ECLI:CZ:US:2016:3.US.219.16.1
sp. zn. III. ÚS 219/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem V. V. V., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 2 To 92/2015-2177, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2016, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015 č. j. 52 T 4/2012-2151, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Stěžovatel existenci vazebních důvodů rozporuje. Pokud jde o vazbu útěkovou, tu soudy odůvodnily zejména hrozbou vysokého trestu, přičemž tak učinily pouze poukazem na hrozící trestní sazbu, ač měly zvažovat i otázku, jaký trest odnětí svobody stěžovateli reálně hrozí. S přihlédnutím k dosavadnímu vývoji případu, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11,5 roku a tento byl zrušen z podnětu jeho opravných prostředků a nemůže tedy již být uložen vyšší, a s ohledem na nutnost zápočtu omezení na osobní svobodě z předcházejícího výkonu trestu odnětí svobody, mu hrozí výkon odnětí svobody toliko nejvýše v trvání 6 let a 4 měsíců. Přitom hrozba vysokého trestu může být výlučným důvodem útěkové vazby pouze tehdy, pokud obviněnému hrozí trest odnětí svobody nejméně ve výši kolem osmi let [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Zároveň vzhledem k mnohaleté délce pobytu na území České republiky nelze říci, že by k ní neměl vazby, nehledě k tomu, že pokud vrchní soud zmiňuje jeho vietnamský původ, dopouští se tak vlastně diskriminace na základě národnosti.
3. Co se týče vazby předstižné, stěžovatel rovněž považuje odůvodnění obecných soudů za nepřesvědčivé. Po více než pět let byl omezen (vazbou a výkonem trestu v jiné trestní věci a výkonem trestu v této trestní věci) na osobní svobodě, a soudy tak dovozují riziko pokračování v trestné činnosti pouze ze značně starých skutečností.
4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04).
8. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
9. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů v usneseních, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětných rozhodnutích je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Nejde přitom bezpochyby o situaci, kdy by snad vazba útěková byla odůvodněna toliko mechanickým poukazem na zákonnou trestní sazbu. Naopak, s ohledem na dosavadní vývoj případu je zjevné, že stěžovateli reálně hrozí uložení trestu odnětí svobody v trvání 11,5 roku, tedy výrazně delšího, než je trest v osmileté výši, zmiňované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, na který stěžovatel odkázal. Pokud stěžovatel dovozuje, že by se odhad hrozícího trestu měl v těchto souvislostech ponižovat ještě o možnost zápočtu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody, nic takového z judikatury Ústavního soudu nevyplývá. Na každý pád, i kdyby tak Ústavní soud učinil, nebylo by možno shledat paralelu s věcí řešenou pod sp. zn. III. ÚS 566/03, neboť v nynější věci nebyla stěžovatelova útěková vazba odůvodněna výlučně jen hrozící výší trestu, ale i skutečnostmi dalšími, například jeho vazbami na zahraniční.
10. Jestliže pak stěžovatel rozporuje závěry obecných soudů stran intenzity jeho vazeb k České republice, jakož i vliv plynutí času na relevantnost zjištění svědčících o možnosti pokračování v trestné činnosti, Ústavní soud je nucen konstatovat, že tato polemika se závěry obecných soudů se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Ke stěžovatelovu tvrzení, že byl diskriminován na základě své národnosti, možno dodat, že obecné soudy ve svých rozhodnutích kladly důraz nikoliv na fakt, k jaké národnosti stěžovatel přísluší či jakého je národního původu, ale k jakému státu a místu má vazby, což je při zvažování rizika jeho útěku bezpochyby relevantní.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu