ECLI:CZ:US:2016:3.US.2153.16.1
sp. zn. III. ÚS 2153/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, sídlem Havlíčkovo nábřeží 600, Zlín, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 28 Cdo 2309/2015-95 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 59 Co 193/2014-73, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a společnosti ZEVOS, a. s., sídlem Nádražní 25, Uherské Hradiště, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2014 č. j.
105 EC 115/2011-28, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 105 EC 115/2011-34, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala proti žalované (vedlejší účastnici řízení) zaplacení částky 644 547,16 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení (předmětem řízení bylo proplacení víceprací podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky). Uvedenou částku uhradila stěžovatelka vedlejší účastnici řízení podle rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, a v další fázi řízení byla žaloba vedlejší účastnice řízení zamítnuta.
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") tak, že ve výroku ve věci samé byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění, že soudní rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení specifikovanou částku, byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006 č. j. 32 Odo 728/2005-250, jenž byl doručen zástupci stěžovatelky dne 19. 7. 2006 a zástupci vedlejší účastnice řízení dne 20. 7. 2006. Žaloba vedlejší účastnice byla nakonec zamítnuta z důvodu neprokázání tvrzení, že mezi ní a stěžovatelkou došlo ke změně smlouvy o dílo podle §549 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž právo na zaplacení víceprací nemohlo být vedlejší účastnici řízení přiznáno ani z jiného důvodu. Stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici řízení dne 15. 10. 2004 částku 590 517,16 Kč a na náklady řízení částku 54 030 Kč.
4. Žaloba stěžovatelky v tomto řízení byla k námitce vedlejší účastnice řízení zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení). Při posouzení námitky promlčení vyšel krajský soud z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k otázce vzniku bezdůvodného obohacení podle pravomocného rozsudku, který byl zrušen tak, že jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení [§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Krajský soud pak vyšel z právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku (§387 a násl.) a dospěl k závěru, že v posuzované věci počala běžet stěžovatelce čtyřletá promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení dne 20. 7. 2006. Uplatnila-li stěžovatelka svůj nárok u soudu žalobou dne 12. 3. 2011, učinila tak po uplynutí promlčecí doby. Namítaný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy neshledal krajský soud důvodným.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nepředestřela žádnou dosud nevyřešenou právní otázku a napadený rozsudek krajského soudu byl shledán ve výroku o věci samé souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Porušení práva na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím dovolacího soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a byla podstatná pro rozhodnutí ve věci samé. Jde o problematiku počátku běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v plnění přijatém na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, kdy přijaté plnění nemá svůj základ v hmotném právu a kdy se primární právní vztah účastníků řízení spravuje obchodním zákoníkem. Z veřejně dostupných zdrojů jsou totiž známy toliko judikáty dovolacího soudu, kdy se v obdobných případech řídily právní poměry účastníků výlučně občanským zákoníkem.
7. Porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy spatřuje stěžovatelka v rozhodnutí krajského soudu, konkrétně v provedení ústavně nekonformního výkladu otázky počátku běhu promlčecí doby pro vydání plnění přijatého na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, kdy přijaté plnění nemá svůj základ v hmotném právu. Stěžovatelka poukazuje na složitost problematiky, čemuž odpovídá i vývoj judikatury dovolacího soudu, který v nedávné době změnil právní náhled na některé její dílčí aspekty. Stěžovatelka poukazuje na studii Drápal, L., Pondikasová, T: Zrušení pravomocného soudního rozhodnutí a "bezdůvodné obohacení"? In Právní rozhledy 3/2015, z níž cituje a s jejímiž závěry se ztotožňuje. Má za to, že právo na vydání plnění přijatého na základě zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí může být poprvé vykonáno podle §101 občanského zákoníku dnem, kterým pravomocně skončilo původní občanské soudní řízení, jež následovalo po zrušení předmětného pravomocného soudního rozhodnutí. Tuto interpretaci stěžovatelka považuje za jedinou juristicky korektní a ústavně zcela konformní.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci tedy Ústavní soud nepřistupuje k zásahu do rozhodovací činnosti soudů, pokud touto činností nedojde k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, což platí i pro případy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod; sem patří i případy interpretace právních předpisů, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
12. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody nepřípustnosti dovolání. S odkazy na svoji judikaturu Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že důvody uvedené v dovolání stěžovatelů nezakládají jeho přípustnost. Jakkoli lze vnímat procesní úskalí, jež ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v dané situaci mohou nastat (jak na ně ostatně poukazuje i stěžovatelkou odkazovaná odborná literatura), touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (srov. sjednocující funkci velkého senátu v §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). V tomto rozhodnutí velký senát (i s odkazem na relevantní odbornou literaturu) uzavřel, že v případě plnění na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 občanského zákoníku). Bez ohledu na vznášené pochybnosti lze tento závěr považovat za převažující v judikaturní praxi Nejvyššího soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2759/14, IV. ÚS 1393/15 či III. ÚS 3161/14).
13. V intencích úvah Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu je pak aplikace přijatého právního závěru i na počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva z bezdůvodného obohacení vzniklého z obchodního závazkového vztahu. Úvahy přijaté v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu vyhovují kritériu přezkoumatelnosti, přijaté závěry jsou obhajitelné a nevykazují ani jiné rysy protiústavnosti. Za této situace je Ústavní soud s ohledem na své postavení nucen přijatý právní závěr respektovat, stěžovatelka ostatně (s výjimkou prostého tvrzení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí) ani relevantní ústavněprávní argumentaci nenabízí; tou přitom jistě není poukaz na složitost problematiky, ani částí odborné veřejnosti zastávané jiné názory na určení počátku běhu promlčecí doby v dané situaci. K námitkám stěžovatelky lze tedy konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů nepředstavují ústavněprávně relevantní "exces", jenž by jinak případný zásah Ústavního soudu mohl odůvodňovat. Stejně jako v této části argumentace stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a potažmo i rozhodnutí krajského soudu, nelze stěžovatelce přisvědčit ani ohledně námitky porušení dobrých mravů, která nebyla v rozhodnutí krajského soudu zohledněna, neboť ani v tomto ohledu nebyl Ústavním soudem zjištěn exces v rovině porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jež stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu