ECLI:CZ:US:2016:3.US.2345.15.1
sp. zn. III. ÚS 2345/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou, sídlem Myslíkova 23, Praha 1, proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. dubna 2015 č. j. 20 Co 595/2013-727, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého J. A. a 2) J. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušen měl být i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2013 č. j. 0 P 46/2013-393 byl ve věci prvního vedlejšího účastníka (dále též jen "nezletilý") upraven styk nezletilého s druhým vedlejším účastníkem (dále též jen "otec"), řízení o změnu výchovy bylo zastaveno, dále jím byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky nezletilého na zvýšení výživného, nad nezletilým byl vysloven dohled a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se nezletilý svěřuje do výchovy otce, a dále bylo rozhodnuto, že se nad výchovou nezletilého stanovuje dohled, že se rozhodnutí o výživném ruší a v tomto rozsahu se věc vrací k soudu prvního stupně k dalšímu řízení a že se tímto rozhodnutím mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 5. 2012 č. j. 0 Nc 423/2011-94. Tento rozsudek krajského soudu byl na základě ústavní stížnosti stěžovatelky zrušen nálezem ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 20 Co 595/2013-681 bylo nařízeno předběžné opatření, na jehož základě bylo stěžovatelce uloženo odevzdat nezletilého do péče otce. Proti němu podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1100/15 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
5. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl následně změněn rozsudek okresního soudu ze dne 23. 8. 2013 č. j. 0 P 46/2013-393 tak, že se nezletilý svěřuje do výchovy otce a že se řízení o stanovení dohledu zastavuje (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 0 P 108/2014-582, pokud jím bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti rodičů, zůstává v platnosti (výrok II), že se tímto rozhodnutím mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 5. 2012 č. j. 0 Nc 423/2011-97 (výrok III) a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
6. Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. 10. 2015 č. j. 0 P 108/2014-765 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo otci uloženo ponechat nezletilého v péči matky, a snášet neplacení výživného, a matce zdržet se přehlášení místa trvalého pobytu nezletilého na místo svého bydliště, s tím, že toto předběžné opatření zanikne do tří měsíců od jeho vykonatelnosti, nebude-li v této lhůtě podán návrh na zahájení řízení ve věci samé. K odvolání otce bylo toto usnesení soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 12. 2015 č. j. 18 Co 659/2015-795 potvrzeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud u jednání dne 21. a 28. 4. 2015 provedl jen důkaz výslechem nezletilého, zprávou opatrovníka a zprávou pedagogicko-psychologické poradny, ač již v předchozí ústavní stížnosti poukazovala na to, že krajský soud neprovedl všechny důkazy, ze kterých při svém rozhodování vycházel. S dalšími návrhy na doplnění dokazování (přestupkovým spisem, znaleckým posudkem a výslechem rodičů) se nevypořádal, byť tak, že by je zamítl, vyjma zmínky v písemném odůvodnění rozsudku ohledně znaleckého posudku. Jiné důkazy provedeny nebyly, přičemž krajský soud opřel své rozhodnutí především o důkazy provedené okresním soudem, aniž by je sám řádně provedl. Celé písemné odůvodnění jeho rozhodnutí je výčtem nedostatků na její straně a nevhodnosti jejích výchovných postupů bez zhodnocení širších okolností, jako je její snaha respektovat výchovu otce a nezasahovat do ní nevhodnými soudními podáními.
8. Krajskému soudu stěžovatelka dále vytkla, že se nedostatečně zabýval jejím argumentem o manipulaci otce s nezletilým, resp. tuto skutečnost zcela bagatelizoval, přičemž přehlédl, že dle znaleckého posudku prof. PhDr. Jana Vymětala je to rodinné prostředí u otce, kde se nezletilý shledává s příkrým otevřeným odmítáním až nepřátelskými postoji vůči ní a jejímu rodinnému prostředí. Také ze zprávy orgánu péče o dítě ze dne 16. 4. 2015, která byla u krajského soudu čtena k důkazu, má vyplývat daleko horší forma manipulace s nezletilým, hraničící s citovým nátlakem v podobě odmítání styku ze strany otce poté, co byl vydán zmíněný nález, a co si ho převzala do péče, což jsou, jak plyne z uvedeného znaleckého posudku, praktiky, které otec používal již dříve. Stěžovatelka naopak, jak dále uvádí, na otce apelovala, aby si nezletilého vyzvedával, protože ten odmítání styku špatně nesl, a dokonce mu nabízela, že by nezletilého přivezla. Proto se obrátila na orgán péče o dítě, který do zprávy uvedl, že otec špatně nese celou situaci, a potvrdil odmítání styku. Toto jednání je vůči nezletilému krajně nevhodné a necitlivé, a je způsobilé nepřímo ovlivňovat postoj nezletilého. Současně odmítla, že by vůči nezletilému uplatňovala takový nátlak, resp. že by s ním manipulovala. Tyto skutečnosti krajský soud zcela přešel a své rozhodnutí opřel o situaci, která předcházela vydání rozsudku soudu prvního stupně. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že se nezabýval vážností projeveného přání nezletilého zůstat u otce, a to s ohledem na možnou manipulaci ze strany otce. Upozornila, že podle poslední zprávy orgánu péče o dítě (Městského úřadu Světlá nad Sázavou, odboru sociálních věcí) ze dne 30. 3. 2015 plyne, že si nezletilý přál, aby situace zůstala tak, jak je, tedy aby byl u ní; toto své stanovisko změnil až při soudním jednání, poté, co jej měl otec u sebe na základě předběžného opatření.
9. Dále stěžovatelka uvedla, že je-li jí vytýkáno, že bránila nezletilému ve styku, z aktuální zprávy orgánu péče o dítě vyplývá, že co syna převzala do péče, iniciovala styk otce s nezletilým. I předtím byla ve snaze o zlepšení vzájemného vztahu s otcem iniciativnější a komunikativnější, přičemž na rozdíl od něho neodmítala mediaci, naopak otec jí ohledně nezletilého žádné informace neposkytoval. Zmínila, že nezletilému poskytla mobilní telefon kvůli komunikaci, nikoliv na hraní, a namítla, že to, že otec dal nezletilému tablet, na kterém může hrát bez omezení, mu k tíži přičítáno není. Namítla i to, že zrušení dohledu, aniž by to bylo odůvodněno, je nešťastné, neboť otec se vyhýbá mediaci a je schopen komunikovat jen za přispění orgánu péče o dítě.
10. Pokud krajský soud argumentoval její nesolventností a trestní minulostí, stěžovatelka namítla, že k těmto skutečnostem nebyly provedeny žádné důkazy, a dodala, že její odsouzení již bylo, jak plyne z usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 8. 2014, zahlazeno a majetkové poměry byly zkoumány naposledy na podzim 2014, ač měly být zjišťovány v aktuální době rozhodování. Uzavřela, že závěry krajského soudu nemají oporu v provedeném dokazování, byly vyhodnoceny
částečně - bez časového rozlišení, přičemž snahu tohoto soudu o urychlení řízení v zájmu nezletilého stěžovatelka označila za elegantní řešení podané námitky podjatosti soudců, která vzhledem k současné právní úpravě zůstala "neprojednatelná", a s ohledem na rozsah a "neaktuálnost" dokazování měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
11. Podle stěžovatelky krajský soud porušil §213 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), když neprovedl důkazy provedené nalézacím soudem, ač je hodnotil rozdílným způsobem, jakož i §132 o. s. ř, když se nezabýval všemi jí tvrzenými skutečnostmi a přihlédl k výpovědi nezletilého, ač byla prokázána manipulace ze strany otce. Navíc je napadené rozhodnutí "překvapivé", neboť krajský soud nedal možnost účastníkům vyjádřit se k tomu, že se míní odchýlit (zřejmě) od právních závěrů okresního soudu, přičemž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když vycházel z důkazů, které provedl sám, a k většině důkazů provedených okresním soudem vůbec nepřihlížel. Tímto postupem došlo prý k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
12. Návrh na zrušení §36 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila tím, že právní řád nedává možnost výměny senátu krajského soudu, ač s ohledem na vážnost vad zjištěných Ústavním soudem by to v dané věci bylo namístě, a v této souvislosti poukázala na §221 odst. 2 o. s. ř. a §243e odst. 3 o. s. ř., jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105) a ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13 (N 46/72 SbNU 521), na postavení Ústavního soudu a jeho kasační oprávnění, i na to, že de facto tento soud nahrazuje činnost Nejvyššího soudu, přičemž odmítla, aby v případech mnohem závažnějšího zásahu, než jsou případy kasace Nejvyšším soudem, účastníci řízení požívali nižší právní ochrany. Kasační zásah Ústavního soudu může založit pouze flagrantní ignorování kogentních norem, přičemž samotné vydání nálezu svědčí o tom, že došlo k takovému porušení práva na spravedlivý proces, které zakládá právo účastníků na změnu zákonného soudce - v případě stejného senátu totiž tito účastníci nemohou mít důvěru v jeho rozhodování. V další části svého návrhu stěžovatelka uvedla, že je třeba rozlišovat kasační důvody a na základě nich posoudit, zda už není soudce (senát) schopen zaručit právo na spravedlivý proces.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejším účastníkům řízení. Krajský soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věci a zdůraznil, že před vydáním rozhodnutí provedl pohovor s nezletilým, což se před vydáním předchozího rozhodnutí nezdařilo, nezletilý vypovídal bezprostředně, přičemž vyjádřil stanovisko, které bylo v podstatě po většinu řízení stejné, zůstat v Poličce, kde se mu lépe daří a má zde více kamarádů. Na druhou stranu si nezletilý přál, aby k rozchodu rodičů nedošlo, a on tuto otázku nemusel řešit - celým spisem prostupuje, že nezletilý rozchod nese velmi těžce a že jej spor zatěžuje, což se projevuje na jeho zdravotním stavu, a proto je třeba mu zajistit větší stabilitu, pravidelnost v životě a nekonfliktnost. Podle krajského soudu potřeby nezletilého naplní lépe prostředí u otce v Poličce, neboť je na ně od narození zvyklý a lépe ho zná, otec má stabilní bydlení i pravidelný příjem ze zaměstnání, více respektuje právo nezletilého a matky na rozvíjení vzájemného vztahu. Doplnění dokazování o další znalecký posudek krajský soud dle svých slov považoval za nadbytečné, neboť by nepřinesl nic nového; rodina se znaleckému zkoumání psychologem podrobila dvakrát, ze znaleckých posudků plyne zjištění o osobnostech rodičů i nezletilého a těmto zjištěním odpovídá i vývoj vztahů v rodině. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť do žádných ústavou zaručených práv matky nebylo zasaženo. Stěžovatelka se dle jeho názoru neztotožnila s tím, že byl nezletilý svěřen do výchovy otce, přičemž přehlíží, že její výchovné působení nezletilému neprospívalo, když se jeho psychický stav neustále zhoršoval, a k jeho zlepšení došlo po předání do péče otce. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
14. V replice stěžovatelka uvedla, že se s názorem krajského soudu neztotožňuje, a upozornila, že se tento soud nijak nevyjádřil k ovlivňování nezletilého a k ostatním podstatným argumentům uvedeným v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní podmínky řízení
15. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový k dispozici ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí nemá.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Úvodem možno podotknout, že v současné době se nezletilý na základě předběžného opatření, jež bylo nařízeno shora označeným usnesením Okresního soudu ve Svitavách, které nabylo právní moci dne 15. 2. 2016, nachází v péči stěžovatelky, přičemž na základě jejího návrhu ze dne 11. 1. 2016 probíhá před uvedeným soudem pod sp. zn. 0 P 108/2014 (nové) řízení o úpravu výchovy a výživy. Z uvedeného usnesení je přitom patrno, že došlo ke změně poměrů jak na straně otce, tak i stěžovatelky, jež (bezprostředně) odůvodnily změnu výchovného prostředí. Také dle vyjádření samotné stěžovatelky otec o osobní styk s nezletilým již nejeví zájem a půl roku jej neviděl. Stěžovatelka však dle svého vyjádření na projednání ústavní stížnosti trvá, s ohledem na to, že očekává ze strany otce vedení dalšího řízení, přičemž ústavní stížností napadené pravomocné rozhodnutí krajského soudu by mohlo toto řízení, resp. rozhodování obecných soudů zatížit, neboť je pro ně ve smyslu §159a o. s. ř. závazné.
18. S ohledem na ustanovení §154 ve spojení s §211 o. s. ř. (srov. i §28 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), dle něhož je rozhodující (skutkový) stav v době vyhlášení rozsudku, by případný kasační zásah Ústavního soudu měl za následek znovuotevření odvolacího řízení, v němž by krajský soud musel vzít při svém rozhodování v úvahu skutečnosti, které v mezidobí nastaly, a nově zahájené řízení u Okresního soudu ve Svitavách, jež probíhá v téže věci (o úpravu poměrů nezletilého), by bylo nutno z důvodu litispendence zastavit (v této souvislosti možno připomenout, že sama stěžovatelka, jak uvedla v ústavní stížnosti, se u krajského soudu domáhala zrušení rozsudku okresního soudu namísto jeho potvrzení, aby bylo rozhodnuto na základě aktuálního skutkového stavu). Z toho plyne, že stěžovatelka může změny napadeného rozsudku dosáhnout uvedeným návrhem (a této změny - byť prozatímně - již dosáhla), přičemž rozhodnutí Ústavního soudu, jež se bude týkat již zjevně neaktuálního skutkového stavu, bude mít omezeně jen "akademický" význam.
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud neprovedl jí navržené důkazy přestupkovým spisem, novým znaleckým posudkem, za účelem zjištění skutečného stanoviska nezletilého, a výslechem rodičů. Jak patrno z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 21. 4. 2015 (č. l. 718 a násl.), stěžovatelka tyto důkazy navrhla, krajský soud na tyto návrhy u tohoto jednání vůbec nezareagoval, ovšem pokud se stěžovatelka domáhala vypracování nového znaleckého posudku, v napadeném rozsudku náležitě zdůvodnil, proč tomuto návrhu nevyhověl. Určitého procesního pochybení se tento soud však dopustil tím, že výslovně neuvedl, proč nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu přestupkovým spisem, nicméně tímto důkazem stěžovatelka zamýšlela prokázat, že otec s nezletilým manipuloval. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však patrno, že tuto skutečnost vzal za prokázanou na základě již provedených důkazů, a tudíž je zcela evidentní, že šlo o důkaz "nadbytečný". V případě návrhu na výslech rodičů se krajský soud opět dopustil pochybení tím, že na tento návrh nijak nereagoval, nicméně ani zde nejde o pochybení, jež by mělo průmět do ústavněprávní roviny, neboť z ústavní stížnosti, a ani jinak (zvláště za situace, kdy skutkový stav byl obecnými soudy zjištěn v potřebném rozsahu), není Ústavnímu soudu zřejmé, k prokázání jaké skutečnosti měl být daný důkaz proveden. Ostatně oba rodiče byli u jednání dne 21. 4. 2015 přítomni a měli možnost se k věci vyjádřit, přičemž stěžovatelka tento svůj důkazní návrh nijak neodůvodnila.
20. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítla, že z provedených důkazů nevyplývá, že by ona (na rozdíl od otce) s nezletilým manipulovala. Z napadeného rozsudku plyne, že svůj závěr opřel krajský soud o znalecký posudek prof. PhDr. J. Vymětala, v němž se mj. uvádí, že "[r]odiče spolu bojují o dítě a vedou vzájemně dítě proti sobě..." a že "[v]ztah dítěte k otci je v současné době ambivalentní ... a s převahou negativní složky vztahu. Ambivalence je dána protichůdným působením rodičů proti sobě." (viz č. l. 356-7 soudního spisu). Ústavní soud v tomto bodě nemá, co by mohl krajskému soudu vytknout.
21. Stěžovatelka také vyslovila nesouhlas s tím, že krajský soud přihlédl k přání nezletilého, které projevil u jednání dne 21. 4. 2015, resp. že "neodstínil" jeho manipulaci ze strany otce. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, jak by krajský soud mohl postupovat jinak a zejména lépe. Ze znaleckého posudku plyne, že rodiče vedou nezletilého jeden proti druhému, přičemž - jak uvedl soudní znalec - protichůdné působení rodičů u nezletilého "vyvolává vnitřní rozpory, tenzi, a aby nedošlo k jeho psychické dezintegraci (zhroucení), je nucen se přiklonit k jedné ze stran" (viz č. l. 358). Vzhledem k tomu lze předpokládat, resp. nutno vzít v úvahu, že nezletilý bude s ohledem na svůj nízký věk, sugestibilní povahu a stav značného psychického napětí značně ovlivněn tím rodičem, který na něj může v daném okamžiku více uplatňovat svůj vliv, což se také v soudním řízení potvrdilo, neboť v jeho průběhu nezletilý svůj názor několikrát změnil. Neznamená to však, že k názoru dítěte v těchto případech nelze přihlédnout vůbec, vždy bude záviset na konkrétních okolnostech. Krajský soud, který s nezletilým provedl pohovor, se zcela správně zabýval důvody, o které nezletilý své přání (být u otce) opřel, a shledal je racionálními a v souladu se skutečnostmi, jež byly v řízení prokázány, přičemž Ústavní soud v jeho úvahách nic "závadného" neshledal (a ani stěžovatelka zde nic konkrétního nenamítla). Rozhodnutí o svěření nezletilého do péče otce na této (samotné) skutečnosti evidentně postaveno nebylo (viz níže), a tudíž netřeba tuto otázku řešit.
22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, že z provedených důkazů vyplývá "daleko horší forma manipulace s nezletilým .... ze strany otce". Nehledě na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předtím zcela odmítla, že by s nezletilým jakkoliv manipulovala, není Ústavnímu soudu zřejmé, kam stěžovatelka touto svou argumentací vlastně směřuje. Má-li z toho vyplynout, že by snad měla být lepším rodičem než otec, lze se jistě nad metodami otce pozastavit, současně ale lze jen obtížně akceptovat myšlenku, že by nějaká forma manipulace mohla být lepší než jiná. Navíc v průběhu řízení vyšlo najevo, že si nezletilý, který měl svého otce nepochybně rád, vytvořil k němu ambivalentní vztah "s převahou negativní složky" (viz výše), čemuž by mohlo být bez stěžovatelčina "přičinění" jen sotva.
23. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na své přednosti, tedy že podporovala styk nezletilého s otcem, má snahu s otcem komunikovat a neodmítala mediaci. Ústavní soud však ani v tomto ohledu nezjistil, že by se stěžovatelka projevovala jako zřetelně vhodnější rodič, resp. že by krajský soud v tomto ohledu dostatečně nezohlednil nějakou významnou skutečnost. Ústavní soud nepovažoval za nutné se zabývat tím, zda stěžovatelka byla více přístupna mediaci než otec, protože i kdyby tomu tak bylo, stojí zde v neprospěch stěžovatelky závěr krajského soudu, že styku otce s nezletilým nepřála, jenž uvedený soud opřel o konkrétní důkazy, resp. o skutečnost, že tento styk musel být upravován na základě předběžných opatření, a naopak že styk nezletilého s ní, jak sama u jednání dne 21. 4. 2015, připustila, probíhal "bez potíží" (viz str. 5 a 8 rozsudku), kteréžto skutečnosti stěžovatelka opět nikterak nezpochybnila.
24. A pokud by Ústavní soud dále vyšel z toho, že výše uvedené skutečnosti ještě neumožňují postavit najisto, komu z rodičů svěřit nezletilého do péče, musí dále připomenout, že krajský soud své rozhodnutí opřel o další relevantní (a současně jistě závažné) skutečnosti, tj. o zhoršení psychického stavu nezletilého v období, kdy byl v péči stěžovatelky, o možnost nezletilého pobývat v jemu známém prostředí u otce, z něhož ho stěžovatelka ostatně nepříliš citlivě vytrhla, i o otcovo stabilní zaměstnání a s tím související pravidelný příjem, s čímž kontrastovaly stěžovatelčiny (byť třeba dřívější) dluhy, neochota ozřejmit zdroj svých příjmů a zjištění, že je nyní zaměstnána jako řidička taxi. Ústavní soud už za podstatné nepovažuje, zda krajský soud mohl, či nikoliv, přihlédnout k tomu, že stěžovatelka byla odsouzena za úvěrové podvody, jestliže toto odsouzení bylo v průběhu řízení zahlazeno, neboť v daném kontextu jde o skutečnost již nepodstatnou, a případné pochybení by na výsledek řízení nemohlo mít žádný vliv. To stejné platí i pro námitku, že stěžovatelce krajský soud vytkl, že koupila nezletilému mobilní telefon, zatímco ve vztahu k otci, který měl jednat obdobně, když nezletilému koupil tablet, nic neuvedl. Namítla-li stěžovatelka, že krajský soud zastavil řízení o stanovení dohledu, pak svůj postup řádně zdůvodnil v napadeném rozsudku, a tudíž z hlediska ústavnosti nemá Ústavní soud, co by mohl krajskému soudu vytknout, zvláště když sama stěžovatelka u jednání dne 21. 4. 2015 důvod, o který se krajský soud opřel (tj. zlepšení komunikace mezi rodiči), potvrdila.
25. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla porušení §213 o. s. ř., resp. zásady přímosti, pak v odvolacím řízení "otevřeném" Ústavním soudem mohla uvést důkazy, jež je třeba znovu provést, to však neučinila Ani v ústavní stížnosti, jejíž podstatou je polemika s právními závěry krajského soudu, neuvedla, o jaké konkrétní důkazy, jež měly být krajským soudem hodnoceny rozdílně od okresního soudu, aniž by byly předtím znovu provedeny (ač to bylo s ohledem na jejich povahu nezbytné), mělo vlastně jít. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), resp. "superrevizní" instancí v systému obecné justice, jejímž úkolem je ex officio vyhledávat možné vady soudního procesu, z čehož plyne, že povinností stěžovatele je v ústavní stížnosti specifikovat procesní pochybení, jehož se měl obecný soud dopustit, a vysvětlit, proč má za to, že v jeho důsledku dochází k porušení ústavnosti.
26. Obdobně lze uzavřít i ve vztahu k námitce porušení §132 (či §120 odst. 2) o. s. ř., tedy až na namítanou vadu, že krajský soud přihlédl ke stanovisku nezletilého, ač tak učinit neměl, ovšem k této otázce se Ústavní soud vyjádřil výše. Z ústavní stížnosti není rovněž zřejmé, v čem konkrétně měl být postup krajského soudu "překvapivý", tedy v jakém konkrétním ohledu bylo stěžovatelce znemožněno v soudním řízení skutkově a právně argumentovat (právě o odchýlení se od právního názoru soudu prvního stupně druhému vedlejšímu účastníkovi šlo, resp. toto bylo samotným předmětem odvolacího řízení, nehledě na to, že krajský soud svůj právní názor prezentoval již ve svém předchozím rozsudku), a proto s odkazem na již uvedené musí Ústavní soud tuto námitku odmítnout.
27. Uvedla-li stěžovatelka, že krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že vycházel téměř výlučně z důkazů, které sám provedl, a k většině důkazů provedených nalézacím soudem nepřihlížel, Ústavnímu soudu není příliš zřejmé, co je jádrem této námitky, tedy jaké procesní ustanovení mělo být porušeno, resp. jaké stěžovatelčino základní právo procesní povahy mělo být takto dotčeno. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), současně mu ale nic nebrání z jeho skutkových zjištění vycházet (což se také, jak patrno z napadeného rozhodnutí, stalo), stejně tak odvolací soud může - za podmínek uvedených v §213 odst. 4 o. s. ř. - doplnit dokazování.
28. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení §36 odst. 2 o. s. ř., a to se záměrem dosáhnout toho, aby Ústavní soud mohl nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát, podobně jako je tomu v případě kasace soudního rozhodnutí nadřízeným obecným soudem (§221 odst. 2, §243e odst. 3 o. s. ř.). Ovšem napadené ustanovení upravuje jinou materii, a zjevně nepředstavuje ani "překážku" postupu, jehož se stěžovatelka domáhá. A pokud by se mělo jednat o mezeru v právu (srov. ale §63 zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje přiměřené použití občanského soudního řádu), tato mezera by se (primárně) netýkala řízení před obecnými soudy, ale řízení před Ústavním soudem, a to navíc řízení o předchozí ústavní stížnosti, neboť zde důvody pro kasaci napadeného rozsudku zjištěny nebyly.
29. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §36 odst. 2 o. s. ř., ten jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu