ECLI:CZ:US:2016:3.US.1743.16.1
sp. zn. III. ÚS 1743/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem, sídlem Smetanovo náměstí 7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016 č. j. 4 Tdo 249/2016-62 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2015 č. j. 4 To 31/2015-2820, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo být přítomen soudnímu projednání proti němu vedené trestní věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015 č. j. 80 T 2/2014-2745 shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákup a prodej a zprostředkovávání jako fyzická osoba a dále funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu, zejména z důvodu nepřesné specifikace výroku o vině, a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání stejně kvalifikovaného zvlášť závažného zločinu a odsoudil jej ke shodnému trestu. Vrchní soud přitom odmítl námitku obhajoby, že neměl rozhodovat ve veřejném zasedání dne 16. 6. 2015, jehož se stěžovatel nezúčastnil. Stěžovatel zaslal dne 11. 6. 2015 vrchnímu soudu žádost o odročení veřejného zasedání, neboť se v té době nacházel v lékařské péči v psychiatrické nemocnici, kde byl následně hospitalizován. Následující den zaslal vrchní soud stěžovateli výzvu k předložení lékařské zprávy, která by potvrzovala jeho neschopnost účasti na veřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel takovou zprávu nedoložil, bez další omluvy se k veřejnému zasedání nedostavil a byl zde přítomen jeho obhájce, konal vrchní soud veřejné zasedání v stěžovatelově nepřítomnosti.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Neztotožnil se především se stěžovatelovým názorem, že postupem vrchního soudu došlo k porušení práva na soudní projednání trestní věci v přítomnosti obviněného. Vrchní soud postupoval dle dovolacího soudu správně, když neakceptoval nedoložené tvrzení o nutné hospitalizaci stěžovatele. Zdůraznil rovněž, že stěžovatel uplatnil svou obhajobu velmi široce v hlavním líčení. Ve veřejném zasedání pak byly prováděny jako důkazy pouze vybrané faktury, které byly opětovně předloženy stranám. Takto nebyla dotčena kontradiktornost dokazování. I bez přítomnosti stěžovatele bylo možné rozhodnout o jím podaném odvolání. Stěžovatel doklad o své hospitalizaci předložil až Nejvyššímu soudu. Ani z něj však nevyplývá, že by se stěžovatel nacházel ve stavu vylučujícím jeho účast na veřejném zasedání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Vrchní soud dle stěžovatele pochybil, pokud si dostatečně neověřil nejen nezbytnost jeho hospitalizace, ale i jeho schopnost omluvit se z veřejného zasedání, zvláště pokud bylo zřejmé, že stěžovatel na své účasti trvá. V takovém případě nelze stěžovateli jeho účast neumožnit. Podle stěžovatele je nutno vážit a zkoumat zákonné podmínky stanovené pro konání veřejného zasedání bez účasti obviněného a skutečnosti tvrzené obviněným a jeho obhajobou, aby mu nebylo upřeno jeho ústavní právo na veřejné projednání jeho věci a aby se mohl vyjádřit ke všem (i u odvolacího soudu) prováděným důkazům. To platí i v případě, že stěžovatel není dočasně schopen svou neúčast omluvit prostřednictvím obhájce. Stěžovatel byl vyrozuměn o konání veřejného zasedání dne 16. 6. 2015 a ode dne 15. 6. 2015 byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici, přičemž ještě předtím nebyl schopen ani prostřednictvím obhájce, s nímž nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav komunikovat, odvolacímu soudu sdělit a prokázat objektivní důvod své nepřítomnosti u veřejného zasedání a ještě dříve zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání. Za takové situace měl vrchní soud stěžovateli umožnit účast na veřejném zasedání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelovým tvrzením lze přisvědčit toliko v obecné rovině. Ústavní soud dospěl v minulosti k závěru, že obviněný má právo na odročení veřejného zasedání v trestním odvolacím řízení, vysloví-li přání se tohoto jednání účastnit a je schopen v míře, kterou od něj lze spravedlivě požadovat, doložit důvod své neúčasti na plánovaném jednání. Zvláště toto právo platí, je-li účast obviněného na veřejném zasedání důležitá pro naplnění jeho procesních práv [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315]. Z ustálené judikatury však nelze dovodit, že by datum konání veřejného zasedání bylo plně v dispozici obžalovaného, navíc v tu dobu již nepravomocně odsouzeného k relativně dlouhému trestu odnětí svobody.
9. V daném případě se Ústavní soud ztotožnil se závěrem vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že přiměřený důvod pro odročení naplánovaného veřejného zasedání nebyl dán a prokázán. Tento závěr je zcela logicky a ústavně konformně podporován několika důležitými okolnostmi. V první řadě je to samotný předmět odvolacího řízení, zejména to, co mělo být zkoumáno ve veřejném zasedání. V tomto směru lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, dle nějž nedošlo ve veřejném zasedání k jakkoliv důležitému provádění nových důkazů. Další velice důležitou okolností byl pak důvod žádosti o odročení veřejného zasedání. Nepříznivý zdravotní stav obviněného je zásadně důvodem pro odročení veřejného soudního jednání. Je však zcela legitimním postupem, vyžaduje-li soud objektivní potvrzení neschopnosti obviněného zúčastnit se takového jednání. Z důvodu obecné reálné hrozby zneužívání práv není možné vycházet pouze z tvrzení samotného obviněného. Při hodnocení procesních úkonů není pak soud vázán zásadou in dubio pro reo, jak se zřejmě stěžovatel nesprávně domnívá, neboť čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví pravidla pro hodnocení skutkových tvrzení z hlediska trestného jednání, nikoli pro hodnocení tvrzení o důvodech neúčasti na soudním jednání. Může proto přenést důkazní břemeno v otázce podobných pochybností na obviněného, resp. podmínit realizaci jeho procesních práv přiměřenou mírou jeho součinnosti (např. obstaráním lékařské zprávy). Namítá-li stěžovatel, že nebyl schopen ani takové základní součinnosti, není takové tvrzení ničím podloženo. Stěžovatel navíc ani do této chvíle nedoložil, že by mu jeho zdravotní stav neumožňoval kontaktovat např. jeho obhájce, který by mohl obstarat formální náležitosti řádné omluvy. I s přihlédnutím ke stěžovatelem poskytnuté zdravotní zprávě, z níž žádná závažná porucha zdraví nevyplývá, se jeví naprosto nepravděpodobné, že by stěžovatel nebyl schopen kontaktovat svého obhájce nebo kupř. rodinného příslušníka, a to navíc v situaci, kdy sám byl schopen informovat dne 11. 6. 2015 vrchní soud o svém nepříznivém zdravotním stavu. Pro posouzení oprávněnosti postupu vrchního soudu je rovněž důležité, že veřejnému zasedání byl přítomen stěžovatelův obhájce. Postup vrchního soudu tedy Ústavní soud hodnotí jako ústavně konformní. Stejně tak neshledal porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces ve způsobu, jakým v tomto ohledu posoudil námitky stěžovatele Nejvyšší soud.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu