ECLI:CZ:US:2016:3.US.2214.16.1
sp. zn. III. ÚS 2214/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Svatopluka Všetečky, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2016 č. j. 6 Af 34/2016-39-40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 7. 7. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 5. 2016 č. j. 6 Af 34/2016 - 39 - 40 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele (v řízení před městským soudem žalobce) na přiznání odkladného účinku žalobě tak, že návrh na přiznání odkladného účinku žalobě se zamítá. Předmětnou žalobou podanou u městského soudu se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka (v řízení před městským soudem žalovaného) ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6064-2/2016-900000-304.5, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 24. 7. 2015 č. j. 111072/2015-510000-32.1.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
5. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
6. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05, U 23/38 SbNU 587).
7. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, avšak musí zde být souběžně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, a aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna, resp. nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53, usnesení sp. zn. II. ÚS 885/12).
8. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými procesními prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, kterým nebyl přiznán jeho žalobě odkladný účinek.
10. Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 2636/07, sp. zn. II. ÚS 1269/07, sp. zn. III. ÚS 665/06, sp. zn. III. ÚS 1972/07 nebo III. ÚS 2263/08) tak, že jde o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci.
11. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. §73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto není rozhodnutím, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 489)". Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
12. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jehož účel a smysl je jen procesní (navíc tímto rozhodnutím žalobě odkladný účinek přiznán nebyl), a nikoli tedy proti konečnému rozhodnutí ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka.
13. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel má nadále možnost domoci se svých práv v řízení před obecnými soudy a doposud tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
14. V souladu s ust. §75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj