ECLI:CZ:US:2016:3.US.2276.16.1
sp. zn. III. ÚS 2276/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Karla Makaly a Ing. Rudolfa Makaly, zastoupeného opatrovníkem Helenou Makalovou, oba právně zastoupeni Mgr. Pavlem Hrtúsem, sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016 č. j. 26 Cdo 5255/2015-580, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015 č. j. 20 Co 54/2015-522 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. září 2014 č. j. 20 C 31/2008-449, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti společnosti LARUE, a. s., sídlem Pod Vilami 802/7, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z jí napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. září 2014 č. j. 20 C 31/2008-449 byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit a vyklizené vedlejší účastnici předat nebytové prostory o jedné místnosti napravo od bytu číslo 001, v prvním podlaží domu č. p. A1 (dále jen "nebytový prostor" nebo "nebytové prostory"). Soud prvního stupně tak rozhodl proto, že ani z nepřímých důkazů nevyplývá, že by předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové a že by bylo vydáno rozhodnutí o jejich přidělení, jež bylo podle rozhodné právní úpravy pro vznik užívacího vztahu nutné.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K odvolací námitce stěžovatelů, že řízení o vyklizení se stalo obsolentním, protože předmětné nebytové prostory tak jako tak museli opustit, protože zde probíhá rekonstrukce, odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem a závěry vyjádřenými v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2008 č. j. 20 Co 396/2008-187. Stěžovatelům nesvědčí právo užívání sporných nebytových prostor, neboť nebyly kolaudovány jako byt a nestaly se součástí bytu, k němuž stěžovatelé mají nájemní právo.
4. Přesto, že stěžovatelé předmětné prostory v době rozhodování odvolacího soudu z důvodu jejich rekonstrukce neužívali, prvostupňové rozhodnutí stanovící jim povinnost jejich vyklizení podle odvolacího soudu obstojí, neboť nárok vedlejší účastnice jako vlastníka domu na vyklizení předmětných nebytových prostor je nárokem vindikačním ve smyslu uchopení se držby a zahrnuje na straně stěžovatelů mimo jejich faktické vyklizení jejich (zpravidla protokolární) odevzdání vlastníkovi. Z tohoto pohledu není vyhovění žalobě na překážku, že stěžovatelé byli z těchto prostor vyklizeni z důvodu stavebních úprav a oprav, protože jde o opatření dočasné, nestalo se tak dobrovolně a stěžovatelé se stále hlásí k těmto prostorám a vedlejší účastnici je řádně nepředali.
5. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce vyklizení nemovitosti, která není v držbě stěžovatelů, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pak především nesouhlasí se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že předmětný nebytový prostor nevyklidili. Soudy rovněž přehlédly nezákonnost, že vedlejší účastnice je z předmětného nebytového prostoru vyklidila bez patřičného soudního rozhodnutí. A to i přesto, že podle přesvědčení stěžovatelů je obydlí nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm žije.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Pokud vedlejší účastnice přistoupila k dočasnému vystěhování stěžovatelů, jak z jimi na základě nájemní smlouvy užívaného bytu, tak z nebytových prostor (jejíž vyklizení je předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí), učinila tak z důvodu jejich havarijního stavu a po dobu rekonstrukce jim poskytla náhradní byt.
11. Neobstojí ani námitka stěžovatelů, že jim uložená povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory je nevykonatelná, protože nebytový prostor již byl reálně vyklizen, neboť - jak vysvětlil městský soud - jde o vyklizení toliko na přechodnou dobu a stěžovatelé sami předmětné prostory vyklidit nechtějí a předat vedlejší účastnici je dobrovolně odmítají.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelům ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu