ECLI:CZ:US:2016:3.US.2481.16.1
sp. zn. III. ÚS 2481/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 11 Tdo 452/2016-21, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 č. j. 11 To 324/2015-319 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. dubna 2015 č. j. 1 T 84/2014-298, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v několika desítkách případů prodal pěti uživatelům drogu metamfetamin. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě svědeckých výpovědí, zejména učiněných v přípravném řízení, když většina svědků před soudem vypovídala bez věrohodného zdůvodnění zcela odlišně, a na základě výsledků domovní prohlídky, při níž Policie České republiky (dále jen "policie") zajistila tři plastové sáčky s neznámou bílou krystalickou látkou, plastovou kartu s nápisem pervitin, nůž, kávovou lžičku a prázdné sáčky, přičemž na těchto stopách byla zjištěna látka metamfetamin. Dále bylo zajištěno menší množství prekurzorů.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek a sám nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání totožného jednání a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Se skutkovými a právními závěry okresního soudu v otázce viny se přitom plně ztotožnil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť hodnocení důkazů nevykazuje znaky tzv. extrémního rozporu a argumenty obhajoby byly dle dovolacího soudu spolehlivě vyvráceny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Při domovní prohlídce nebyly zajištěny žádné omamné látky či prekursory, ani věci nezbytné k výrobě omamných látek. Držení zajištěných věcí není protizákonné a nenapovídá nic o trestné činnosti. Svědci v hlavním líčení pak vypověděli, že žádné omamné látky od stěžovatele nekupovali. Nalézací soud pak bez hlubšího zjištění vyšel z odlišných výpovědí a nehleděl na skutečnost, že svědci hodnověrně osvětlili změnu obsahu svých výpovědí, např. záměnou osoby dealera, nátlakem ze strany policie či vypovídáním pod vlivem drog. Naopak jediná usvědčující výpověď byla i přes mnohé rozpory označena jako věrohodná. Z dalších výpovědí pak soudy dovozují skutečnosti, které nebyly řečeny. Všechny důkazy, svědčící ve prospěch stěžovatele, pak soudy zcela opomenuly. V důsledku toho došlo rovněž k porušení principu presumpce neviny. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel zpochybňuje ústavnost důkazního řízení v dané trestní věci. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však patří k pravomocem nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou těchto pochybení jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel sice formálně namítá "opomenutí důkazů", avšak to dle jeho názoru mělo spočívat v přehlížení těch provedených důkazů, které svědčily v jeho prospěch. Takto uplatněná námitka do této skupiny tzv. kvalifikovaných vad proto nespadá, avšak odpovídá tvrzení o porušení zásad hodnocení důkazů (viz níže sub 11). Pochybení v podobě opomenutých důkazů tedy shledáno nebylo.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
11. Konečně třetí základní skupinou kvalifikovaných vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a je možno vždy seznat, z jakého provedeného důkazu soudy odvozují každý konkrétní závěr. Obecné soudy srozumitelně popsaly, z jakého důvodu uvěřily vybraným výpovědím. Skutečnost, že provedené důkazy obhajoba hodnotí jinak, sama o sobě nečiní stěžovatelovo odsouzení protiústavním. Z hlediska dodržení ústavních práv je podstatné, že každý dílčí závěr soudu je podepřen konkrétním důkazem, v dané věci zejména výpověďmi z přípravného řízení, jejichž věrohodnosti a rozporům oproti pozdějším výpovědím věnovaly soudy dostatečný prostor. Zároveň soudy neporušily princip in dubio pro reo, neboť žádnou neznámou skutečnost, jichž bylo ostatně díky množství výpovědí jen velmi málo, nehodnotily v neprospěch stěžovatele. Porušení principů spravedlivého trestního řízení tak Ústavní soud v dané věci neshledal.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu