ECLI:CZ:US:2016:3.US.2008.15.1
sp. zn. III. ÚS 2008/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, AK se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015 č. j. 60 Co 64/2015-114, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti a Ing. Bronislava Lapčíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 21. 7. a 31. 8. 2015, Ladislav Malota (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o náhradu škody způsobené vyhotovením nesprávného znaleckého posudku.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v civilním řízení domáhal proti Ing. Bronislavu Lapčíkovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 25 000 Kč s přísl., jako náhrady škody způsobené nesprávným znaleckým posudkem č. 50/2009 o průběhu hranic v terénu mezi pozemky, pro účely soudního řízení o určení vlastnického práva, vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 93/2008. V tomto řízení se žalobce společně s Irenou Štrochovou domáhali určení vlastnictví (každý k id. 1/2) části sousedního pozemku p. č. X, vlastněného tehdy manžely Zapletalovými, a tvrdili, že v důsledku pochybení žalovaného se výměra pozemku p. č. Y zmenšila o 50 m2, což při ceně pozemku 1000 Kč za m2 představovalo škodu ve výši 50 000 Kč, z níž na žalobce připadá jedna polovina.
Dne 22. 10. 2014 rozsudkem č. j. 15 C 114/2012-92 Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky 25 000 Kč s přísl. jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud konstatoval, že pro vznik odpovědnosti za škodu nebyly splněny všechny obecné předpoklady, a že žalovaný při výkonu znalecké činnosti postupoval řádně a v souladu s příslušnými právními předpisy; tvrzení žalobce, že žalovaný jako znalec podal vědomě nepravdivý znalecký posudek, nebylo prokázáno. Provádění žalobcem navrhovaných důkazů nalézací soud shledal nadbytečným a odporujícím zásadě hospodárnosti řízení.
Dne 31. 3. 2015 rozsudkem č. j. 60 Co 64/2015-114 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 15 C 114/2012-92 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zjevnou neopodstatněnost námitek vůči správnosti posudku č. 50/2009 nebylo nutné, aby v nyní projednávané věci soud přistoupil k vypracování dalšího posudku přezkoumávajícího správnost závěrů učiněných žalovaným znalcem v posudku č. 50/2009. Žalobce v důsledku pravomocného rozhodnutí ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 40 C 93/2008 rozhodně nepřišel o vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 k části pozemku p. č. X ve výměře 50 m2, jak nyní tvrdil. Tvrzená škoda mu tak v důsledku rozhodnutí ve věci 40 C 93/2008, založených mimo jiné i na znaleckém posudku žalovaného, zjevně nevznikla.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nalézací soud i odvolací soud odmítly provést dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku, výslechem svědků Ireny Štrochové a Ing. Aloise Zemánka, a že nebyly jako důkazy přečteny jím navržené listiny, přičemž tyto důkazy, spolu s důkazy již provedenými, by odůvodňovaly vyhovění žalobě. Revizní znalecký posudek by potvrdil pochybení žalovaného, navržení svědkové by popsali situaci při provádění dřívějších zaměření i současný stav, a listinné důkazy mají vypovídající hodnotu o tomtéž. Tyto důkazy, svědčící v jeho prospěch a potvrzující jeho skutková tvrzení, soudy bezdůvodně neprovedly.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že neprovedením navrhovaných důkazů nalézacím soudem i soudem odvolacím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny z hlediska rovnosti stran a požadavků řádného dokazování.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213, str. 317-218, a tam citovaná rozhodnutí)]. V posuzovaném případě však postup obecných soudů žádnými protiústavními deficity netrpí.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnily. Porušení zásady "rovnosti zbraní" při provádění důkazů tudíž nebylo shledáno, z čehož dále plyne, že tvrzení stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu vadným dokazováním je zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu