ECLI:CZ:US:2016:3.US.2905.16.1
sp. zn. III. ÚS 2905/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Štěpánka, zastoupeného JUDr. Markétou Havlasovou, advokátkou, sídlem Topol 31, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 20 Cdo 1592/2016-130, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující také právo na právní pomoc a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z dokumentů k ní přiložených, přitom vyplývá, že stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, kdy sám je v postavení povinného a oprávněným je Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. V této souvislosti požádal na základě §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), a podle §138 o. s. ř. o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Stěžovatelova žádost však byla usnesením soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad pro Prahu 7, ze dne 26. 8. 2015 č. j. 101 Ex 00729/14-166 zamítnuta. Soudní exekutor při rozhodování o žádosti stěžovatele vycházel přitom z toho, že v dovolání namítá promlčení pohledávek oprávněného z jiných exekučních titulů, které nejsou vymáhány v tomto exekučním řízení. Jedinou další dovolací námitkou bylo nesprávné tvrzení stěžovatele, že plnění z jednoho exekučního titulu v daném případě vymáhají dva soudní exekutoři. Tato námitka ale byla podle soudního exekutora již vyřešena usnesením Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 8. 2014 č. j. 22 EXE 192/2014-44 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2014 č. j. 22 Co 474/2014-73. Žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce byla v tomto exekučním řízení již zamítnuta usnesením okresního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 22 EXE 192/2014-85.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 29. 12. 2015 č. j. 18 Co 583/2015-175 potvrdil usnesení soudního exekutora. Krajský soud zdůraznil, že o žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce bylo v tomto exekučním řízení již rozhodováno. Stěžovatel pak v nynější žádosti podle odvolacího soudu jen opakuje důvody, jež soudy již v řízení o předešlých žádostech s negativním výsledkem posuzovaly. Je pak v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby o ustanovení zástupce z řad advokátů bylo rozhodováno znovu na základě opakovaně podávaných žádostí stejného obsahu.
4. Nyní ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu pak navazuje na shora citované usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením přitom Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolací řízení zastavil. Ani Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem a okresním soudem) nenalezl předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), a tudíž ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší v podstatě vůbec žádnou argumentaci, jež by věcně navazovala na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i na rozhodnutí jemu předcházející. Ač je stěžovatel zastoupen advokátem, uvádí toliko, že pobírá důchod ve výši 5 817 Kč, když na jiném místě z toho dovozuje, že jeho poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, a že v jeho případě nejde o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tudíž přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění jedné z podmínek řízení, a sice povinného zastoupení advokátem. Ústavní soud je však názoru, že základní práva stěžovatele usnesením dovolacího soudu porušena nebyla.
11. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že dovolací soud postupoval podle rozhodnutí svého velkého senátu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz) a advokáta stěžovateli pro dovolací řízení neustanovil z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva; stěžovatel sám si současně advokáta pro dovolací řízení (přes řádnou výzvu) nezvolil. Nejde tedy o případ podání dovolání nepřípustného, opožděného nebo podaného osobu neoprávněnou.
12. Dále - a to je třeba zdůraznit - dovolací soud ve svém usnesení přímo nehodnotil návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Nejvyšší soud totiž činil své závěry toliko ve vztahu k rozhodnutím prvostupňového a odvolacího soudu o tom, že se stěžovateli neustanovuje zástupce a nepřiznává se mu osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud tedy hodnotil (s ohledem na obsah dosavadních podání) možnou úspěšnost stěžovatelova dovolání ve vztahu k závěrům nižších soudů v otázce naplnění zákonných podmínek dle §30 ve spojení s §138 o. s. ř.
13. Samotný závěr Nejvyššího soudu, jak je uveden v jeho usnesení, pak dle Ústavního soudu nezasahuje do stěžovatelových základních práv, resp. neznemožnil stěžovateli přístup k soudu, jak je namítáno. Závěr dovolacího soudu je přiléhavý a odpovídá skutečnostem rekapitulovaným shora (zejména k tomu, že stěžovatel své námitky cyklicky opakuje, aniž by zohlednil předchozí východiska soudů v jeho věci).
14. Odkazuje-li stěžovatel na své špatné sociální poměry, pak lze jen konstatovat, že tyto neměly pro posuzování obecných soudů v dané věci rozhodující vliv, neboť soudy zohlednily zejména eventuální úspěšnost stěžovatelova návrhu. Nadto stěžovatel ani prostor daný mu ústavní stížností dostatečně nevyužil k prokázání reálné limitace jím tvrzenými majetkovými poměry, neboť - jak již bylo zmíněno shora - k této své námitce uvádí bez dalšího toliko výši svého důchodu. Rovněž stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší nic, co by zpochybnilo závěr obecných soudů (a tedy i Nejvyššího soudu), že z jeho strany jde toliko o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu