ECLI:CZ:US:2016:3.US.2468.16.1
sp. zn. III. ÚS 2468/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 23 Cdo 3267/2015-296, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012 č. j. 8 Cmo 156/2012-223, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 8 Cm 165/2004-155 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012 č. j. 8 Cm 165/2004-163, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí České republiky, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že stěžovatelka se podaným návrhem u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 30. dubna 2004, Rsp 352/03. Rozhodčí řízení bylo zahájeno z podnětu stěžovatelky a účastníky řízení byla stěžovatelka a Česká konsolidační agentura (jejímž právním nástupcem ve sporu se stalo Ministerstvo financí České republiky). Předmětem sporu bylo zaplacení částky 24 958 626,97 Kč s příslušenstvím. Citovaným rozhodčím nálezem byla žaloba stěžovatelky v celém rozsahu zamítnuta a žalované byly přiznány náklady řízení. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu stěžovatelka zejména tvrdila, že v rozhodčím řízení rozhodci nerespektovali ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), to je nenaznačili účastníkům rozhodčího řízení, jakým směrem se ubírají jejich úvahy a neposkytli tak účastníkům možnost na tyto úvahy patřičným způsobem zareagovat. Konkrétní důvody porušující poučovací povinnost stěžovatelka spatřovala ve skutečnosti, že rozhodci v odůvodnění citovaného rozhodčího nálezu nečekaně konstatovali, že se neztotožnili s názorem stěžovatelky ohledně představ Erste Bank a Fondu národního majetku při jednání o prodeji akcií stěžovatelky. Rozhodci tak - podle stěžovatelčina stanoviska - spor bez dalšího posoudili v rozporu s jejím právním názorem.
3. Obecné soudy - aniž by bylo zapotřebí podrobně rekapitulovat předchozí fáze řízení, z něhož vzešla touto ústavní stížností napadená rozhodnutí - se k otázce poučovací povinnosti vyjádřily až po dvojím zásahu Ústavního soudu [srov. nález z 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441) a nález z 11. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nicméně i za této situace městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem návrh stěžovatelky na zrušení citovaného rozhodčího nálezu zamítnul, jeho rozhodnutí bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrzeno a dovolání stěžovatelky bylo nynější ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se závěry obecných soudů opětovně nesouhlasí. Opakovaně namítá, že nelze vyloučit z přezkumu soudem postup, jakým rozhodci přistupují k dokazování, zejména jejich procesní postup, kdy rozhodci neprovedou navržený důkaz (v daném případě výslechy dvou svědků). Stěžovatelka má stále za to, že vrchní soud a před ním i městský soud v tomto ohledu pochybily a dopustily se nesprávného právního posouzení věci, a proto se stěžovatelka obrátila na Nejvyšší soud s otázkou vymezující přípustnost dovolání - volně řečeno - tak, zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem vydání rozhodčího nálezu, a zda je případné neprovedení důkazů ze strany rozhodců dostatečně odůvodněno, a zda může být rozhodčí nález zrušen pro rozpor s veřejným pořádkem. Nejvyšší soud však podle stěžovatelky předmětné otázky i přes apel obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 948/15 zodpověděl nedostatečně, a proto stěžovatelce nezbývá, než se opětovně obrátit na Ústavní soud.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, se kterou se ovšem tentokráte (po předchozím zásahu Ústavního soudu) obecné soudy dostatečně vypořádaly. Zejména v rozhodnutí vrchního soudu je tak nyní vysvětleno (srov. stranu 10 jeho rozsudku), že rozhodci stěžovatelkou navrhovaný důkaz (výslech svědků, jenž měl prokázat oprávněnost nároků společností Erste Bank AG na tzv. "motivační poplatky" za odkoupení akcií stěžovatelky) neopomenuli, ale naopak konstatovali, že úmysl stran smlouvy není v tomto ohledu podstatný, neboť nárok na motivační poplatky nemá v žalovaném rozsahu oporu ve smlouvě tehdy uzavřené. Nadto stěžovatelka v rozhodčím řízení navrhovala výslech zmíněných svědků k jiné otázce, než v řízení o zrušení rozhodčího nálezu později tvrdila (jejich výslech navrhovala, měli-li by mít rozhodci pochybnosti o úplnosti seznamu tzv. vyčleněných položek). Za této situace tedy městský soud a vrchní soud neshledaly v řízení o zrušení rozhodčího nálezu námitku nevypořádaného (opomenutého) důkazu jako důvodnou, byť pod vlivem výše citovaných nálezů nově připustily poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. v rámci rozhodčího řízení.
10. Na tyto závěry pak logicky a správně navázal Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, když v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3227/07, konstatoval, že soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů provedené rozhodci (v opačném případě by totiž bylo rozhodčí řízení zbytečné), na druhou stranu musí zasáhnout, jestliže rozhodci navržený důkaz neprovedou a tento svůj postup ani neodůvodní. Výjimku, kdy soud přezkoumává správnost rozhodnutí rozhodce (srov. k tomu námitka stěžovatelky o rozporu zpochybňovaného rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem) představují spory ze spotřebitelských smluv. O takovou situaci však v právě projednávaném případě zjevně nejde.
11. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu