ECLI:CZ:US:2016:3.US.2955.16.1
sp. zn. III. ÚS 2955/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Josefa Průchy a 2) Milady Průchové, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 28/2016-54 ze dne 15. 6. 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 101/2014-57 ze dne 16. 12. 2015, rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Odboru řízení pozemkových úprav, sp. zn. 15VD14334/2014-202001, č. j. SPU 396643/2014 ze dne 25. 8. 2014, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj, Pobočky Plzeň, sp. zn. 2RP38008/2011-130727, č. j. SPU 050998/2014 ze dne 26. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj, Pobočky Plzeň (dále také jen "správní orgán prvního stupně") byl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Mileč. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Odboru řízení pozemkových úprav (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) bylo odvolání stěžovatelů proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zamítnuto. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta jejich žaloba a ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i jejich kasační stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelé předně namítají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, jelikož prvnímu stěžovateli bylo jako členovi sboru zástupců upřeno právo účastnit se (v souladu s ustanovením §5 odst. 6 a §9 odst. 24 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) kontrolního dne, který se konal 12. 2. 2014. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací žalovaného, podle kterého nemusel být zástupce sboru na kontrolní den přizván, jelikož to správní orgán nepovažoval za potřebné. Takový výklad považují stěžovatelé za rozporný s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé dále uvádějí, že nebyl dodržen §9 odst. 24 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, jelikož kontrolní den se v období více než 30 měsíců nekonal. Stěžovatelé mají za to, že dané pochybení musí mít právní následky, a to i bez upřesnění, jakým konkrétním způsobem bylo jejich vlastnické právo namítaným postupem porušeno.
Dalšího pochybení se správní orgány měly dopustit tím, že nerespektovaly §5 odst. 4 věty prvé citovaného zákona, podle kterého zemřel-li vlastník pozemku, který je předmětem pozemkových úprav, a soud o dědictví pravomocně usnesením ještě nerozhodl, jsou účastníky řízení o pozemkových úpravách osoby podle sdělení soudu nebo soudního komisaře. V důsledku postupu správního orgánu došlo k odejmutí možnosti dědiců účastnit se pozemkové úpravy. Správní orgány ani soudy údajně dostatečně nezohlednily, že tento chybný postup mohl mít vliv na konečný návrh komplexní pozemkové úpravy.
Porušením práv stěžovatelů mělo být dále i to, že v průběhu řízení před prvostupňovým správním orgánem nedošlo k projednání námitek prvního stěžovatele ze dne 5. 6. 2012 sborem zástupců, čímž došlo k porušení §5 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Vznášené připomínky prvního stěžovatele byly projednány pouze dne 30. 10. 2012 jen za účasti prvního stěžovatele, jeho právního zástupce, zhotovitele návrhu komplexních pozemkových prav a Pozemkového úřadu Plzeň - jih. Sboru zástupců tudíž nebylo umožněno se k námitkám vyjádřit. Pozemkový úřad podle stěžovatelů nemůže svévolně dovozovat, že se s většinou námitek další členové sboru seznámili už proto, že se některé požadavky týkaly i změny umístění pozemků v jejich vlastnictví a tyto návrhy s nimi byly projednány. Zákon tuto možnost projednání námitek nepřipouští jako náhradní variantu, a nelze tak z této skutečnosti ani dovozovat zhojení nezákonného postupu. Jestliže správní soudy uvedly, že vznesené námitky byly procesního charakteru, a proto byl správní orgán povinen se s nimi vypořádat až v odůvodnění rozhodnutí, stěžovatelé uvádějí, že soudy uvedenou právní otázku nesprávně posoudily.
Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by dále mělo být to, že církevní pozemky nebyly odděleny od ostatních pozemků. Dodržen neměl být ani §9 odst. 8, 10 a 11 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, jelikož pozemkový úřad v řízení nepředložil přepracovaný plán společných zařízení k novému vyjádření dotčeným orgánům státní správy. K nezákonnému postupu mělo dle stěžovatelů dojít i při doručování písemností (nikoli však stěžovatelům).
Stěžovatelé dále namítají, že došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich vlastnického práva i práv ostatních vlastníků dotčených pozemků, jelikož nebyl naplněn účel pozemkové úpravy, nedošlo k dostatečnému scelení pozemků, nebylo postupováno ve veřejném zájmu a zásah do vlastnického práva byl nepřiměřený, jelikož stěžovatelům nebyly přiděleny pozemky, které mají pronajaté, na kterých hospodaří a tím je i zhodnocují. V důsledku úprav je navíc takřka o 4 000 m2 větší část z výměry pozemků stěžovatelů zatížena předkupním právem.
V důsledku pozemkové úpravy navíc mělo dojít k narušení celého uspořádání pozemků, a proto měla být změna uspořádání pozemků řešena s vlastníky všech pozemků řešených v rámci pozemkové úpravy v k. ú. Mileč, nikoli pouze s vlastníky nově uspořádávané části pozemků.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace tzv. podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Projednávaná ústavní stížnost obsahuje prakticky totožné námitky, které stěžovatelé uplatňovali v řízení před správními orgány a soudy. Všechny tyto námitky byly v napadených rozhodnutích opakovaně vypořádány, přičemž stěžovatelé sice u většiny z nich poznamenávají, že s argumentací krajského či Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, tím však jejich polemika s napadenými rozhodnutími v podstatě končí. Nad rámec opakování již dříve vypořádaných námitek tedy stěžovatelé žádnou argumentaci nenabízí, a proto postačí na ústavně konformní závěry správních soudů v podrobnostech odkázat.
Stejně jako správní žaloba a kasační stížnost, ani ústavní stížnost neslouží k napravování jakýchkoli pochybení, kterých se měly správní orgány či soudy dopustit. Ústavní stížnost je prostředkem ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelů a pouze porušení svých ústavně zaručených práv mohou stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti namítat (ústavní stížnost neslouží jako actio popularis). Zcela odmítnout je tak nutno námitky, jimiž stěžovatelé namítají porušení práv jiných osob. To se týká především námitek stran chybného doručování, neoddělení církevních pozemků, zastupování neznámých dědiců či údajného omezení práva jiných vlastníků dotčených pozemků vyjádřit se k navrhovaným změnám. Stěžovatelé sice v některých případech z těchto porušení dovozují nezákonnost celého řízení, a tím i dopad do jejich práv, nelze ovšem spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů skrz úvahu, že kdyby byla zajištěna práva ostatních účastníků, mohly by třeba tyto osoby do procesu přijetí pozemkové úpravy zasáhnout, a možná by tím ovlivnily konečné rozhodnutí. To platí zvláště, když ti, jejichž práva měla být omezena, proti postupu správních orgánů ani nebrojili.
Opodstatněné pak nejsou ani další uplatněné námitky. Namítají-li stěžovatelé, že prvnímu stěžovateli bylo odepřeno právo účastnit se kontrolního dne (konaného dne 12. 2. 2014), bylo již stěžovatelům vysvětleno, že první stěžovatel byl členem sboru zástupců, nebyl však jeho předsedou. Dle §9 odst. 24 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech pozemkový úřad nejméně jednou za 12 měsíců svolá kontrolní den, na který přizve zástupce obce, sboru a dotčených správních úřadů, je-li jejich účast potřebná. Pozván tedy má být zástupce sboru, a to navíc pouze tehdy, je-li jeho účast potřebná. Stěžovatelé se neztotožňují s výkladem, že pozemkový úřad nemusí zástupce sboru pozvat vždy, neboť je tím údajně odpíráno právo seznámit a vyjádřit se k projednávaným skutečnostem. Ovšem právě v případě, že by se projednávaly důležité okolnosti, by byla účast zástupce sboru potřebná v intencích §9 odst. 24 citovaného zákona. Z ústavní stížnosti ale nevyplývá, že by tomu tak v daném případě bylo, stěžovatelé neuvádějí, že by snad bylo sboru zástupců cokoli zatajeno či že by neměl prostor se v průběhu řízení k některým konkrétním otázkám z tohoto důvodu vyjádřit.
Již žalovaný správný orgán dal stěžovatelům částečně za pravdu v tom, že se kontrolní dny nekonaly v intervalech dle §9 odst. 24 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Podle stěžovatelů tato skutečnost představuje "podstatné porušení" jejich práv, které však blíže nekonkretizují a které ani Ústavní soud v namítané skutečnosti neshledává. Nekonání kontrolního dne samo o sobě není porušením ústavně zaručených práv stěžovatelů, nehledě na to, že nekonání kontrolních dnů správní orgán vysvětlil tím, že od posledního kontrolního dne nebyl v rámci pozemkové úpravy učiněn žádný pokrok (tato okolnost sice nic nemění na nedodržení zákona, může být nicméně relevantní z hlediska posouzení skutečného dopadu chybného postupu na základní práva stěžovatelů).
Stěžovatelé dále namítali, že nedošlo k projednání námitek prvního stěžovatele ze dne 5. 6. 2012 sborem zástupců. K tomu bylo jednak uvedeno, že tyto námitky byly procesního charakteru, pročež stačilo se s nimi vypořádat až v odůvodnění (závěr, který stěžovatelé žádným konkrétním argumentem nezpochybňují), jednak se touto otázkou podrobně zabýval Nejvyšší správní soud, který v bodech 61 až 68 přesvědčivě vysvětlil, proč ani v tomto ohledu nejsou námitky stěžovatelů opodstatněné. Ani na tuto argumentaci stěžovatelé relevantně nereagují.
K námitce, že pozemkový úřad nepředložil přepracovaný plán společných zařízení k novému vyjádření orgánům státní správy, již soudy vysvětlily, že předmětný pozměňovací návrh prvního stěžovatele byl sice projednán sborem zástupců, ale nebyl přijat. Proto ani nebylo nutné plán společných zařízení znovu předložit ke schválení dotčeným orgánům státní správy.
Konečně, opodstatněná není ani námitka, že pozemkovou úpravou došlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů. Předně je nutno uvést, že pozemkové úpravy představují do určité míry kompromisní řešení, které má být prospěšné celku, ale u něhož často nelze splnit veškerá přání všech jednotlivých vlastníků. Zákonná úprava nicméně u přehlasovaných vlastníků zohledňuje požadavky kladené čl. 11 odst. 4 Listiny. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1305/13 ze dne 21. 5. 2014 k tomu Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §2 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech stanoví, že pozemkové úpravy se provádí ve veřejném zájmu, náhrada pak spočívá v nově navržených pozemcích, které účastníci obdrží za pozemky původní. Veřejný zájem na pozemkových úpravách spočívá mj. v novém uspořádání pozemků tak, aby bylo zajištěno jejich lepší a efektivnější využití i jejich lepší dostupnost (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 ze dne 27. 5. 1998), přičemž se přihlíží k zájmům všech vlastníků pozemků do pozemkových úprav zahrnutých. Zákon klade důraz na dobrovolnost směny vlastnických práv, nicméně přihlíží právě i k veřejnému zájmu a potenciální nemožnosti dosáhnout stoprocentní shody. To vše se promítá v požadovaném souhlasu vlastníků 60 % výměry půdy (do 31. 7. 2016 byl vyžadován souhlas vlastníků alespoň 3/4 výměry). Pokud jde o náhradu v podobě přidělení pozemků nových místo původních, zvýšená ochrana vlastnického práva oproti běžnému vyvlastnění spočívá ve stanovení kritéria přiměřenosti co do kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků v ustanovení §10 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
V daném případě s pozemkovou úpravou souhlasilo 88 % vlastníků a z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci byly výše uvedené požadavky na kvalitu, výměru a vzdálenost nových pozemků dodrženy. Touto otázkou se zabýval zejména žalovaný správní orgán, který mimo jiné konstatoval, že navržené pozemky stěžovatelů mají dokonce větší hodnotu, než tomu bylo před úpravou. Samozřejmě to neznamená, že by stěžovatelé nemohli být s pozemky nespokojeni z jiných důvodů (byť z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neplyne, že by se míra pozemků stěžovatelů, které jsou zatíženy předkupním právem, zvýšila, právě naopak), to je ovšem očekávatelný, často nevyhnutelný a za splnění požadavku přiměřenosti ústavně konformní důsledek výše uvedeného, tedy že komplexní pozemková úprava představuje řešení schválené většinou, nikoli nutně všemi vlastníky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu