ECLI:CZ:US:2016:3.US.2771.15.1
sp. zn. III. ÚS 2771/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vladimíra Grygara a Evy Grygarové, zastoupených advokátkou JUDr. Blankou Schöblovou, se sídlem kanceláře Jaselská 205/25, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 25 Cdo 2272/2013-535, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 12. 2012 č. j. 23 Co 479/2012-484 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 5. 2012 č. j. 5 C 223/2008-463, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „okresní soud“), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé se domnívají, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí porušují jejich základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelé uvádí, že došlo k zásahu do jejich práva vlastnit majetek zaručeného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, které je zaručeno ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále mělo být zasaženo jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelé provozovali varhanářskou dílnu, která bez jejich zavinění dne 28. 6. 2004 vyhořela. Vzhledem k tomu, že byli pojištěni, nahlásili pojistnou událost pojišťovně (dále též „vedlejší účastník“). Vedlejší účastník zaplatil stěžovatelům část pojistného plnění, a to tak, že za škody vzniklé na budově a jejich movitých věcech vyplatil pojistné plnění v plném rozsahu a za škodu vzniklou na zásobách a cizích movitých věcech uhradil pojistné plnění pouze ve výši 60 %. Zbývající části plnění se stěžovatelé domohli v řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 367/2006. Stěžovatelé se následně domáhali náhrady škody ve formě ušlého zisku, která měla být způsobena tím, že vedlejší účastník nezaplatil pojistné plnění v plné výši včas, tj. bezprostředně po zjištění škody. V tomto řízení stěžovatelé tvrdili, že díky nedostatku finančních prostředků – způsobeném nevyplacením pojistného plnění v plné výši – nemohli plnit své závazky jako podnikatelé, a nakonec byli nuceni ukončit své podnikání. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh stěžovatelů zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé neprokázali rozsah ušlého zisku, resp. že by ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka. Krajský soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že nároky uplatněné stěžovateli jsou nedůvodné, protože dle jeho názoru neexistuje příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti (tj. nevyplacením pojistného plnění v plné výši) a vzniklou škodou. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatelé jak v žalobním návrhu, tak v odvolání uvedli, že peníze, které měla pojišťovna vyplatit, potřebovali použít na jiné účely, včetně obnovy živnostenské činnosti. Pak, dle jeho názoru, nemůže být mezi nevyplacením takového pojistného plnění a vzniklou škodou příčinná souvislost. Nejvyšší soud stěžovateli podané dovolání odmítl, když žádná z námitek uplatněných stěžovateli nezaložila jeho přípustnost.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutí okresního soudu zcela postrádá logiku, neboť je potřeba vzít v úvahu, že pokud jim vedlejší účastník nevyplatil všechny peníze, pak jim musely chybět jinde a tím byl vyvolán stav přímo vedoucí k ukončení podnikání, a tedy vedoucí i k ušlému zisku. Z toho je dle stěžovatelů zřejmé, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s jednáním pojišťovny. Stěžovatelé dále uvádí, že řízení před soudem prvního stupně trvalo neúměrně dlouho (čtyři roky – z toho na tři roky bylo řízení přerušeno). Ústavní vady odvolacího řízení byly dle stěžovatelů způsobeny tím, že krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil nesprávné právní závěry. Podobně nesprávně měl dle mínění stěžovatelů postupovat i Nejvyšší soud, který tím – dle jejich názoru – poskytl více ochrany škůdci než podnikatelům (stěžovatelům). Všechny obecné soudy dle stěžovatelů dostatečně nechránily jejich vlastnické právo a jejich právo podnikat, jak by plynulo z ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé také uvádějí, že kvůli nesprávnému skutkovému zjištění a z toho vyvozeným nesprávným právním závěrům došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Průtahy před soudem prvního stupně pak kvalifikují jako porušení základních práv ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů. Zde Ústavní soud cítí povinnost konstatovat, že dle ustanovení čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky není vrcholem soustavy soudů a nemá pravomoc na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat uvážení a posouzení, k němuž mají pravomoc obecné soudy, svým vlastním – ledaže došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Obecné soudy jasně konstatovaly, jak dospěly ke svým závěrům. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že především závěry krajského soudu postrádají jakýkoli smysl a logiku. Pokud pojišťovna (vedlejší účastník) vyplatila celé pojistné plnění za škody na nemovitostech a výrobním zařízení a 60% za škody způsobené na materiálu a cizích věcech, pak skutečně lze dospět k závěru, že stěžovatelé mohli svou podnikatelskou činnost obnovit. Jejich volbu nakládání s penězi a způsob hrazení závazků, případně další negativní důsledky požáru nelze vedlejšímu účastníkovi bez dalšího připisovat. Závěry obecných soudů, byť se od sebe zejména právní názory okresního soudu a krajského soudu liší, tak nejsou extrémním vybočením z mezí daných právem, logikou či zkušeností, ale výsledkem řádného řízení, a nemohou tak představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé rovněž namítají nepřiměřenou délku řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud připomíná, že takový zásah obvykle směřuje ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, pouze pokud namítané průtahy způsobily zásah do dalších základních práv spojených se zárukami spravedlivého procesu, případně zasáhly další ústavně zaručená práva a svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375), nález sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004 (N 128/34 SbNU 301), případně usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/15 ze dne 23. 2. 2016]. Takový zásah však v tomto případě nenastal. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení není ústavní stížnost, ale postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3098/14 ze dne 15. 12. 2015). Znění zákona reflektující tento procesní prostředek (ustanovení §13 odst. 1 zákona) bylo účinné již v době rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud tak musel v této části ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, jak je stanoveno v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu