ECLI:CZ:US:2016:3.US.2078.15.1
sp. zn. III. ÚS 2078/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Kasky, insolvenčního správce dlužníka K & T Týn nad Vltavou, spol. s r. o., se sídlem České Budějovice, Žižkova třída 1321/1, zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2015 č. j. 33 Cdo 730/2015-300, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2014 č. j. 22 Co 1572/2014-258 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2014 č. j. 30 C 62/2014-214, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, JUDr. Václav Kaska, insolvenční správce (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel"), navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 30 C 62/2014, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce, jako insolvenční správce dlužníka K & T Týn nad Vltavou, spol. s r. o., se sídlem České Budějovice, Žižkova třída 1321/1, se žalobou doručenou soudu dne 5. 11. 2009 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému OT Energy Services a. s., se sídlem v Třebíči, Pražská 684/49, uložena povinnost uhradit žalobci částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím, jako nedoplatek kupní ceny. Žalobu odůvodnil tím, že jím spravovaný dlužník prodal žalovanému v srpnu 2008 část svého nemovitého areálu v Týně nad Vltavou, přičemž žalovaný svůj závazek k úhradě kupní ceny v daném rozsahu nesplnil.
Dne 9. 4. 2014 rozsudkem č. j. 30 C 62/2014-214 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl, neboť žalovaný zajistil úhradu požadované části kupní ceny k rukám prodávajícího (dlužníka) tak, jak bylo dohodnuto v kupní smlouvě a v dohodě o jistotním účtu, a nelze se jí domáhat opětovně. Dlužníkovi bylo plněno podle smlouvy, byla zaplacena dohodnutá kupní cena, jak požadoval, byť při tom došlo k porušení smlouvy o jistotním účtu. Případných nároků z tohoto porušení se může vůči vedlejšímu účastníkovi řízení (Oberbank AG) domáhat pouze žalovaný, jehož práva tím mohla být porušena.
Dne 23. 10. 2014 rozsudkem č. j. 22 Co 1572/2014-258 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 30 C 62/2014-214 potvrdil ve výroku o věci samé, upřesnil znění nákladového výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením nalézacího soudu.
Dne 30. 4. 2015 usnesením č. j. 33 Cdo 730/2015-300 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 10. 2014 č. j. 22 Co 1572/2014-258 odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky II a III). Dovolací soud konstatoval, že žalobce v dovolání sice poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, avšak již nevymezil, od jakého "ustáleného" řešení konkrétní právní otázky, související s tzv. svěřeneckou smlouvou, se rozhodnutí odvolacího soudu od něj odchyluje, a nekonkretizoval právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, čímž nedostál požadavku §237 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nešlo pokračovat.
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým dovolací soud posoudil podmínky přípustnosti stěžovatelem podaného dovolání. Tvrdil, že v dovolání vznesl dle svého názoru dobře specifikované námitky ohledně právních dopadů innominátně (za účinnosti starého občanského zákoníku) uzavřené svěřenecké smlouvy. Příslušný senát č. 33 dovolacího soudu však, dle jeho názoru s velmi stručným a nevýstižným odůvodněním, dovolání odmítl s poukazem na již zformovanou judikaturu dovolacího soudu k novému pojetí podmínek přípustnosti dovolání po poslední novele o. s. ř. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a byl toho názoru, že ve svém dovolání dostatečně popsal, v čem se jeho konkrétní případ odlišoval od již existující judikatury dovolacího soudu k problematice svěřeneckých smluv, a že rovněž výslovně specifikoval právní otázku, kterou bylo zapotřebí dovolacím soudem ještě judikatorně posoudit. Dovolací soud však věc dle názoru stěžovatele "zametl pod stůl."
Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na obsah odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí a uvedl, že jeho postup byl výrazem ustálené judikatury, jež obstála i v rovině ústavní. Dále konstatoval, že stěžovatel v části II ústavní stížnosti formuloval právní otázky, které nebyly obsahem jeho dovolání, a poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 1068/2014. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v replice na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti opětovně polemizoval s rozhodnutím dovolacího soudu a důvody, z nichž bylo jeho dovolání odmítnuto. Byl toho názoru, že dovolací otázky řádně formuloval, neboť plynou z obsahu dovolání. Poukázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 a sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a vyjádřil přesvědčení, že ve svém dovolání ze dne 2. 2. 2015 dostál požadavku §241a o. s. ř. a právně relevantním a tedy i procesně přijatelným způsobem uvedl, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že dovolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska přístupu k dovolacímu soudu, a to nesprávným právním posouzením podmínek projednatelnosti (předpokladů přípustnosti) jím podaného dovolání.
Stěžovatel byl toho názoru, že ve svém dovolání předpoklady jeho přípustnosti řádně formuloval, neboť plynuly z celého obsahu dovolání.
Podle dovolacího soudu dovolání stěžovatele neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, tj. uvedení, od jakého "ustáleného" řešení konkrétní právní otázky související s tzv. svěřeneckou smlouvou se rozhodnutí odvolacího soudu odchylovalo od rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, a nekonkretizovalo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, čímž nedostálo požadavku §237 o. s. ř.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy, v daném případě posouzení podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem, nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecného soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale spíše posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno, k čemuž v projednávaném případě zřejmě došlo.
Dovolání stěžovatele obsahovalo mimo jiné následující formulaci: "Žalobce (odvolatel) je přesvědčen, že v daném případě je dovolání přípustné, když napadené rozhodnutí závisí nejen na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud evidentně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu, ale i ostatních obecných soudů (zejm. otázka závaznosti smluvního ujednání pro jeho účastníky), nýbrž že v určitém rozsahu jde i o dořešení (upřesnění) některých otázek souvisejících s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se problematiky tzv. svěřeneckých smluv, tedy právní problematiky dosud velmi živé a diskutované. Jde zejména o to, aby byly jasněji vymezeny meze použitelnosti stávající judikatury dovolacího soudu ve vztahu k právně únosné ochraně všech účastníků." Takovou formulaci však nelze považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud je toho názoru, že není úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele podle obsahu dovolání domýšlel další argumenty či skutečnosti, které by přípustnost dovolání podle ustanovení §237 a §241 podporovaly, resp. aby sám formuloval předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; bylo tedy plně na stěžovateli, aby poskytl dovolacímu soudu všechny zákonem požadované relevantní informace, které by mu umožnily zhodnotit dovolání podle zákonem stanovených požadavků a na základě toho učinit závěr o jeho přípustnosti. Pokud takto stěžovatel nepostupoval, kterýžto názor dovolacího soudu Ústavní soud sdílí, nemohl důvodně tvrdit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ten předpokládá, že každý se bude dovolávat svých práv "stanoveným postupem", což stěžovatel zjevně neučinil.
K poukazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 a ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 Ústavní soud připomíná, že v jejich odůvodnění bylo výslovně konstatováno, že stěžovatelé v obou těchto případech dostatečně formulovali konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jakožto předpoklady přípustnosti dovolání. V usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 1068/14, na které poukázal dovolací soud, pak Ústavní soud naopak konstatoval, že z celého obsahu dovolání nešlo ani v náznaku najít tvrzení ohledně odchýlení se odvolacího soudu od jednotné rozhodovací činnosti obecných soudů, popř. existence dosud neřešené otázky, což lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu