ECLI:CZ:US:2016:3.US.2863.16.1
sp. zn. III. ÚS 2863/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, PS 1/9, Mírov, zastoupeného JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem, sídlem V Oblouku 170/1, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2016 sp. zn. 30 Cdo 9/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že napadeným usnesením bylo ve svém důsledku porušeno též jeho právo na náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím soudu, a právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že stěžovatel žádal v řízení o přiznání odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu o ustanovení právního zástupce. Soudy však návrhu stěžovatele nevyhověly. Jednak šlo podle jejich názoru v řízení o odškodnění nemajetkové újmy o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a jednak stěžovatel neuvedl žádný závažný důvod, proč ve věznici při výkonu trestu odnětí svobody nemůže dosahovat příjmu z pracovní činnosti. Nejvyšší soud z toho důvodu v rámci řízení o stěžovatelově návrhu na ustanovení právního zástupce rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že dovolací řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel pak v této souvislosti v ústavní stížnosti zejména uvádí, že svým pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody je objektivně omezen v možnosti opatřit si finanční prostředky prací. Pokud pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel není zaměstnán ze subjektivních důvodů, tak tento jeho závěr není podle stěžovatele správný, neboť nemožnost uzavřít řádný pracovněprávní vztah a neexistence pozice zaručující stěžovateli výdělek nepoškozující jeho důchodové, zdravotní a sociální pojištění, stěžovatel považuje za objektivní překážku, která mu brání ve výkonu trestu opatřit si finanční prostředky prací.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel totiž svojí argumentací závěr obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, podporuje. Pokud se stěžovatel k možnosti získat finanční prostředky prací (a z nich hradit náklady právního zastoupení nebo se na nich alespoň zčásti podílet) staví tak, že by za svoji práci byl odměněn "jen almužnou v řádech stokorun, což podle stěžovatele není výdělek" (srov. k tomu doslova citaci stěžovatele v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu), pak i Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem v tom, že jde ze strany stěžovatele o jeho subjektivní postoj, který je sice třeba respektovat, na druhou stranu, váže-li stát ustanovení právního zastoupení na sociální poměry účastníka, nelze na tyto poukazovat jen proto, že se stěžovatel možnosti získávat prostředky pro své životní potřeby prací, byť z přesvědčení, vzdal. Ostatně, bylo-li by stěžovateli jím požadované odškodnění poskytnuto, mohl by si dobrovolně přispívat například do systému důchodového pojištění. Už jen to by stěžovatele mohlo motivovat, aby ve výkonu trestu odnětí svobody pracoval. Co se týká veřejného zdravotního pojištění, to za stěžovatele hradí stát. Za takové situace ovšem nelze považovat rozhodnutí soudů - včetně Nejvyššího soudu - o neustanovení právního zástupce stěžovateli za jakkoli kolidující s jeho ústavními právy.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu