ECLI:CZ:US:2016:3.US.1825.16.1
sp. zn. III. ÚS 1825/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016 č. j. 21 Cdo 2124/2015-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. srpna 2012 č. j. 14 C 24/2008-242, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Nejvyššího státního zastupitelství, sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na řádné soudní řízení, práva na rovnost a rovné zacházení, resp. že mu před nerovným zacházením nebyla poskytnuta ochrana.
2. Ve věci se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby:
A. byla vedlejší účastnice řízení (žalovaná) povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1;
B. bylo určeno, že vedlejší účastnice řízení úmyslně neoprávněně zasáhla do práva stěžovatele na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a to tím způsobem, že dne 14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 nebo k jinému státnímu zastupitelství České republiky, ačkoli splnil veškerá zákonná kritéria pro jmenování státním zástupcem;
C. bylo určeno, že vedlejší účastnice úmyslně nesprávně a neoprávněně v roce 2002 zamlčela žalobci, že o něm v rozporu s právním řádem a profesní etikou státního zástupce shromáždila osobní údaje, úmyslně mu nedovolila se s těmito údaji o jeho osobě zpracovávanými seznámit a k těmto údajům se vyjádřit v řízení o jmenování státním zástupcem;
D. byla vedlejší účastnice povinna omluvit se stěžovateli za porušení práva na rovnost a práva na rovné zacházení a nepřípustnou diskriminaci v řízení o přijetí do zaměstnání na volné místo státního zástupce, a to prostřednictvím písemného, datovaného a vlastnoručně podepsaného dopisu, zaslaného a doručeného na adresu žalobce, ve znění uvedeném v žalobě;
E. byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč;
F. byla vedlejší účastnice "jednající prostřednictvím" Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna zaplatit stěžovateli náhradu škody spočívající v ušlém platu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 za období ode dne 1. 3. 2002 do okamžiku podání návrhu vedlejší účastnicí na jmenování stěžovatele státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti v "minimální výši" 640 000 Kč;
G. byla vedlejší účastnice "jednající prostřednictvím" Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna při výpočtu platu státního zástupce a právní praxe státního zástupce pohlížet na stěžovatele jako na osobu jmenovanou státním zástupcem k obvodnímu státnímu zastupitelství ke dni 1. 3. 2002 a považovat tento den za den stanovený k nástupu stěžovatele do výkonu funkce státního zástupce.
3. Stěžovatel měl jako žalobce za to, že tehdejší nejvyšší státní zástupkyně byla povinna podat návrh na jeho ustanovení státním zástupcem ministru spravedlnosti. Jeho nepodáním mělo dojít "k porušení celé řady jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání", a (mimo jiné) ustanovení čl. l a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci v zaměstnání a povolání, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že byl diskriminován pro svůj zdravotní stav (z důvodu, že byl často nemocen), že na délku řízení o jeho jmenování státním zástupcem nahlíží jako na projev šikanování jeho osoby ze strany nejvyšší státní zástupkyně a že žalovaná porušila jeho právo na rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání, neboť v roce 2002 byl žalobce jediným čekatelem, u něhož nebyl podán návrh na jmenování státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti.
4. Obvodní soud, poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 14 C 266/2004-118 vyloučil k samostatnému řízení návrhy žalobce uvedené pod body I, II, III, IV a V žaloby, a poté, co Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 19. 6. 2006 č. j. Ncp 918/2006-118 a Ncp 917/2006-118 rozhodl, že k projednání žaloby pod body C, D a E žalobního petitu a k rozhodnutí těchto věcí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že tyto věci budou postoupeny Krajskému soudu v Brně - napadeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, jakož i žalobu o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě skutkových zjištění obvodní soud dovodil, že nebylo povinností nejvyšší státní zástupkyně podat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, neboť jde o její "svébytné rozhodnutí", jímž dává najevo své "výlučné právo výběru svých zaměstnanců" a "formování svých pracovních kolektivů", a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost přijmout do pracovního poměru konkrétní osobu. Uvedl, že nikdo (ani právní čekatel) nemá právní nárok na to, aby ho nejvyšší státní zástupce navrhl ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, že uvedený postup nelze "vynucovat", neboť jde o rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, který "za dobré fungování svého rezortu nese plnou odpovědnost", a že nejvyšší státní zástupkyně postupovala "zcela zákonně, bez porušení svých povinností".
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl mimo jiné, že z ustanovení §18 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nevyplývá právo stěžovatele na to, aby mu při splnění zákonných podmínek pro jmenování státním zástupcem ve smyslu §17 uvedeného zákona "vznikl nárok" na jmenování, že to, zda nejvyšší státní zástupce podá ministru spravedlnosti návrh na jmenování státního zástupce, je výlučně na jeho uvážení, a že dospěje-li nejvyšší státní zástupce k závěru, že takový návrh nepodá, zákon č. 283/1993 Sb. nepožaduje, aby o tom vydal rozhodnutí a svůj postup zdůvodnil. Shledal, že určení, že žalovaná úmyslně a neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, nemá oporu v zákoníku práce, a že případné vyhovění takovéto žalobě by spor účastníků "nijak nevyřešilo", neboť závěr o tom, zda došlo k porušení práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, představuje "předběžnou otázku v řízení o antidiskriminační žalobě podle §7 odst. 4 zákoníku práce", a je tedy "nerozhodné", zda žalobce v řízení tvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl přímo nebo nepřímo diskriminován z důvodu tvrzeného zdravotního postižení (§133a občanského soudního řádu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá za těchto okolností na uvedeném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu.
6. Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, neboť nebylo shledáno opodstatněným. Dovolací soud se zabýval dosud neřešenou otázkou hmotného práva, tedy jakých nároků, a za jakých podmínek se může domáhat fyzická osoba, ve vztahu k níž došlo před vznikem pracovního poměru (při jednání o jejím přijetí do zaměstnání) k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci. V napadeném rozsudku mj. uvedl, že projednávanou věc je (s ohledem na rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně nepodat návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem, k němuž došlo dne 14. 11. 2002) nutno posuzovat dle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném do 31. 12. 2002, a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2002. Poukázal na zákonný požadavek rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a zákazu diskriminace zaměstnanců, který se uplatní i před vznikem pracovního poměru.
7. Dovolací soud dospěl k závěru, že určení, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance, "nepatří mezi prostředky právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci uvedené v ustanoveních §7 odst. 5 a 6 zák. práce. Takového určení právní skutečnosti se proto zaměstnanec může domáhat jen za podmínek stanovených v §80 písm. c) o. s. ř.". Aproboval pak závěr odvolacího soudu, že stěžovatel na uvedeném určení (že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání) neměl naléhavý právní zájem ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť jeho žaloba o určení (společně podaná se žalobou na splnění povinnosti a žalobou na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. náhradu škody) "by nemohla splnit svou preventivní funkci ve vztahu k žalobě o plnění (neboť požadovaným určením není možné této již podané žalobě předejít)".
8. Dovolací soud rovněž potvrdil závěr odvolacího soudu, pokud nebylo žalobě vyhověno ani v části, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1. Neshledal totiž jako přiměřený způsob odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, jehož se zaměstnanec může úspěšně domáhat, v podobě podání návrhu na přijetí zaměstnance do pracovního poměru tím, kdo je k podání takového návrhu oprávněn, tomu, kdo o tomto návrhu rozhoduje. To odvodil od právního závěru, že takovým přiměřeným způsobem není přijetí zaměstnance do pracovního poměru zaměstnavatelem, který jej odmítl přijmout na základě porušování práv a povinností uvedeného charakteru, a to z toho důvodu, že pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce (§7 odst. 1) mohou vzniknout jen se souhlasem zaměstnance a zaměstnavatele a zaměstnavatel tak není povinen uzavřít se zaměstnancem pracovní smlouvu (popř. ho jmenovat do funkce), kterou se zakládá pracovní poměr.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně zrekapituloval předcházející řízení a shrnul obsah podané žaloby. Ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, uvádí, že obvodní soud zcela opominul jeho skutkovou a právní argumentaci týkající se diskriminace z důvodu zdravotního stavu. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta v jiném a kratším znění, než ve znění, které stěžovatel u soudu prvního stupně uplatnil.
10. Rozsudek odvolacího soudu považuje stěžovatel za překvapivý, neboť se z něj podávalo, že stěžovatel se údajně nemůže domáhat žalobního plnění z důvodu tvrzené diskriminace. O zamýšleném náhledu odvolacího soudu v tomto ohledu nebyl stěžovatel informován a nebyl mu dán prostor pro vyjádření. Tvrzenou diskriminací stěžovatele se odvolací soud nezabýval a ani k ní nevedl přes navržené důkazy jakékoliv dokazování.
11. Nejvyšší soud se v rozsudku o dovolání stěžovatele rovněž nezabýval tvrzenou diskriminací a nerovným zacházením. Stěžovatel je toho názoru, že jím podaná žaloba byla způsobilá odstranit trvání a následky diskriminace. Má za to, že bylo možno uložit vedlejší účastnici řízení, aby podala návrh ministrovi spravedlnosti na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Zákon nevylučuje, že by se stěžovatel nemohl domáhat určení, že je diskriminován, a zároveň uložení povinnosti k odstranění diskriminace. Nejvyšší soud nezohlednil, že obecné soudy dosud neprojednaly a odmítají projednat žalobu stěžovatele na náhradu škody z důvodu tvrzené diskriminace. Stěžovatel uvádí, že mu mělo být již soudem prvního stupně sděleno, proč údajně nelze jeho žalobu projednat. Je toho názoru, že mu nebyla poskytnuta ochrana před tvrzenou a doloženou diskriminací z důvodu sofistikovaného výkladu právního řádu, který je věcně nesprávný.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel působí jako advokát, proto v řízení před Ústavním soudem není povinen být zastoupen jiným advokátem [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (č. 290/2015 Sb.)]. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
15. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a brojí proti postupu obecných soudů, kterým byl upřen přezkum jeho námitky poukazující na nerovné zacházení a diskriminace ze strany vedlejší účastnice řízení. V prvé řadě je nutno uvést (na což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje), že ve věci dosud nebylo rozhodnuto o všech částech žaloby stěžovatele, když k projednání žaloby pod body III, IV a V žalobního petitu (sub 2) a k rozhodnutí těchto jejích bodů byla věc postoupena Krajskému soudu v Brně. Předmětem řízení v této věci (resp. v té části žaloby, o níž bylo rozhodnuto) byla otázka uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení k plnění (podat návrh ministrovi spravedlnosti na jmenování stěžovatele státním zástupcem) a otázka určení, že ve věci došlo k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku, jímž aproboval závěry odvolacího soudu, podrobně zabýval otázkou, zda o stěžovatelově žalobě na určení mělo být meritorně rozhodováno, jakož i důvodností (přiměřeností) požadavku stěžovatele na plnění ze strany vedlejší účastnice řízení. V přijatých závěrech dovolacího soudu neshledal Ústavní soud znaky protiústavnosti. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti nenabízí relevantní argumentaci, poukazuje-li pouze na skutečnost, že se obecné soudy nezabývaly jím tvrzenou diskriminací a nerovným zacházením, když zároveň poukazuje na to, že dosud nebyla projednána jeho žaloba na náhradu škody, resp. přiměřené zadostiučinění, rovněž z důvodu tvrzené diskriminace. Právě předmětem posouzení tohoto žalobního nároku by měla být - jak dle mínění Ústavního soudu (byť implicitně) vyplývá i z napadeného rozsudku soudu dovolacího - důvodnost stěžovatelova tvrzení o porušení práv a povinností vedlejší účastnice řízení, vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace.
16. V souvislosti s posuzovanou ústavní stížností je vhodné rovněž poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 30/03 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatele, kterou brojil přímo proti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství, spočívajícího v tom, že stěžovatel nebyl ministru spravedlnosti navržen na jmenování státním zástupcem. V tomto usnesení Ústavní soud mj. (v souladu s argumentační linií nyní napadeného rozsudku Nejvyššího soudu) poukázal na skutečnost, že "právo ucházet se o zaměstnání ve smyslu Listiny v žádném případě neznamená vymahatelný nárok na to, aby určitá osoba byla přijata do konkrétního pracovního poměru. Výběr zaměstnanců pak přísluší vždy zaměstnavateli, který s respektováním základních zásad definovaných v zákoníku práce a vztahujících se i na pracovní poměry státních zástupců (zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace) své zaměstnance samostatně přijímá.". Vzhledem k tomu, že posouzení důvodnosti stěžovatelova tvrzení stran porušení práv a povinností vedlejší účastnice řízení, vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, nebylo předmětem meritorního přezkumu části stěžovatelovy žaloby, jež byla napadenými rozhodnutími obecných soudů posuzována, nicméně dosud nebylo rozhodnuto o všech stěžovatelem uplatněných nárocích, nelze považovat stěžovatelovu námitku stran odepření soudní ochrany v tomto ohledu za relevantní. Ústavní soud zároveň nespatřuje v řízení před obecnými soudy (jiné) vady řízení, jež by si vynucovaly jeho kasační zásah.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu