ECLI:CZ:US:2016:3.US.2698.16.1
sp. zn. III. ÚS 2698/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Matovské, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 113 C 264/2012-226, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 19 Co 510/2014-268 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 2059/2016-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. 113 C 264/2012-226, byla žaloba stěžovatelky o slevu z kupní ceny ve výši 126 328,- Kč proti žalovaným PANCOMMERC, spol. s r. o. a PANINVEST s. r. o. (vedlejší účastníci) co do částky ve výši 61 775,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, ve zbylé částce bylo řízení zastaveno na základě zpětvzetí a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelka se domáhala úhrady slevy z kupní ceny bytové jednotky, kterou zakoupila od vedlejšího účastníka PANCOMMERC, spol. s r. o. spolu s podílem na společných částech budovy a pozemku, přičemž tato sleva byla požadována z důvodu vad na společných částech budovy. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka převzala společné prostory dne 13. 10. 2010 prostřednictvím zmocněnce - Společenství vlastníků pro dům Orion - přičemž při převzetí bylo vytknuto v předávacím protokolu množství vad a nedodělků. Tyto vady byly vytknuty opakovaně v dopise ze dne 22. 9. 2011, jehož přílohou byl znalecký posudek, v němž byly vytčené vady popsány a oceněny. V souvislosti s vytčením vad bylo ze strany stěžovatelky požadováno původně jejich odstranění. V průběhu řízení navrhla stěžovatelka provedení důkazu znaleckými posudky vyhotovenými před podáním žaloby a současně výslechem znalců, kteří tyto posudky vyhotovili, výslechem několika dalších vlastníků bytových jednotek v předmětném domě a následně při prvním jednání po poučení podle ustanovení §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), navrhla stěžovatelka jako důkaz provedení výslechu svého druha, zápis ze schůze společenství vlastníků jednotek a další listiny. Soud prvního stupně po provedeném dokazovaní a po sedmi jednáních, která byla ve věci vedena, dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci jí tvrzených neodstraněných vad společných prostor a také nákladů na jejich odstranění, když z těchto měl být odvozen její nárok na požadovanou slevu z kupní ceny (v návaznosti na výši jejího podílu na společných prostorách). Stěžovatelka sice navrhla zpracování nového znaleckého posudku, avšak tento návrh učinila dle názoru soudu v rozporu se zásadou koncentrace řízení (§118b odst. 1 občanského soudního řádu). Návrh byl učiněn až na čtvrtém jednání ve věci v návaznosti na obsah výpovědi původního znalce, který tvrdil, že značná část vad popsaných v jeho posudku byla již odstraněna. Soud proto k takto označenému důkazu již nepřihlížel, když navíc dospěl k závěru, že stěžovatelce nic nebránilo navrhnout provedení znaleckého posudku již při prvním jednání, například i z pouhé procesní opatrnosti.
3. K odvolání stěžovatelky věc opětovně posuzoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který rozsudek nalézacího soudu potvrdil v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, na něž také v podrobnostech odkázal, když zdůraznil skutečnost, že znalecké posudky předložené stěžovatelkou k žalobě byly zcela zpochybněny následnými výpověďmi znalců, kteří tyto posudky vypracovali, a ostatními důkazy se nepodařilo oprávněnost nároku prokázat.
4. Dovolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu pro absenci obligatorních náležitostí, když soud uzavřel, že v dovolání není vymezeno, v čem spatřuje stěžovatelka splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byl obsah dovolání omezen toliko na polemiku se závěry odvolacího soudu a nebyla v něm předložena žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně která byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak. K případně namítaným vadám řízení by přitom mohl dovolací soud přihlížet pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
5. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že soudy při rozhodování o jejím nároku porušily právo na spravedlivý proces, když si počínaly v rámci procesních předpisů velmi překvapivě a zjednodušujícím způsobem. Obecným soudům je zejména vytýkáno nesprávné přenesení důkazního břemene na stěžovatelku, která dle svého názoru prokázala existenci vad, přičemž pokud vedlejší účastníci tvrdili, že tyto vady byly následně odstraněny, měli to být oni, kdo měl k takovému tvrzení předložit patřičné důkazy. Navíc, pokud se nalézacímu soudu jevilo prokázání existence vad nedostatečným, měl postupovat v souladu s ustanovením §118a odst. 3 občanského soudního řádu a vyzvat stěžovatelku k označení potřebných důkazů. Současně je nalézacímu soudu vytýkáno, že zamítl provedení několika důkazů navržených stěžovatelkou, ačkoliv jimi mohla být prokázána potřebná tvrzení. Je vyjádřen i nesouhlas s názorem obecných soudů, že vyhotovení nového znaleckého posudku nemohlo být připuštěno pro rozpor se zásadou koncentrace řízení, když tímto posudkem měla být zpochybněna věrohodnost důkazu předloženého vedlejšími účastníky, jímž mělo být (nepravdivě) prokázáno odstranění veškerých vad. V ústavní stížnosti jsou akcentovány i některé závěry obecných soudů, které jsou sice vedeny v rovině tzv. podústavního práva, avšak mají dokreslit pohled na celé řízení (konstatování, že stěžovatelka je jediná vlastnice bytu domáhající se slevy z kupní ceny, poukaz na zájem o vady společných prostor sousedního domu apod.).
III.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 113 C 264/2012, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
7. Ústavní stížnost směřuje dle úvodního vyjádření proti všem napadeným rozhodnutím, avšak konkrétní důvody v ní obsažené směřují toliko proti postupu Městského a Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka se nijak nevyjadřuje ke skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako vadně podané proto, že v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání je z hlediska řízení o ústavní stížnosti mimořádným opravným prostředkem (§75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), na jehož vyčerpání je nutno trvat. Stěžovatelka však tento mimořádný opravný prostředek neuplatnila řádně, což v důsledku znamená totéž, jako by byl podán opožděně nebo jako by nebyl podán vůbec. Ze strany Ústavního soudu nelze napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ničeho vytknout, naopak je nutno se ztotožnit s jeho názorem, že podané dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti, kladené na něj občanským soudním řádem. Byť stěžovatelka v úvodu svého dovolání uvádí, že přípustnost dovolání bude rozvedena níže, není v následujícím textu k přípustnosti dovolání uvedeno ničeho. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Obdobné závěry přijala judikatura i s ohledem na ostatní důvody přípustnosti dovolání. Současně platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo rozhodnutí ze dne 19. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015).
8. Ústavní soud sice v minulosti v obdobné situaci ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, dělo se tak ovšem s ohledem k nové právní úpravě dovolání účinné od 1. 1. 2013, u níž bylo možno očekávat výkladové problémy. V době, kdy dovolání podala stěžovatelka, však již existovala dostatečná judikatura Nejvyššího soudu týkající se ustanovení §237 a §241a občanského soudního řádu (jejíž část je citována výše), dle které se bylo možno při zpracování dovolání řídit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1402/16). Pokud však dovolání obligatorní náležitosti neobsahovalo, přičemž stěžovatelka se závěrem Nejvyššího soudu ve své ústavní stížnosti v této otázce ani nijak nepolemizuje, nelze je považovat za řádně vyčerpaný procesní prostředek ochrany práva. Na dovolání nelze pohlížet jako na řádně podané ani postupem vstřícnějším k právu na soudní ochranu, neboť z jeho textu není žádným způsobem možno dovodit, z jakých důvodů je považuje stěžovatelka za přípustné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15).
9. S ohledem na shora uvedené je nutno uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon dává k dispozici a její ústavní stížnost je tak v části směřující proti těmto rozhodnutím nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí zhola nic, čím by závěry dovolacího soudu zpochybňovala. Ústavní soud po prostudování dovolání dospěl k závěru, že toto skutečně neobsahuje náležitosti vyžadované občanským soudním řádem, jimiž se podrobněji zabývá v sub 7. tohoto usnesení. Stěžovatelka ve svém dovolání v podstatě (shodně jako v odvolání a rovněž i v ústavní stížnosti) rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci nižšími soudy, zejména v otázce přenesení důkazního břemene z vedlejších účastníků na stěžovatelku a rovněž v otázce procesního postupu soudu prvního stupně (absence poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, odmítnutí provedení navržených důkazů). Ústavní soud proto neshledal na straně Nejvyššího soudu žádné pochybení, natož pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.
IV.
11. Ačkoliv byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou, pokud směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, lze k námitkám uplatněným vůči těmto rozhodnutím uvést obiter dictum následující. S ohledem na délku řízení před soudem prvního stupně a předmět sporu, který procházel v průběhu řízení určitým vývojem (postupné odstraňování vad), lze spatřovat určité nedostatky ve zjištění skutkového stavu. Ačkoliv je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že návrh na provedení důkazu vypracováním nového znaleckého posudku byl vznesen v rozporu se zásadou koncentrace řízení a nebylo jej současně možno považovat za důkaz, kterým by byla zpochybněna věrohodnost jiného provedeného důkazu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007), nelze přehlédnout, že nalézací soud mohl a za dané situace i měl s ohledem na vývoj sporu postupovat dle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Tento postup se jeví vhodným i s ohledem na skutečnost, že sám soud prvního stupně na str. 13 odůvodnění svého rozsudku v dané věci uvádí, že po provedení výslechu znalců dospěl k závěru, že dosud předložené znalecké posudky jsou nedostatečnými důkazy k prokázání existence tvrzených neodstraněných vad a nákladů na jejich odstranění a že sám považuje nové znalecké posouzení za jediný vhodný důkaz k prokázání žalobních tvrzení. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, přitom platí, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný. I přesto, že Ústavní soud shledal v rozhodnutí soudu prvního stupně shora popsané pochybení, nelze s ohledem na nevyčerpání mimořádného opravného prostředku postupovat jinak, než ústavní stížnost odmítnout, když zde není namístě ani postup dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu