ECLI:CZ:US:2016:3.US.2726.16.1
sp. zn. III. ÚS 2726/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti S.K.Y., a. s., sídlem Příkop 8, Brno, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 sp. zn. 22 Cdo 2229/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 25 Co 543/2012-156 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. června 2012 č. j. 5 C 169/2011-45, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. září 2013 č. j. 5 C 169/2011-136, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Ing. Luďka Píšeho, Václava Svobody, Ing. Jiřího Spurného, Milana Formánka a Ing. Jiřího Šaška, zastoupeného JUDr. Ivanem Rottem, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 5 C 169/2011-45, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 5 C 169/2011-136 uložil Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") žalovaným 1) Ing. Luďku Píšovi, 2) Václavu Svobodovi, 3) Ing. Jiřímu Spurnému, 4) Milanu Formánkovi a 5) stěžovatelce povinnost vyklidit v rozsudku specifikované pozemky a vyklizené je předat žalobci - Ing. Jiřímu Šaškovi. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, které žalovaní užívají, když zde provozují sportovní areál, a tím neoprávněně zasahují do jeho vlastnických práv.
3. O odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu (ve znění opravného usnesení), pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu žalobce a prvního až čtvrtého žalovaného, se zrušuje a řízení se ve vztahu mezi těmito účastníky zastavuje z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.). Dále krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení tak, že stěžovatelka je povinna z pozemku č. parc. A1 v kat. úz. Přestavlky u Slap, obec Slapy, vyklidit čtyři dřevěné montované chatky a z pozemků č. parc. A1, A2 a A3 v kat. úz. Přestavlky u Slap, obec Slapy, vyklidit jednu montovanou chatku patrovou (výrok II.). Pokud se žalobce po stěžovatelce domáhal vyklizení jedné poloviny montované chatky stojící zčásti na pozemku A1 v kat. úz. Přestavlky u Slap, obec Slapy, pak krajský soud v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VII.). Dospěl přitom k závěru, že na pozemcích žalobce č. parc. A3, A2 a A1 v kat. úz. Přestavlky u Slap jsou umístěny rekreační montované dřevěné chatky ve vlastnictví stěžovatelky. Podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. V projednávané věci se žalobce jako vlastník domáhá vyklizení pozemků, prokázal, že je jejich vlastníkem a prokázal i to, že na těchto pozemcích má stěžovatelka umístěny své chatky, když žalobce s umístěním těchto chatek nesouhlasí a žádá, aby je stěžovatelka vyklidila. Žaloba je tedy v tomto rozsahu podle odvolacího soudu nepochybně po právu. Odstranění chatek je možné, neboť je nepochybné, že jde o věci movité, neboť chatky nejsou spojeny se zemí pevným základem, lze je rozmontovat a odstranit. Krajský soud však neshledal žalobu důvodnou v té části, kdy se žalobce domáhal odstranění poloviny montované chatky ze svého pozemku č. parc. A1 v kat. úz. Přestavlky. V řízení totiž bylo prokázáno, že jedna z montovaných chatek - movitých věcí - částečně sice stojí na pozemku žalobce, ale částečně stojí na pozemku ve vlastnictví České republiky, přičemž Česká republika se vyklizení této chatky nedomáhá. Odstranění poloviny chatky by přitom bylo podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Založil-li totiž odvolací soud svůj závěr o charakteru montovaných chatek na skutkovém zjištění, že nejsou se zemí spojeny pevným základem, jde podle Nejvyššího soudu o východisko relevantní. Pokud pak stavba není spojena se zemí pevným základem, není nemovitostí a nevztahují se na ni náležitosti právních úkonů týkající se nemovitostí. Pro právě řešený případ to podle Nejvyššího soudu mimo jiné znamená, že odstranění takové stavby se proto děje vyklizením pozemku a nikoliv - zjednodušeně řečeno - odstraněním stavby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Se závěry obecných soudů se však stěžovatelka neztotožnila. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle jejího názoru porušují zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, omezují právo stěžovatelky jednat před soudem, což ve svém důsledku znamená porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a ignorují skutečnost, že žaloba o odstranění stejných staveb byla v jiném řízení již zamítnuta.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatelka především v ústavní stížnosti neupřesňuje, jak konkrétně by mělo dojít k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zásady dvojinstančnosti. Již totiž z narativní části tohoto usnesení je zřejmé, že nalézací i odvolací soud rozhodly v zásadě shodně. Shora citovaným opravným usnesením nalézacího soudu byl do záhlaví rozhodnutí toliko doplněn jako žalovaný Václav Svoboda, který nebyl - ač žalovaný - v záhlaví původně uveden. Odvolací soud připustil upřesnění žalobního petitu reagujícího na skutečnost, že žalobce vzal žalobu částečně zpět. Odvolací soud provedl k návrhu žalobce místní šetření, které bylo navrhováno již před nalézacím soudem, ale ten k němu nepřistoupil. Stěžovatelka se přitom místního šetření mohla zúčastnit (opak ostatně ani netvrdí) a patřičně na jeho výsledky reagovat. Odvolací soud může doplňovat dokazování a o porušení principu dvojinstančnosti v tomto ohledu nejde; ani stěžovatelka totiž netvrdí, že by provedení místního šetření kolidovalo se zákazem provádět rozsáhlé doplnění dokazování, ve své podstatě nahrazující dosud zcela nedostatečné dokazování [srov. k tomu §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Nadto - jak již bylo shora zmíněno - žalobce provedení místního šetření navrhoval již před prvostupňovým soudem, provedení tohoto důkazu se tedy nepříčí omezení podle §205a o. s. ř. Zkrátka ani vydání opravného usnesení nalézacím soudem, ani zúžení žalobního petitu a konečně ani provedení místního šetření nemohlo do práv stěžovatelky zasáhnout, což se projevuje i v samotné stížnostní argumentaci. Stěžovatelka totiž v těchto intencích žádnou konkrétní námitku v podstatě nevznáší.
10. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že žaloba o odstranění chatek byla již jednou v jiném řízení s odkazem na soulad jejich umístění s veřejnoprávními předpisy zamítnuta, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Zamítnutí žaloby v řízení sp. zn. 15 C 294/2007 u okresního soudu bylo odůvodněno tak, že se nepodařilo prokázat, že tehdejší žalovaní byli vlastníky zmíněných chatek. V dané souvislosti se sluší ještě dodat (byť tuto okolnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezmiňuje), že kupní smlouva, od níž stěžovatelka odvozovala svoje vlastnické právo k areálu, v němž se chatky nacházejí, byla v jiném soudním řízení shledána absolutně neplatnou pro rozpor s restitučními předpisy. V tomto ohledu není tedy podstatné, zda se v daném případě měla nebo neměla uplatnit zásada, že stavba je součástí pozemku, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti poněkud zastřeně naznačuje.
11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud vyjádření vedlejšího účastníka Ing. Jiřího Šaška, který se o podání ústavní stížnosti dozvěděl od exekutora Mgr. Jana Krejsty. Ve svém vyjádření se důrazně ohradil vůči tvrzení, že pozemky nabyl ve "zlé" víře, zdůraznil, že stěžovatelka užívá jeho pozemky bezplatně a brání mu ve výkonu vlastnického práva, a popsal vývoj několika soudních řízení týkajících se předmětných pozemků. V závěru navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, nebude-li odmítnuta, aby byla zamítnuta a aby uložil stěžovatelce povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O požadavku vedlejšího účastníka Ing. Jiřího Šaška na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval. Podle §62 odst. 3 si náklady řízení hradí účastník zásadně sám, přičemž Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle §62 odst. 4 téhož zákona, protože vedlejší účastník zaslal vyjádření k ústavní stížnosti z vlastní iniciativy, aniž by byl Ústavním soudem k vyjádření vyzván.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu