ECLI:CZ:US:2016:3.US.2398.16.1
sp. zn. III. ÚS 2398/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 1246/2015-514, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2014 č. j. 24 Co 304/2014-440 a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. dubna 2014 č. j. 24 D 534/2010-397, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Dagmar Havlasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na zákonný soud a na zákonného soudce, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality.
2. Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel se v řízení o dědictví po zemřelém otci domáhal, aby soud vydal usnesení, že po smrti zůstavitele přešlo členství v bytovém družstvu a nájem bytu a garáže na jeho matku. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") návrh usnesením ze dne 3. 4. 2014 č. j. 24 D 534/2010-397, Nd 176/2010, zamítl po zjištění, že v minulosti podala bývalá manželka zůstavitele (tj. matka stěžovatele) žalobu o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže, která byla pravomocně zamítnuta se závěrem, že účastníkům právo společného nájmu bytu (ani garáže) nesvědčilo, proto nelze rozhodnout o jeho zrušení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 24 Co 304/2014-440, potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění především uvedl, že mezi účastníky dědického řízení je sporné, zda do aktiv dědictví náleží členská práva a povinnosti zůstavitele k bytu a členský podíl k družstevnímu bytu, a že takový spor mezi účastníky dědického řízení není oprávněn soud řešit, a že dědici mohou uplatňovat svá práva v samostatném řízení nezávisle na dědickém řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž formuloval řadu otázek, které považoval za zásadní. Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným pro vyřešení právní otázky, zda je možné v průběhu dědického řízení samostatně rozhodnout o tom, zda určitá věc patří nebo nepatří do dědictví, neboť tato otázka nebyla dosud v jeho rozhodování vyřešena. Po rozboru právní úpravy dědického řízení (podle aplikovatelného znění občanského soudního řádu) dospěl Nejvyšší soud ke zřejmému závěru, že o tom, co tvoří (či netvoří) součást dědictví, nelze v dědickém řízení rozhodovat samostatně. K projednávané věci navíc dodal, že je nepochybné, že soudy pravomocně rozhodly o společném členství zůstavitele a jeho bývalé manžely v bytovém družstvu tak, že členství nevzniklo. Z tohoto důvodu nemůže mezi účastníky následného dědického řízení být sporná otázka, zda výlučným členem bytového družstva a nájemce bytu a garáže byl zůstavitel, či zda byli společnými členy družstva a společnými nájemce zůstavitel a jeho bývalá manželka. Nejvyšší soud proto konstatoval, že je třeba dovodit závěr o neexistenci spornosti předmětného aktiva dědictví, a proto není namístě ani postup podle ustanovení §175k odst. 3 občanského soudního řádu, jak nesprávně uzavřely okresní soud i krajský soud, ani postup podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud vyhodnotil stěžovatelovo dovolání jako neopodstatněné a usnesením ze dne 20. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 1246/2015-514 ho zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel, kromě tvrzení o porušení jeho základních práv (bod 1.), uvádí (shodně jako v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2395/16 a v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2396/16, totožnou formulaci v těchto ústavních stížnostech použil též v odstavcích bezprostředně předcházejících petitu), že obecné soudy konaly zcela svévolně v rozporu s platnou právní úpravou, judikaturou Ústavního soudu, Ústavou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, nepřípustně a svévolně zmanipulovaly předmět řízení, jak ho určil stěžovatel, zmanipulovaly právně rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele, jak je uplatnil v řízení před obecnými soudy, kdy obecné soudy flagrantně porušily své povinnosti, které pro ně plynou mimo jiné z judikatury Nejvyššího soudu k povinnosti soudce usilovat o nalézání práva.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká svévoli a libovůli pro posouzení obsahu jeho dovolání; uplatnil v něm celkem 13 právních otázek, přičemž Nejvyšší soud se šesti z nich odmítl zabývat, protože údajně nejde o dovolací důvody, které by zakládaly přípustnost dovolání. Následně stěžovatel považuje postup a rozhodnutí obecných soudů jako rozporné s §13 občanského zákoníku, s čímž je spojeno porušení zásad předvídatelnosti a postupu obecných soudů a porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. V rámci tzv. shrnutí stěžovatel informuje, že zprvu bylo řízení o jeho dovolání vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 156/2015, posléze pak pod sp. zn. 21 Cdo 1246/2015, z čehož mu plyne podezření či pochybnost, že o jeho dovolání rozhodli ti samí soudci, kterým byla věc původně přidělena. V odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud s touto právně rozhodnou skutečností pro existenci zákonného soudu nijak nevypořádal ani ji vůbec nezmínil. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce a na zákonný soud.
8. Stěžovatel posléze navrhl, aby mu Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení vůči obecným soudům, neboť má za to, že soudy svým opakovaným svévolným a mechanickým výkladem občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., i občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a občanského soudního řádu zásahy do jeho základních práv zjevně vyvolaly.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
12. Stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutím obecných soudů lze rozdělit do dvou skupin:
a) posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání,
b) posouzení společného členství zůstavitele a jeho bývalé manželky v bytovém družstvu, jakož i společného nájmu.
13. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tak tento soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným vzhledem k tomu, že jedna procesní otázka nebyla dosud v jeho rozhodování vyřešena; této otázce se pak adekvátně věnoval. Stěžovatelovo tvrzení, že dalšími jím vymezenými otázkami se Nejvyšší soud odmítl zabývat, není případné. Nejvyšší soud relevanci těchto otázek posoudil a vyhodnotil je jako vadné (viz str. 4 první odstavec napadeného usnesení). Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Novou právní úpravou podmínek přípustnosti dovolání byla posílena úloha advokátů (příp. dalších kvalifikovaných osob), když posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle stanovených zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí vyústit v přesné vymezení sporné právní otázky. Tuto roli právní zástupce stěžovatele v dovolacím řízení (vyjma jedné otázky zakládající přípustnost dovolání) evidentně nenaplnil.
14. Právní otázku, která založila přípustnost stěžovatelova dovolání, vyřešil Nejvyšší soud ústavně konformně a též v souladu s relevantní "podústavní" právní úpravou dědického řízení (str. 4 čtvrtý a pátý odstavec napadeného usnesení).
15. Ústavněprávní relevanci nemají ani zbývající stěžovatelovy námitky ohledně významu předchozího sporu o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže, který byl veden mezi zůstavitelem a jeho bývalou manželkou. Byť ve výrocích rozhodnutí vydaných v této věci není výslovně uveden závěr o neexistenci společného členství (s ohledem na povahu žaloby ani být nemohl), nosné důvody, které vedly k zamítnutí žaloby, jsou natolik evidentní, že neexistence tohoto společného vztahu je na první pohled zřejmá. V této souvislosti však budiž opětovně připomenuto, že stěžovatelův návrh na vydání usnesení o určení přechodu členství a nájmu na bývalou zůstavitelovu manželku, nebyl v průběhu dědického řízení způsobilý k samostatnému projednání.
16. Námitku o porušení práva na zákonného soudce a na zákonný soud Ústavní soud nehodnotil, protože stěžovatelovy argumenty zůstaly pouze na obecné úrovni.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na náhradu nákladů řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť - jak vyplývá z jeho všeobecně známé a četné judikatury - je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi. Především s ohledem na výsledek řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti nevznikl ani prostor pro případné přiznání náhrady jeho nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu