ECLI:CZ:US:2016:3.US.2726.15.2
sp. zn. III. ÚS 2726/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Borise Trunova, t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2015 sp. zn. 14 To 57/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Namítané zásahy do základních práv a svobod
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení soudu, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
II.
Řízení předcházející podání ústavní stížnosti
2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální prokuratura Ruské federace požádala podáním ze dne 30. 1. 2015 cestou Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele (dále též "vydávaný") k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle části 4 čl. 159 trestního zákona Ruské federace ve znění Federálního zákona ze dne 7. 3. 2011 č. 26-FZ. Ruské orgány v této věci požádaly v případě zatčení vydávaného o jeho vzetí do předběžné vazby na základě čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb., ve znění sdělení č. 29/1997 Sb. a č. 30/1997 Sb.).
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. 1. 2015 č. j. 11 Nt 51/2015-31 rozhodl, že podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel bere do předběžné vazby, která se započítává ode dne 4. 1. 2015 od 20:30 hodin. Návrh na nahrazení předběžné vazby peněžitou zárukou ve smyslu §73a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jmenovaný soud zamítl. Vrchní soud v Praze stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 28. 1. 2015 č. j. 14 To 13/2015-60 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. O návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015 na vydání rozhodnutí podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 4. 2015 č. j. 11 Nt 51/2015-149 tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle části 4 čl. 159 trestního zákona Ruské federace ve znění Federálního zákona ze dne 7. 3. 2011 č. 26-FZ (bod 1/ výroku). Jmenovaný soud dále s poukazem na §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby se zamítá (bod 2/ výroku).
5. Proti usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel (vydávaný) stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je ve výroku pod bodem 1/ podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a sám znovu rozhodl podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle části 4 čl. 159 trestního zákona Ruské federace ve znění Federálního zákona ze dne 7. 3. 2011 č. 26-FZ je přípustné, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 30. 1. 2015 sp. zn. 81/3-747-14. Stížnost stěžovatele proti bodu 2/ výroku napadeného usnesení podle §148 odst. l písm. c) tr. řádu zamítl.
6. Ke zrušení usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem 1/ přistoupil proto, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o přípustnosti vydání, aniž by současně rozhodl o přijetí uvedených záruk. Zároveň Vrchní soud v Praze z důvodu zamezení jakýchkoliv pochybností skutek, ohledně něhož Generální prokuratura Ruské federace o vydání stěžovatele žádá, popsal v souladu s jeho vymezením v extradičních materiálech, zejména v usnesení o sdělení (vznesení) obvinění ze dne 21. 6. 2014.
7. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (vydávaný) dopustit - stručně řečeno - tím, že v období od května do října 2007 jako jediný společník a finanční ředitel společnosti "Kompania Sibiř" využil své znalosti procedur poskytování faktoringových služeb u uzavřené akciové společnosti FK EUROKOMMERZ a rozhodl se pomocí falešných dokumentů získat ve zvlášť velkém rozsahu její peněžní prostředky. Za tímto účelem měl uskutečnit vyhotovení fiktivních dokumentů, které obsahovaly nepravdivé informace o dodávce stavebních materiálů společnosti "Kompania Sibiř". Inkriminovaným jednáním vznikla společnosti FK EUROKOMMERZ celková škodu ve výši 15 790 425,80 RBL.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 11 Tcu 106/2015-12 rozhodl tak, že podle §95 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 11 Nt 51/2015 ve spojení s rubrikovaným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítá.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel dovozuje, že Vrchní soud v Praze ignoruje dosavadní nálezy Ústavního soudu, který mu vady v rozhodovací činnosti opakovaně vytýkal, přičemž povinnost respektovat judikaturu Ústavního soudu vyplývá z Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
10. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze postupoval chybně, pokud nevzal v potaz, že jako společník společnosti s ručením omezeným (jakkoli společník jediný) za obchodní vedení společnosti neodpovídá. Tuto odpovědnost nese jednatel společnosti. Stěžovatel však jednatelem společnosti "Kompania Sibiř" nikdy nebyl, pouze zastával v období od května do června 2007 funkci finančního ředitele. Stěžovatel tvrdil soudům, že v Ruské federaci jsou orgány činné v trestním řízení zneužívány pro vymáhání pohledávky společnosti FK EUROKOMMERZ vůči společnosti "Kompania Sibiř". Taková praxe je podle stěžovatele v Ruské federaci běžná.
11. Stíhaný skutkový děj, kdy stěžovatel údajně organizoval výrobu falešných dokumentů, nelze zařadit pod trestný čin podvodu. Ruská strana netvrdí, že stěžovatel jednal jménem společnosti "Kompania Sibiř" a veškerou trestní odpovědnost vyvozuje z toho, že byl jejím jediným společníkem, a tedy vše musel zorganizovat. O osobě, která v kritické době vykonávala funkci jednatele, se ruská strana vůbec nezmiňuje. Stěžovatel trvá na tom, že skutek, pro nějž má být vydán, je zcela smyšlený. Řečené dokazuje i postup, jaký proti němu uplatňuje ruská strana.
12. Dále stěžovatel namítá, že žádost o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace ze dne 30. 1. 2015 nemá zákonné náležitosti. Popis skutku žádost neobsahuje a přílohy k ní nejsou identifikovatelné, neboť v žádosti se pouze uvádí, že se připojuje 34 listů příloh. Vyjadřuje přesvědčení, že náměstek generálního prokurátora Ruské federace, který žádost o vydání podepsal, nebyl srozuměn s tím, pro jaký stíhaný skutek se stěžovatel vyžaduje, neboť ani stručně nezmiňuje ve své žádosti stíhaný skutek a nevěděl, jaké konkrétní přílohy ke své žádosti začlení. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení neměly přehlížet tak flagrantní vady žádosti o vydání a měly ruskou stranu v souladu se zákonem vyzvat k doplnění žádosti. Tím, že Česká republika netrvala na splnění formálních náležitostí žádosti o vydání, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, že přes relativně úzce vymezený předmět tohoto typu řízení ani zde nelze polevit v uplatňování záruk spravedlivého procesu obsažených v Listině a Úmluvě, porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces.
13. Stěžovatel se vyslovuje, že další zákonnou náležitostí žádosti o vydání je usnesení Centrálního okresního soudu v Krasnojarsku o zvolení předběžného opatření v podobě vzetí do vazby ze dne 20. 6. 2014. V tomto usnesení zcela chybí popis stíhaného skutku. Vrchní soud v Praze se však s touto námitkou vypořádal pouhým konstatováním, že soud rozhodující ve vydávacím řízení není oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí, popřípadě jiných aktů příslušných orgánů cizího státu včetně jejich obsahových náležitostí. S tímto závěrem stěžovatel polemizuje výtkou, že usnesení dokládá nezákonné postupy ruských orgánů, přičemž Česká republika má i z hlediska mezinárodních lidskoprávních závazků povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté vyžadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení.
14. Dále stěžovatel tvrdí, že usnesení o sdělení obvinění bylo vydáno dne 30. 8. 2010. Toto usnesení však ruská strana České republice nezprostředkovala a předložila jiné rozhodnutí s datem 21. 6. 2014. Stěžovatel vytýká, že sdělení obvinění nemohlo dojít dne 21. 6. 2014, pokud již dne 20. 6. 2014 bylo vydáno rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Odtud dovozuje, že usnesení o sdělení obvinění datované dnem 21. 6. 2014 představuje falzifikát. Ruská strana předložila "fiktivní" usnesení o sdělení obvinění ze dne 21. 6. 2014, neboť (stejně jako usnesení o zvolení předběžného opatření v podobě vzetí do vazby ze dne 20. 6. 2014) usnesení o sdělení obvinění ze dne 30. 8. 2010 neobsahovalo popis stíhaného skutku. Protože v těchto usneseních popis skutku absentoval, bylo nutné pro účely extradičního řízení vypracovat nové usnesení, ve kterém bude popis skutku obsažen. Dle názoru stěžovatele bylo z toho důvodu vypracováno v pořadí druhé usnesení o sdělení obvinění ze dne 21. 6. 2014, již s popisem skutku.
15. Stěžovatel upozorňoval Vrchní soud v Praze, že ruská strana se uchýlila i k nesprávnému překladu extradičních materiálů, kdy pro výraz "obvinjaemyj" - "obviněný" zvolila pojem "podezřelý". Vrchní soud v Praze reagoval, že považuje za lhostejné, zda stěžovatel byl vzat do vazby jako obviněný nebo podezřelý. Tentýž soud pochybil rovněž dalšími nesprávnými překlady ruské právní terminologie.
16. Stěžovatel tvrdí, že soudy se zcela vyhnuly náležitému zkoumání splnění podmínek nepřípustnosti vydání podle §91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, resp. zkoumání těchto podmínek mělo pouze formální charakter. Stěžovatel zdůrazňuje, že má těžce nemocnou dceru, která je bez jeho morální a finanční pomoci ohrožená na životě. Jeden z důvodů, proč spolu s ní a družkou odešli z Ruské federace do České republiky, představovala okolnost, že v Ruské federaci jeho dceři "nedávali šanci na přežití", neboť jí nemohli poskytnout potřebnou lékařskou péči. Tyto osobní poměry stěžovatele zakládaly důvod pro posouzení důvodů o nepřípustnosti vydání. Vrchní soud v Praze se měl zabývat touto podmínkou z úřední povinnosti. Soud však neprovedl žádné dokazování k objasnění splnění této podmínky pro rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do ciziny. Pouze formálně konstatoval, že dcera je pouze družky, nikoli stěžovatele.
17. Stejně tak se Vrchní soud v Praze zabýval pouze formálně zákonnými podmínkami, které nedovolují rozhodnout o přípustnosti vydání, konkrétně se blíže nezabýval dostatečností záruky, kterou poskytla Ruská federace ve své žádosti o vydání, kde záruka se nevztahovala ke konkrétnímu stíhanému skutku, tedy šlo o zcela obecný výrok. Vrchní soud v Praze tak převzal výrok o poskytnutí garance, aniž by její obsah byl dostačující ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který se otázkou zabýval v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009 ve věci Gasayev v. Španělsko, stížnost č. 48514/06.
18. Za formalistický označuje stěžovatel přístup Vrchního soudu v Praze rovněž ve vztahu k otázce předběžné vazby, kdy postrádá zejména docenění nepřiměřenosti délky jejího trvání a související povinnosti věnovat "obzvláštní aktivitu" zkoumání její důvodnosti.
19. Stěžovatel ústavní stížnost doplňoval vlastními podáními, která učinil mimo rámec povinného zastoupení advokátem a kde zopakoval a zdůraznil výše rekapitulovanou argumentaci.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
20. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud usnesením ze dne 17. 9. 2015 rozhodl, že vykonatelnost rubrikovaného usnesení Vrchního soudu v Praze se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci považuje uvedené podmínky za splněné. Vysvětlil, že výkon napadeného rozhodnutí je potenciálně způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout neodkladně. Ústavní soud proto návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím - na druhé straně - jakkoliv předjímal výsledek vlastního řízení o ústavní stížnosti (srov. kupř. usnesení o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14).
22. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení §12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
23. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. K podání vyjádření vyzval též Ministerstvo zahraničních věcí České republiky coby orgán, který by vzhledem ke své působnosti mohl k návrhu uvést relevantní skutečnosti a právní argumenty. Opatřil si rovněž spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 11 Nt 51/2015.
24. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace rozhodl poté, co byla v řízení opatřena řada důkazů, jak ohledně trestního řízení vedeného vůči vyžádanému v Rusku, tak i o poměrech ve jmenovaném státě podstatných se zřetelem k danému rozhodování. Za zásadní pro své usnesení přitom považuje záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ruské federace. Věrohodnost jednotlivých důkazů má být posuzována ruskými justičními orgány, nikoliv českými soudy. Soud zdůraznil, že stěžovatele usnesením ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 14 To 13/2015 upozornil na rozpor mezi jeho tvrzením, zda nemocné dítě je dcerou jeho vlastní - nebo pouze dcerou jeho přítelkyně s tím, že vyvolává pochybnosti o věrohodnosti jeho argumentace; toto své tvrzení stěžovatel nijak v průběhu celého řízení nedoložil, ačkoliv za dané situace bylo na něm, aby takový důkaz soudu předložil. Vrchní soud se tudíž neztotožnil s argumentací stěžovatele a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně jí zamítl.
25. Ministerstvo zahraničních věcí podalo zprávu o dodržování základních lidských práv a svobod v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Ruské federaci, ve které se zabývalo nejprve obecně stavem tamního soudnictví a vězeňství, dále popsalo podmínky ve věznicích včetně regionálních specifik, zprostředkovalo informace mezinárodních organizací zabývajících se ochranou lidských práv a rekapitulovalo též dosavadní judikaturu ESLP k dané problematice. Své závěry shrnulo konstatováním, že ruský právní systém v současné době často neumožňuje reálné využití existujících právních prostředků nápravy, které by mohly vést k ukončení nelidských a ponižujících podmínek ve vazbě. Setření týkající se porušování lidských práv jsou často neúčinná, mají řadu nedostatků a vedou k beztrestnosti pachatelů. Velkým problémem ruského vězeňství jsou špatné podmínky pro výkon trestu odnětí svobody (přeplněnost věznic, špatné hygienické podmínky, nízká úroveň zdravotní péče). Judikatura ESLP ukazuje, že praxe ruských soudů a orgánů činných v trestním řízení mnohdy neodpovídá zásadám obsaženým v ustanovení čl. 3 a čl. 6 Úmluvy. Zároveň je z ní zřejmé, že stav není natolik závažný, aby vyžadoval úplného zákazu vydávání do Ruské federace, a že každý případ je třeba posuzovat s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem a k ujištěním poskytnutým ruskými orgány.
26. Stěžovatel na řádně doručenou výzvu Ústavního soudu k podání repliky k oběma vyjádřením nereagoval.
VI.
Obecná východiska
27. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
28. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak pochybení Vrchního soudu v Praze, kterými měla být zasažena jeho základní práva a svobody (zejména právo na spravedlivý proces), a zároveň poukazuje i na možné ohrožení jeho dalších základních práv a svobod, k nimž by mohlo dojít v případě jeho vydání do Ruské federace.
29. Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). ESLP v rozsudku ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, konstatoval, že Úmluva nechrání žádné právo nebýt vůbec vydán. Současně jde o opatření, které způsobuje velmi razantní zásah do práv vydávané osoby, ať již v aspektu práva na osobní svobodu, práva na soukromý a rodinný život, případně i dalších substantivních práv chráněných Listinou a Úmluvou [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)]. Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, proto není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)].
30. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].
31. Vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s čl. 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující čl. 6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být extradice prohlášena za nepřípustnou. Pod pojmem "reálné nebezpečí" nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 2 Azs 71/2006 - 82). K "flagrantnímu odepření spravedlnosti" by mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva zakotveného v článku 6 Úmluvy [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)].
32. Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí obecné soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Vydávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby (např. příslušnost k pronásledované skupině, předchozí konflikty s veřejnou mocí ve státě apod.), z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv.
33. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14). Předložení těchto záruk přitom samo o sobě neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, nýbrž je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, odst. 148). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost záruk, to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169), rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 189].
34. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (§90 a §91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
35. Z hlediska naplnění kautel spravedlivého procesu musí být součástí řádného extradičního řízení i jednoznačný popis skutku, pro který má být osoba vydána. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že při posouzení přípustnosti vydání nelze přehlížet nedostatky extradičních materiálů, zejména pokud jde o vymezení skutku, který je, resp. byl předmětem trestního řízení ve vyžadujícím státě. Nejde tu přitom jen o možnost dožádané strany s jistotou v extradičním řízení konstatovat splnění podmínky oboustranné trestnosti, ale o širší požadavek určitosti trestního obvinění. Z rozhodnutí o vydání tedy musí být patrno, jakého konkrétního jednání, v němž je spatřován trestný čin, se vydávaný měl dopustit, a musí obsahovat alespoň stručné odůvodnění, na základě jakých důkazů orgány vyžadujícího státu dospěly k podezření, že se uvedeného skutku dopustil vydávaný [srov. nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)].
VII.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
36. Poté, co se Ústavní soud obeznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem spisového materiálu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
37. Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze v ústavněprávní rovině pochybil, pokud rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Jde-li o konkrétní poměry v Ruské federaci, Ústavní soud sice již v minulosti poukázal na zprávy o nevyhovujících podmínkách v ruských věznicích a deficitech v ruském justičním systému, tyto však podle něj samy o sobě nezpůsobují, že by vydání do Ruské federace bylo ve všech případech nepřípustné [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14, nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)], usnesení ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13). Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat zprávy svědčící o tom, že dodržování základních práv v Ruské federaci vykazuje závažné nedostatky, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces a zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení. Situace v této zemi nicméně dlouhodobě není považována za natolik závažnou, aby absolutně (nediferencovaně) vylučovala vydávání osob do Ruské federace. Obdobně k této otázce přistupuje i ESLP, který ve své rozhodovací praxi rovněž akceptoval vydávání do Ruské federace za situace, kdy z osobních poměrů stěžovatele nevyplývá, že by pro něj vydání mohlo představovat osobní hrozbu (rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, rozhodnutí ESLP ze dne 17. 2. 2009 ve věci Gasayev v. Španělsko, stížnost č. 48514/06, rozhodnutí ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Chentiev a Ibragimov v. Slovensko, stížnost č. 21022/08, rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, rozhodnutí ESLP ze dne 27. 2. 2014 ve věci Zarmayev v. Belgie, stížnost č. 35/10); přihlížel přitom zpravidla ke kvalitě záruk, které byly dožádanému státu poskytnuty orgány Ruské federace.
38. V projednávaném případě stěžovatel neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k jeho osobě mohly vyvolat konkrétní obavu z toho, že by měl být v případě vydání do Ruské federace vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či že by ve vztahu k jeho osobě mělo dojít k flagrantnímu odepření spravedlnosti. Vrchní soud v Praze v tomto smyslu konstatoval, že stěžovatel se dříve v Rusku nikterak politicky ani jinak ve veřejném životě neangažoval a nedostal se v této spojitosti do konfliktu s veřejnou mocí.
39. Konkrétní nebezpečí pro stěžovatele se nepodává ani ze zprávy Amnesty International o stavu justice Ruské federace, kterou Ústavnímu soudu zaslal.
40. Z obsahu extradičních materiálů také nelze usuzovat, že by ruské orgány postupovaly vůči stěžovateli neobjektivně a zaujatě; stěžovatel neuvedl, že by kupříkladu prostřednictvím obhájce v Rusku neměl přístup ke spisu, nemohl se písemně vyjadřovat, činit návrhy a podávat opravné prostředky apod. Vrchní soud zdůraznil, že o přípustnosti vydání stěžovatele rozhodl za současného přijetí záruk poskytnutých ruskou Generální prokuraturou, v nichž se garantuje omezený rozsah stíhání podle zásady speciality, právo na obhajobu, odpovídající zacházení a případné uvěznění za respektování evropských standardů. V konkrétní rovině se uvádí, že obsahem těchto garancí je, že v souladu s normami mezinárodního práva budou stěžovateli (vyžádanému) v Ruské federaci poskytnuty všechny možnosti pro obhajobu, včetně právní pomoci, nebude mučen nebo podrobován krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy, jakož i příslušných úmluv Organizace spojených národů, Rady Evropy a protokolů k nim). Bylo zaručeno, že žádost o vydání nemá za cíl pronásledování z politických důvodů, kvůli rase, vyznání, národnosti nebo politickým názorům. V souladu s čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání bylo zaručeno, že stěžovatel bude trestně stíhán pouze za trestný čin, pro který se žádá o jeho vydání a po ukončení trestního stíhání nebo soudního řízení, a bude-li odsouzen, po výkonu trestu odnětí svobody bude moci opustit území Ruska. Zaručeno bylo v případě vydání stěžovatele, že se bude nacházet v zařízení, ve kterém byly vzaty v úvahu standardy stanovené v Úmluvě, jakož i v Evropských vězeňských pravidlech ze dne 11. 1. 2006, a že konzulární úředníci Velvyslanectví České republiky v Ruské federaci kdykoliv budou moci navštívit stěžovatele s cílem sledovat dodržování záruk uvedených v žádosti. Tyto záruky a ujištění ruské strany neshledal Vrchní soud v Praze pouze formálními, ale způsobilými zamezit případnému porušení práv stěžovatele a vytvářejícími dostatečný tlak na dodržení práv a zároveň umožňujícími kontrolu jejich dodržování. Vrchní soud v Praze nezjistil negativní poznatky ohledně využití ujištění Generální prokuratury Ruské federace, přičemž tyto záruky berou v úvahu i jiné státy, vydávající osoby do Ruska; obecně hodnoceno, samotné ruské státní orgány mají zájem na tom, aby nedošlo k oslabení jejich mezinárodní věrohodnosti kvůli nedodržení těchto záruk. Uvedené závěry nekolidují ani s rozsudkem ESLP ze dne 14. 4. 2005 ve věci Shamayev a další v. Gruzie a Rusko, stížnost č. 36378/02 a rozsudkem ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Chentiev a Ibraghimov v. Slovensko, stížnosti č. 21022/08 a 51946/08.
41. Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze přiměřeně uvážil všechny okolnosti, které by mohly svědčit o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nepovede k ohrožení jeho základních práv ve smyslu čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, přičemž své rozhodnutí v tomto ohledu zevrubně a dostatečně přesvědčivě odůvodnil. Jelikož obecná úroveň praktické ochrany lidských práv v Ruské federaci není důvodem pro paušální odmítání vydat vyžádané osoby do této země a současně stěžovatel neprokázal reálné nebezpečí porušení svých základních práv, které by vyplývalo z jeho konkrétních osobních poměrů, je Ústavní soud toho názoru, že vydáním stěžovatele za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace není zasaženo do jeho práv zaručených čl. 3 a čl. 6 Úmluvy.
42. Jde-li o námitky stěžovatele stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces postupem soudů v extradičním řízení, ani s těmito výtkami se Ústavní soud neztotožnil. Z extradičních materiálů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je dostatečně seznatelné, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, a stručně jsou zde zmíněny i okolnosti, z nichž ruské orgány vyvozují podezření, že se uvedeného činu měl dopustit právě stěžovatel. Vrchní soud konstatoval, že inkriminované jednání vykazuje i podle českého trestního práva znaky trestného činu podvodu, a je stejně tak jako v Ruské federaci ohroženo trestem odnětí svobody až na 10 let a není promlčeno. Stěžovatelovy výhrady stran působení ve společnosti "Kompania Sibiř" bezprostředně zohlednitelné v rámci vydávacího řízení nejsou.
43. Pokud jde o stěžovatelovu polemiku týkající se absence popisu skutku v žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace ze dne 30. 1. 2015, Ústavní soud považuje za ústavněprávně udržitelný závěr Vrchního soudu v Praze, podle kterého z §88 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ani čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání nelze dovozovat, že popis skutku, ohledně něhož je o vydání vyžadované osoby žádáno, musí být obsažen přímo v žádosti o vydání (srov. kupř. Kubíček, M., Polák, P.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, str. 251-253 a násl.). Soud v napadeném usnesení konstatoval, že skutek, ve vztahu k němuž se ruská strana domáhá vydání stěžovatele, je uveden v usnesení o vznesení obvinění ze dne 21. 6. 2014 (č. l. 90 a násl., č. l. 98 a násl. procesního spisu) a dále v dokumentu "Vyhlášení pátrání po obviněném" ze dne 30. 8. 2010 (č. l. 103 a násl., 106 - 107 procesního spisu). Ústavní soud pokládá za určující z hlediska ústavněprávního přezkumu, že materiály dodané ruskými orgány popis skutku obsahují [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)], přičemž ze spisu ověřil, že skutek zformulovaný Vrchním soudem v Praze mu odpovídá, což je relevantní z hlediska principu speciality, kdy při příliš širokém a vágním vymezení skutku by mohlo být následné trestní stíhání rozšířeno i na další jednání stěžovatele, pro která však nebyl vydán.
44. Ústavní soud nemá výtky ani k procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká [srov. nález ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09 (N 195/54 SbNU 403)]. Ve vztahu k řízení o stížnosti proti usnesení o přípustnosti vydání zákonodárce explicitně nepředepisuje veřejnou formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto soud v souladu s §240 tr. řádu rozhoduje v neveřejném zasedání. Soud by sice mohl zvolit jinou formu a rozhodnout ve veřejném zasedání, k takovému výjimečnému opatření však nepřistoupil, neboť neshledal, že by to bylo z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nezbytné. Tento závěr opřel o skutečnost, že rozhodnutí o stížnosti nebylo založeno na obsáhlém doplnění dokazování, k němuž by se stěžovatel nemohl vyjádřit, a navíc jím nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch. Ústavní soud má za to, že projednáním stížnosti v neveřejném zasedání vrchní soud neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
45. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že by neměl být do Ruské federace vydán z důvodu, že má k České republice úzký vztah, jelikož je na jejím území řádně přihlášen k pobytu, podniká a žijí zde osoby blízké s trvalým pobytem, přičemž je nutno zvláště zohlednit zdravotní stav dcery. Ačkoliv vydání osoby může být za určitých výjimečných okolností limitováno požadavky na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, stěžovatel v řízení před Vrchním soudem v Praze ani v řízení o ústavní stížnosti neobjasnil, zda nemocné dítě je jeho dcera nebo pouze dcera jeho přítelkyně, ačkoli disponoval odpovídajícími procesními možnostmi k vyjádření. Významnější nicméně je skutečnost, že stěžovatel ničeho nedodal ani ve vztahu k závěrům soudů, že odpovídající péči může poskytnout matka dítěte. Do ústavněprávní roviny stěžovatelovu věc nesituují další údaje ze spisu, z nichž se podává prohlášení družky, že o její dceru narozenou dne 14. 7. 1998 (tj. osobu dosahující téměř věku zletilého), která studuje ve Spolkové republice Německo, kde rovněž probíhá její specializovaná léčba, stěžovatel (před vzetím do vazby pobývající na území České republiky) pečoval "jako o svoji vlastní". Není vyloučeno odkázat na argumentaci ESLP, podle kterého na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obžalovaného, na druhé straně mlčení obžalovaného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, odst. 17). Dlužno konstatovat, že další konkrétní okolnosti, které by o výjimečnosti situace a případném nepřiměřeném postižení vydáním do Ruské federace svědčily, stěžovatel neoznačil. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
46. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně předběžné vazby dle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, Ústavní soud na tomto místě odkazuje na judikaturu ESLP, jenž v případech, kdy vazba trvá již delší dobu, vyslovil zásadu, že po určité době trvání vazby je nezbytná zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 1996 ve věci Scott v. Španělsko, stížnost č. č. 21335/93, odst. 74, a rozsudek ze dne 25. 1. 2005 ve věci Singh v. Česká republika, stížnost č. 60538/00, odst. 61 a násl.).
47. Není však přesvědčivého důvodu pro úsudek, že již délka jejího trvání vazbu v ústavněprávní rovině diskvalifikuje; obava ze stěžovatelova útěku se zakládá nejen na hrozbě vysokého trestu (stěžovateli ve vyžadujícím státu hrozí trest odnětí svobody až ve výši deseti let), ale zejména z jednání spočívajícího v tom, že z domovského státu před vyšetřováním předmětné trestné činnosti příslušnými orgány uprchl, což podle rozhodujících soudů vyplývá z extradičních materiálů.
48. Řečeným nicméně není predisponován výsledek řízení o ústavní stížnosti stěžovatele evidované pod sp. zn. II. ÚS 635/16, která směřuje proti dalším rozhodnutím týkajícím se předběžné vazby.
49. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (srov. výše), s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná úloha, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
50. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
51. Dlužno zaznamenat, že vykonatelnost napadeného rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2015 z povahy věci odložena do rozhodnutí o věci samé (viz bod 21 shora); jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být formálně rušeno (§80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu