ECLI:CZ:US:2016:3.US.2214.15.1
sp. zn. III. ÚS 2214/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Ladányim, advokátem se sídlem Sokolov, Jiráskova 977, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 Tdo 534/2015-22, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2014, č. j. 9 To 328/2014-568, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 1 T 158/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 1 T 158/2012, bylo zjištěno následující.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 1 T 158/2012, uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 19 měsíců a dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným částku v celkové výši 42.410,- Kč jako náhradu škody způsobenou jeho trestným činem. Předmětného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že ve dvou ve výroku rozhodnutí blíže popsaných případech vnikl do prostoru vinárny a restaurace, kde odcizil tam nalezenou finanční hotovost, láhve alkoholu, cigarety a další zboží.
4. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2014, č. j. 9 To 328/2014-568, jako nedůvodné zamítnuto.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 Tdo 534/2015-22, podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že byl soudy odsouzen na základě nedostatečně objasněné důkazní situace, kdy byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů, které však samy o sobě ani ve spojení s jinými nedokazují jeho vinu. Soudy podle stěžovatele nevyvrátily jeho obhajobu, přeceňovaly důkazy svědčící v jeho neprospěch a naopak zásadní důkaz obhajoby (svědeckou výpověď svědka Haunera) vyhodnotily jako nevěrohodný. Tím vším soudy dle názoru stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 1 T 158/2012, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, jehož přezkumu se stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Jak je patrné z ústavní stížnosti, stěžovatel v jejím rámci toliko opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v rámci své obhajoby, a to před soudy všech tří stupňů. Tyto soudy se však s touto argumentací stěžovatele dle názoru Ústavního soudu již náležitě vypořádaly. V podrobnostech pak Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí pouze odkazuje.
11. Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisového materiálu nedospěl ani k závěru, že by pro závěr o vině stěžovatele neexistoval dostatek důkazů či že by se nepodařilo vyvrátit obhajobu stěžovatele, jak tento namítal. Jak vyplývá z ústavní stížností napadených rozhodnutí, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže na základě na místech činu zajištěných pachových stop, kamerového záznamu [v případně skutku ad 1)] a trasologických stop, u nichž byla prokázána skupinová i individuální shoda s obuví, která byla u stěžovatele zajištěna. Ústavní soud přitom nedospěl k závěru, že by tyto důkazy (byť nepřímé) netvořily ucelený řetězec svědčící pro závěr o vině stěžovatele.
12. Na právě uvedeném není dle názoru Ústavního soudu způsobilá nic změnit ani námitka, že soudy nesprávně vyhodnotily svědeckou výpověď svědka Haunera (která dle stěžovatele měla potvrdit jeho tvrzení o tom, že obuv, jejíž trasologické stopy byly nalezeny na místě činu, dostal od tohoto svědka až poté, co došlo ke spáchání předmětného trestného činu) jako nevěrohodnou. To proto, že se s touto námitkou dle názoru Ústavního soudu již řádně vypořádal odvolací soud, který podrobně popsal rozpory ve výpovědi tohoto svědka týkající se doby, kdy měl tento dle svého tvrzení předmětnou obuv darovat stěžovateli, přičemž Ústavní soud se s názorem odvolacího soudu v této souvislosti ztotožnil. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, uvedl tento svědek, že stěžovateli obuv daroval poté, co se stěžovatel vrátil "ze zadržovačky", a dále, že to bylo v době asi měsíc před jeho výslechem. Stěžovatel však byl v souvislosti s nyní posuzovanou věcí zadržen až dne 14. 8. 2015 a k výslechu svědka došlo dne následujícího. Byla-li by tedy pravdivou některá z verzí předestřených svědkem Haunerem, pak by tento musel předmětnou obuv stěžovateli darovat buď ve dnech 14. či 15. 8. 2012, nebo o měsíc dříve, tedy někdy v polovině července 2012. Ani jedna z těchto verzí však evidentně pravdivou být nemůže, neboť předmětná obuv byla stěžovatelem orgánům činným v trestním řízení vydána již dne 28. 6. 2012 a je tedy zřejmé, že stěžovatel měl tuto obuv u sebe již dříve, než jak svědek uváděl. Ústavní soud proto nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu