ECLI:CZ:US:2016:3.US.2563.16.1
sp. zn. III. ÚS 2563/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 1 VSPH 1621/2015-P4-10 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2015 č. j. KSPH 69 INS 8371/2015-P4-3, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Františka Uhlíře a b) Pavly Uhlířové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména zásady spravedlivého procesu, resp. práva ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením krajského soudu bylo v insolvenční věci vedlejších účastníků (jako dlužníků) rozhodnuto, že změna přihlášky stěžovatelky (jako věřitelky) spočívající ve zpětvzetí přihlášeného zajištění u pohledávky v celkové výši 435 589,71 Kč v podání ze dne 18. 6. 2015 se odmítá pro opožděnost a tato pohledávka zůstává nadále pohledávkou přihlášenou jako zajištěnou majetkem dlužníka. Krajský soud s poukazem na ustanovení §173 odst. 1 a 4, §185 a §192 odst. 4 insolvenčního zákona (dále též jen "InsZ") shledal, že věřitelé mohli své pohledávky přihlásit nejpozději 25. 5. 2015, stěžovatelka svou pohledávku za dlužníky uplatnila jako pohledávku zajištěnou (majetkem dlužníků), a pokud podáním ze dne 18. 6. 2015 vzala zpět zajištění pohledávky s tím, že danou pohledávku uplatňuje jako pohledávku nezajištěnou, učinila tak opožděně, neboť po prvně uvedeném datu bylo možné měnit výši pohledávky, nikoliv však právní důvod nebo pořadí, přičemž k opožděně podané přihlášce se nepřihlíží.
3. Toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, které ale vrchní soud shora označeným usnesením jako nepřípustné podle §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, vycházeje z ustanovení §11 odst. 1 a §91 InsZ. Ztotožnil se totiž se závěry krajského soudu a doplnil, že v případě povoleného oddlužení věřitel podáním přihlášky, v níž se dovolává zajištění, volí budoucí způsob jejího uspokojení mimo splátkový kalendář, a proto je třeba i omezení přihlášky v rozsahu zajištění chápat jako změnu přihlášky, která již není po uplynutí lhůty podle §192 odst. 4 InsZ přípustná; dané ustanovení je třeba vykládat s ohledem na další souvislosti insolvenčního řízení, v němž bylo povoleno oddlužení, restriktivně, neboť pro jeho další průběh je typická zejména krátká lhůta pro přezkum pohledávky, povinnost soudu předtím zveřejnit seznam přihlášených pohledávek, se kterou koresponduje právo ostatních účastníků pohledávku popřít (resp. získat o ní odpovídající informace), a dále rozhodování věřitelů o schválení oddlužení na schůzi věřitelů bezprostředně následující po přezkumu. Dal-li věřitel (v jakékoliv formě) najevo, že nadále neuplatňuje právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, jedná se o změnu uplatněného pořadí, přičemž k takové změně nelze po uplynutí přihlašovací lhůty přihlížet, i kdyby tak učinil ještě před přezkumným jednáním. Danou dispozici s právem může/měl by insolvenční soud reflektovat "dohledovým" deklaratorním rozhodnutím ve smyslu §11 InsZ.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že dispozitivní úkon v podobě zpětvzetí přihlášky může věřitel učinit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení (§184 odst. 1 InsZ), přičemž není rozhodné, zda jde o zpětvzetí částečné či úplné anebo zpětvzetí co do pořadí (zajištění), takové zpětvzetí je však třeba učinit do doby zjištění pohledávky podle §201 InsZ. Interpretaci příslušných ustanovení insolvenčního zákona ze strany obecných soudů pak stěžovatelka označila za zcela chybnou, formalistickou a ústavně nekonformní, přičemž - dovolávajíc se nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245) a ustanovení §13 občanského zákoníku - upozornila, že vrchní soud nijak nereflektoval, že ve svém odvolání odkázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2013 č. j. VSOL 959/2013-P8-6 (KSBR 29 INS 12814/2013), ve kterém uvedený soud řešil obdobný případ a dospěl k odlišnému závěru, tj. že pokud věřitel vzal částečně zpět přihlášku pohledávky co do pořadí (zajištění majetkem dlužníka) dříve, než se konalo přezkumné jednání, je nutné k tomuto dispozitivnímu úkonu přihlédnout a rozhodnout o něm podle §184 (za použití ustanovení §187) InsZ tak, že insolvenční soud vezme na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky co do pořadí - zajištění s tím, že v tomto rozsahu se k zajištění pohledávky nepřihlíží.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo (pro nepřípustnost) odmítnuto stěžovatelčino odvolání, mohla, resp. měla stěžovatelka toto rozhodnutí napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť šlo o procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (a contrario); z ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) ani z insolvenčního rejstříku však neplyne, že by stěžovatelka daný procesní prostředek uplatnila, resp. "vyčerpala", tj. dosáhla rozhodnutí o něm.
9. Protože je takové podání nepřípustným návrhem, je možno jen na okraj uvést, že z napadeného usnesení vrchního soudu není zcela zřejmé, proč byl zvolen právě tento procesní postup (tj. že bylo stěžovatelčino odvolání odmítnuto pro nepřípustnost), nicméně s ohledem na judikaturu uvedeného soudu je možné vycházet z toho, že dané rozhodnutí mělo, resp. mohlo mít "jen" povahu (deklaratorního) rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§11 odst. 1 InsZ), které odvoláním napadnout nelze [viz usnesení ze dne 29. 7. 2015 č. j. 2 VSPH 405/2014-P4-9, 2 VSPH 406/2014-P3-11 (KSHK 42 INS 29595/2013), jež bylo vydáno v obdobné věci, kde ve výroku usnesení krajského soudu, opírajícím se rovněž o ustanovení §185 InsZ, bylo uvedeno, že se k podání uplatňujícímu změnu pořadí části přihlášené pohledávky ze zajištěné na nezajištěnou nepřihlíží a že pohledávka bude přezkoumána jako zajištěná]; z toho lze vyvodit, že dle vrchního soudu nemělo jít ani o rozhodnutí o odmítnutí přihlášky v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastala skutečnost, na základě které se podle insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží (§185 věta první InsZ), eventuálně ani o rozhodnutí o vzetí na vědomí zpětvzetí přihlášky (§184 odst. 1 InsZ), v případě kterých je odvolání přípustné je (srov. §91 InsZ).
10. Stěžovatelka sice výslovně daný procesní postup nenapadla, nicméně tak učinila nepřímo. Podstatou ústavní stížnosti je totiž nesouhlas s právní kvalifikací předmětného úkonu (ze dne 18. 6. 2015), kdy obecné soudy dospěly k závěru, že ten představuje (z časového hlediska nepřípustnou) změnu přihlášky (§185 a §192 odst. 4 InsZ), zatímco stěžovatelka (odvolávajíc se na shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci) má za to, že šlo nikoliv o změnu přihlášky, ale o (přípustné) částečné zpětvzetí přihlášené pohledávky (§184 odst. 1 InsZ), a to co do jejího zajištění. Vrchní soud přitom k závěru o nepřípustnosti odvolání dospěl na základě řešení otázky právní kvalifikace daného úkonu, neboť právě jí se v odůvodnění svého rozhodnutí primárně zabýval.
11. Již jen na okraj možno proto poznamenat, že procesní postup samotného vrchního soudu není jednotný; v usnesení ze dne 23. 2. 2016 č. j. 3 VSPH 1586/2015-P3-9 (KSPH 66 INS 6310/2015) uvedený soud vyšel z toho, že pokud věřitel změnil přihlášku své pohledávky ze zajištěné na nezajištěnou až po přihlašovací lhůtě, nelze k takové změně přihlášky dle §173 a §192 odst. 4 InsZ přihlížet, i kdyby tak učinil ještě před přezkumným jednáním, neboť změna pohledávky (vyjma změny její výše) je po uplynutí lhůty k jejímu přihlášení dle §192 odst. 4 InsZ nepřípustná, a z tohoto důvodu postup soudu prvního stupně, který určil, že zpětvzetí zajištění dílčí pohledávky není účinné, protože bylo podáno opožděně, označil za správný a jeho rozhodnutí (podle §219 o. s. ř.) jako věcně správné potvrdil.
12. Pokud ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, podle názoru vrchního soudu není odvolání přípustné, z čehož plyne, že potenciálně dotčený subjekt by měl podat ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ve lhůtě stanovené v §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. V daném případě takto postupovat nelze (již jen) z toho důvodu, že stěžovatelka byla krajským soudem (eventuálně nesprávně) poučena o možnosti podání odvolání; lhůtu pro podání ústavní stížnosti proto nutno odvíjet (s ohledem na princip právní jistoty) od doručení napadeného usnesení vrchního soudu, tj. jako by šlo o přípustný procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Za tohoto stavu by bylo možné ústavní stížnost v této části považovat prima facie za včas podanou, nikoliv však za přípustnou, neboť i ve vztahu k usnesení krajského soudu lze považovat žalobu pro zmatečnost za efektivní prostředek ochrany stěžovatelčiných práv - věcné řešení daného problému souvisí s otázkou procesního postupu vrchního soudu (viz sub 10), a i kdyby bylo pochybení na straně vrchního soudu zjištěno jen co do "nemeritorního" způsobu rozhodování (viz sub 11), otevřela by se tím stěžovatelce "alespoň" možnost podání dovolání.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu