajského soudu a str. 8 a 9 usnesení vrchního soudu). Pochybení, spočívající v opomenutí relevantních důkazních návrhů, tedy Ústavní soud neshledal.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu srozumitelné a logické a lze vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Z hlediska dodržení ústavních práv je dále podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, v dané věci zejména výpovědí poškozeného, jehož věrohodnosti věnovaly soudy dostatečný prostor. Současně soudy neporušily princip in dubio pro reo, neboť žádnou neprokázanou skutečnost, jichž bylo ostatně jen velmi málo, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Hodnocení stěžovatelovy věrohodnosti se přitom neopírá o jeho trestní minulost, ale především o rozpory v jeho výpovědích a výsledky znaleckého zkoumání. Stěžovatelovo vlastní hodnocení provedených důkazů nemůže založit relevantní pochybnosti stran hodnocení důkazů. Toliko pro úplnost lze poukázat na značně nelogické či účelové hodnocení důkazů ze strany stěžovatele, ať už jde kupř. o dezinterpretaci svědecké výpovědi svědkyně Perůtkové nebo jeho vlastní, viktimologickým poznatkům odporující úvahy o správném chování nevinné pobodané oběti. V dané věci tedy Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavních principů řádného hodnocení důkazů v trestním řízení. Ve zbytku stěžovatelovy argumentace, spočívající zejména v hodnocení jednotlivých provedených důkazů, lze stěžovatele bezezbytku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která se těmito skutečnostmi zabývají. V jejich hodnocení pak Ústavní soud neshledal žádnou předpojatost, kterou namítá stěžovatel.
12. Přisvědčit nelze ani námitce porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Touto námitkou se v dané věci podrobně zabýval již dovolací soud, který dospěl k závěru, že jako znak kvalifikované skutkové podstaty, spočívající v "opětovnosti" spáchání trestného činu (nikoliv zvlášť závažného zločinu) podle ustanovení §145 trestního zákoníku, byl naplněn spácháním pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, za který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. 4 T 212/2002, kdežto jako znak pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody byl stěžejní trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 téhož trestního zákona (jímž způsobil jinému smrt), za který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1990 sp. zn. 2 T 37/90. Takovému závěru nelze dle Ústavního soudu nic vytknout.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu