ECLI:CZ:US:2016:3.US.2884.16.1
sp. zn. III. ÚS 2884/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 3 Tdo 692/2016-57, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 To 118/2015-1086 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. října 2015 č. j. 68 T 2/2015-998, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně, Josefa Kozmíka, Yvetty Borýskové, Milana Borýska a Petra Bílka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 1, 2, 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon Ústavním soudu"), podal návrh na odklad vykonatelnosti.
3. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu odsouzen za jednání, které spočívalo v tom, že dne 5. 12. 2001 v blíže neupřesněné době od 05:15 hod. do 06:00 hod. v úmyslu získat majetkový prospěch v prostorách restaurace U Jelínka ve Zlíně poté, co poškozeného číšníka, 18letého O.H., v průběhu večera neúspěšně lákal ven z restaurace na údajný večírek, když předstíral v této souvislosti telefonické hovory, na konci provozní doby poškozeného zvlášť surovým a trýznivým způsobem úmyslně usmrtil přesně nezjištěným bodně řezným nástrojem charakteru nože, přičemž k útokům došlo na různých místech restaurace, jak se poškozený pokoušel před útokem utíkat. Útok na poškozeného byl veden různou intenzitou, v případě některých ran až značnou intenzitou, bylo opakovaně útočeno na poškozeného s postupným způsobováním mnohočetných bodných a řezných ran na různých místech těla, poškozený byl po celou dobu útoku, který trval nejméně několik minut při vědomí, zcela vnímal způsobovanou bolest značné intenzity a zejména vědomí přímého útoku na jeho život při takto postupném útoku a neodvratnost své smrti. Stěžovatel z místa činu odnesl finanční hotovost ve výši 20 000 Kč uloženou v tzv. mincovnících v šuplíku u baru, dále tzv. číšnický flek s denní tržbou, který měl zavražděný u sebe a dále různé kuřivo a láhve s alkoholickými nápoji z baru a skladu, kdy dle inventury byla způsobena na denní tržbě a odcizeném zboží škoda nájemci restaurace Josefu Kozmíkovi ve výši nejméně 8 253,30 Kč. Celkem tedy takto stěžovatel způsobil škodu nájemci restaurace ve výši nejméně 28 253,30 Kč, a dále se na místě zmocnil ještě tří mobilních telefonů nezjištěné ceny. Toto jednání stěžovatele krajský soud kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona č. 140/1961 Sb. spáchaný zvlášť surovým a trýznivým způsobem v úmyslu získat majetkový prospěch. Stěžovatel byl krajským soudem odsouzen zároveň za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let odnětí svobody. Stěžovateli byla krajským soudem dále uložena povinnost k náhradě škody, resp. imateriální újmy. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém rozsahu a ve věci rozhodl dle §259 odst. 3 trestního řádu rozsudkem sám. Vrchní soud upravil skutkovou větu tak, že vypustil pasáž o telefonických hovorech, jimiž měl stěžovatel poškozeného lákat ven z restaurace, neboť v doplněném dokazování, které vrchní soud provedl, nebylo prokázáno, za jakým účelem tak stěžovatel činil a zda to mělo přímou souvislost s následnou vraždou poškozeného. Vrchní soud dále přezkoumal výrok o náhradě škody, resp. imateriální újmě pro rodiče poškozeného, který dílem změnil a dílem potvrdil.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním u Nejvyššího soudu, který jej dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II. Námitky stěžovatele
6. Stěžovatel velice rozsáhlým způsobem odůvodňuje svou ústavní stížnost, která je, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, opakováním jeho obhajoby uplatněné v opravných prostředcích v předchozím trestním řízení. Stěžovatel přitom brojí z velké části proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, zejména pak proti způsobu, jakým hodnotily věrohodnost svědků. Takto stěžovatel brojí především proti výpovědi klíčové svědkyně, své bývalé dlouholeté družky, J.V.. Stěžovatel rozporuje její výpověď, uvádí, že je nekonzistentní a dovozuje taktéž nevěrohodnost této svědkyně, kdy dle stěžovatele je výpověď svědkyně zcela v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Obdobným způsobem namítá stěžovatel nevěrohodnost svědka Bílka, který v restauraci U Jelínka v předmětnou noc taktéž pobýval, a z jehož výpovědi bylo mimo jiné krajským i vrchním soudem dovozeno, že stěžovatel byl poslední osobou, která v restauraci spolu s poškozeným zůstala. Stěžovatel dále rozporuje věrohodnost výpovědi svědků Oldřicha Martince a jeho matky Hany Martincové, která byla v restauraci U Jelínka zaměstnána spolu s poškozeným (v předmětnou noc měl však směnu pouze poškozený).
7. Další rozsáhlý okruh námitek stěžovatel směřuje proti způsobu, jakým obecné soudy zrekonstruovaly skutkový děj. Stěžovatel namítá, že výrok o jeho vině je postaven za absence jakýchkoliv kriminalisticky využitelných stop, pouze na tzv. nepřímých důkazech. Stěžovatel tedy uzavírá, že v jeho trestní věci byl dán extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj vyvozenými.
8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které ke své obhajobě navrhoval provést a ani se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí s těmito důkazními návrhy nevypořádaly. Stěžovatel tedy tuto skupinu důkazů považuje za tzv. opomenuté důkazy. Jde o následující skupinu důkazních návrhů: zajištění všech kamerových záznamů z lokálních webových kamer v obci Vizovice za období od 16. 9. 2004 do 18. 9. 2004; výslechy svědků Zábojové, Škrabani, Mlýnka, sousedky svědka Bílka, poštovního doručovatele ze dne 5. 12. 2001; zjištění pisatele anonymního dopisu, který byl nalezen dne 18. 9. 2004 ve Vizovicích; nalezení a zajištění sportovní tašky, v níž se dle výpovědi svědkyně Vojkůvkové nalézaly tzv. mincovníky a láhve s alkoholem, které stěžovatel odcizil v předmětnou noc z restaurace U Jelínka; audiozáznamy na tísňovou linku rychlé záchranné služby a na Policii České republiky ze dne 5. 12. 2001, kdy bylo nalezeno tělo poškozeného.
9. Stěžovatel brojí proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které u hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2015 postupem dle §211 odst. 6 trestního řádu nedalo souhlas se čtením většiny úředních záznamů o podaných vysvětleních z přípravného řízení. Tento postup svědčí o procesní taktice státního zastupitelství, která je v neprospěch stěžovatele, což je ovšem v rozporu s povinností státního zastupitelství zajišťovat a provádět důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného.
10. Další námitka stěžovatele se týká svědka Mgr. Baláže, policisty, který vyšetřoval v rámci pracovní skupiny TEMPUS trestní věc stěžovatele. Tento policista měl mít nadstandardní styky s klíčovou svědkyní V., s níž společně dle stěžovatele chodili ve volném čase na kávu a vyměňovali si textové zprávy. O těchto schůzkách však dle stěžovatele nebyl svědkem Mgr. Balážem sepsán žádný úřední záznam, byť na těchto schůzkách fakticky docházelo k podání vysvětlení v trestní věci stěžovatele dle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel pak v této souvislosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který se k této námitce vyjádřil tím způsobem, že v dané době, kdy ke schůzkám docházelo, byla věc formálně odložena, a tudíž nebylo nutné úřední záznam sepisovat.
11. Stěžovatel namítá nezákonný postup při výslechu svědka Oldřicha Martince dne 17. 4. 2015 před nalézacím soudem, neboť nejprve došlo k výslechu jeho matky, Hany Martincové, přičemž její syn byl v jednací místnosti přítomen a tedy slyšel, co ve věci vypovídala. Následně byl soudem vyzván i samotný Oldřich Martinec, aby ve věci podal svědectví. Tímto postupem soudu došlo k porušení §209 odst. 1 trestního řádu.
12. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy se absolutně nevypořádaly s provedenými důkazy, zatížily trestní řízení procesními vadami, neprovedly důkazy, které provést měly, čímž porušily zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo, jakož i právo stěžovatele vyslýchat svědky a klást jim otázky. Stěžovatel uvádí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zejména tím, že výslech svědkyně Vojkůvkové proběhl v hlavním líčení bez jeho přítomnosti a po jeho návratu mu nebylo umožněno klást svědkyni žádné dotazy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
14. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a věrohodnosti svědeckých výpovědí tak, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
17. Námitky stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami převážně skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování (námitky stěžovatele týkající se neprovedení některých důkazů jím navrhovaných). Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá. Nutno konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele je koncipována svou formou spíše jako odvolání, neboť stěžovatel do nejmenších detailů rozebírá skutkový stav, který byl dle jeho názoru nedostatečně rozkryt a nadto nesprávně posouzen. Ze zde nastíněného výkladu však vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn znova přezkoumávat v podrobnostech skutkové okolnosti v rámci trestní věci stěžovatele. Obecné soudy se již se všemi námitkami vznesenými v ústavní stížnosti vypořádaly ve svých rozhodnutích, neboť stěžovatel tutéž argumentaci uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a proto by i Ústavní soud mohl na tomto místě plně odkázat na tato rozhodnutí, s nimiž se v podstatné míře ztotožňuje.
18. V rámci prvního okruhu svých námitek stěžovatel brojí proti věrohodnosti svědků a jejich výpovědí (V., Bílka, Martince a Martincové). Pokud jde o svědkyni V., jak krajský, tak i vrchní soud, který ji opětovně vyslechl, se velmi podrobně věnovaly její věrohodnosti a krajský soud za tímto účelem nechal vyhotovit i znalecký posudek, který konstatoval, že svědkyně nemá sklony zkreslovat skutečnost, nemá sklony ke lhavosti a dokáže věrně reprodukovat prožité události. Je sice pravdou, že v původním trestním řízení, které se konalo v období po vraždě poškozeného a v rámci něhož nebylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a věc byla toliko odložena, svědkyně vypovídala jinak než nyní (stěžovatele, svého tehdejšího druha, tzv. kryla). Sama svědkyně však dokázala tento významný rozpor ve své výpovědi objasnit a obecné soudy v rámci hodnocení důkazů tuto její výpověď považovaly za věrohodnou. V kontextu dalších důkazů, kdy výpověď svědkyně V. byla potvrzena zejména výpovědí svědka Turka, nejsou závěry obecných soudů o vině stěžovatele nikterak v nepoměru se zjištěným skutkovým stavem. Snaha o diskreditaci svědkyně Vojkůvkové ze strany stěžovatele se jeví být zcela účelová. Pokud jde o svědectví svědka Bílka, jeho výpověď opět nestála osamoceně, nýbrž zcela korespondovala a utvářela ucelený řetězec spolu s dalšími důkazy ve věci opatřenými, zejména pak se svědectvím svědků Klouzala a Kubaláka. Stěžovatel označil mimo jiné svědka Martince za autora anonymního dopisu nalezeného v odpadkovém koši ve Vizovicích, v němž byl za vraha označen právě stěžovatel. Krajský soud tedy tímto směrem taktéž vedl dokazování, nicméně autorství dopisu svědku Martincovi, který při výslechu v hlavním líčení autorství popřel, nebylo na základě opatřených důkazů možno přiřknout. Ve své ústavní stížnosti pak označil stěžovatel za autora tohoto dopisu Mgr. Baláže. Stěžovatel rozvíjí úvahy, že autorem dopisu musel být skutečný vrah. Úvahy stěžovatele v tomto směru však nejsou odůvodněné a jeví se toliko účelové, jelikož skutkový stav byl obecnými soudy, které provedly opravdu rozsáhlé dokazování, objasněn v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Pokud jde o svědectví Hany Martincové, stěžovatel uvádí, že svědkyně Martincová podezírala z vraždy poškozeného svého syna Oldřicha Martince, což však v hlavním líčení neuvedla, a dle názoru stěžovatele tedy nevypovídala pravdivě. Ústavnímu soudu však nepřísluší hodnotit věrohodnost svědka, jak již bylo zmíněno v bodě 17.
19. V této souvislosti je taktéž nutné vypořádat další námitku stěžovatele uvedenou pod bodem 8, kterou namítá domnělou existenci tzv. opomenutých důkazů. Tato námitka je zcela lichá. Na základě důkazů, jejichž provedení stěžovatel navrhoval, by nebylo možno prokázat ničeho zásadního ve vztahu k vině stěžovatele. Krajský i vrchní soud se s těmito důkazními návrhy podrobně vypořádaly v napadených rozsudcích a na jejich argumentaci je možno plně odkázat. Důkazní návrhy byly odmítnuty jednak pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl již dostatečně rozkryt v té míře, která byla pro rozhodnutí soudů nezbytná a jednak z toho důvodu, že jejich provedení by nevedlo k poznatkům relevantním pro danou věc. Nadbytečné dokazování je navíc v rozporu se zásadou procesní ekonomie a oddaluje vynesení včasného rozhodnutí ve věci. Nazíráno dle konstantní judikatury Ústavního soudu k povaze dokazování v trestním řízení, jde o tzv. opomenuté důkazy tehdy, pokud je účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení je soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že jak soud nalézací, tak soud odvolací se vypořádaly se všemi důkazními návrhy vznesenými stěžovatelem.
20. Lze přisvědčit stěžovateli, že důkazy prokazující jeho vinu jsou důkazy nepřímými, což ovšem nebrání odsouzení pachatele, jak ostatně vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1190/14), která je taktéž vyjmenovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, a Ústavní soud ji plně aprobuje.
21. Pokud jde o námitku uvedenou pod bodem 9, tedy procesní taktiku krajského státního zastupitelství v hlavním líčení, která však byla vedena zjevně v neprospěch stěžovatele, lze podotknout následující. Státní zástupce má zákonem stanovenou povinnost v přípravném řízení prověřovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem je však jeho postavení modifikováno a státní zástupce, který je dominus litis přípravného řízení, se v řízení před soudem, kde je dominus litis soud, stává stranou řízení. To ovšem neznamená, že státní zástupce může v řízení před soudem neomezeně využívat či dokonce zneužívat svá procesní práva. Jakožto státní orgán uplatňující státní donucení je i státní zástupce v řízení před soudem vázán ústavně zakotveným omezením vyplývajícím z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Úřední záznamy mohou být dle §211 odst. 6 trestního řádu v řízení před soudem čteny jen za souhlasu obviněného i státního zástupce. Citované ustanovení, které je v podstatě rezignací na kontradiktornost řízení, však poskytuje ochranu především obviněnému, nikoliv obžalobě. Situacím, kdy obviněný se čtením úředních záznamů souhlasí a státní zástupce nikoliv, je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Zejména tehdy, pokud by takto úřední záznam pro nesouhlas pouze státního zástupce nebyl čten a dotyčná osoba by ani nebyla v řízení před soudem vyslechnuta, by bylo povinností soudu zohlednit tuto procesní taktiku státního zástupce při úvaze o vině obviněného. Jakkoliv totiž takto nečtený úřední záznam nemůže vůbec sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o vině, může být jeho existence spolu s nesouhlasem státního zástupce s jeho přečtením podkladem při úvaze, zda je za takových okolností vina obviněného skutečně prokázána bez důvodných pochybností. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti pouze obecně namítá, že státní zastupitelství opakovaně po celou dobu trestního řízení odmítá udělit souhlas se čtením převážné většiny úředních záznamů o podaných vysvětleních osob, aniž by ovšem konkretizoval, které, pro nesouhlas státního zástupce nečtené úřední záznamy, by měly potenciál jej zcela vyvinit - zejména pak v kontextu ostatních, velmi přesvědčivých důkazů o jeho vině. Jakkoliv tedy tato námitka stěžovatele má v obecné rovině ústavní rozměr, v jeho konkrétním případě je zjevně neopodstatněná.
22. Stěžovatel ve své námitce pod bodem 10 namítá nezákonný postup vyšetřovatele týmu TEMPUS Mgr. Baláže, který měl mít se svědkyní V. dle stěžovatele nadstandardní vztahy a o schůzkách s ní, kdy z ní vytěžoval informace, neprovedl úřední záznamy, byť zjevně tyto informace byly v dalším řízení proti stěžovateli využity. S touto námitkou nelze souhlasit. Zabývaly se jí podrobně všechny obecné soudy, které ve věci stěžovatele rozhodly a jejichž rozhodnutí stěžovatel napadá a není úlohou Ústavního soudu jejich argumentaci obsáhle rekapitulovat. Ústavní soud na argumentaci obecných soudů plně odkazuje.
23. Námitka nezákonného postupu krajského soudu při výslechu svědka Martince byla taktéž obecnými soudy vypořádána. Svědectví svědka Martince bylo původně odmítnuto pro nadbytečnost, nicméně když krajský soud zjistil, že je přítomen v soudní síni, nechal jej taktéž předvolat, což samo o sobě vylučuje podřazení této situace pod režim §209 odst. 1 trestního řádu, jehož porušení stěžovatel namítá. Nadto lze dodat, že není jasné, čeho by stěžovatel dosáhl, pokud by ať už některý z obecných soudů či Ústavní soud konstatoval nezákonnost výslechu svědka Martince, když ze svědectví svědka Martince nevyplynuly žádné informace relevantní pro trestní řízení. Svědek Martinec je vedle svědků Bílka a dokonce i svědka Mgr. Baláže (který měl dle stěžovatele být dalším možným autorem anonymního dopisu nalezeného v odpadkovém koši ve Vizovicích, a tudíž vrahem) pouze další osobou, na které se stěžovatel v rámci své argumentace snaží svalit vinu za svůj čin.
24. Pokud jde o námitku stěžovatele, v níž stěžovatel uvádí, že mu nebylo umožněno být přítomen výslechu svědkyně V. v hlavním líčení a že jí ani po svém návratu do soudní síně nemohl klást dotazy, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v tomto bodě uvádí zjevně nepravdivé informace. Z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel sice skutečně nebyl přítomen výslechu svědkyně V., neboť tato vyjádřila důvodné obavy o svůj život v souvislosti se svou výpovědí proti stěžovateli, nicméně její výpověď mu byla soudem po návratu do soudní síně přehrána a stěžovateli bylo umožněno klást svědkyni dotazy, čehož také využil (str. 11 napadeného rozsudku krajského soudu).
25. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu