ECLI:CZ:US:2016:3.US.3191.16.1
sp. zn. III. ÚS 3191/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 30 Cdo 423/2016-405, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015 č. j. 25 Co 203/2015-390 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 2014 č. j. 18 C 160/2008-309, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena nedotknutelnost jeho osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. srpna 2014 č. j. 18 C 160/2008-309 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 17 500 Kč (výrok I.), co do částky 282 500 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel se žalobou domáhal zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 43 Cm 1/2002 (dále také "posuzované řízení"). Obvodní soud vzal přitom za prokázané, že stěžovatel podal u krajského soudu žalobu na vyloučení věcí z konkursní podstaty a dovodil, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Stěžovateli již byla v souvislosti s uvedeným řízením poskytnuta náhrada nemajetkové újmy na základě pravomocného rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 8. 2011 č. j. 10 C 238/2008-132 ve výši 52 000 Kč za období od zahájení posuzovaného řízení do vyhlášení naposledy citovaného rozsudku, to je do dne 30. 8. 2011. K takto přiznané částce je nutno podle obvodního soudu přihlédnout i nyní. Z důvodu skutkové složitosti posuzovaného řízení obvodní soud rovněž shledal důvod ke čtyřicetiprocentnímu snížení základní sazby odškodnění a z důvodu procesního chování samotného stěžovatele v posuzovaném řízení, spočívajícím zejména v tom, že ani po několika letech nepodal řádnou žalobu a nespolupracoval se správcem konkursní podstaty po vyhlášení konkursu na svůj majetek, shledal soud důvod k dalšímu snížení o 20 %. Délka rozhodné části posuzovaného řízení byla přitom v době rozhodování prvostupňového soudu 2 roky a 11 měsíců, což při základní částce 15 000 Kč za rok činí částku 43 750 Kč, z čehož 40 % činí právě přiznanou částku 17 500 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem navýšil částku přiznanou stěžovateli o 6 500 Kč, jinak prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že posuzované řízení není dosud skončeno, když je objektivně prodlužováno tím, že spis je předkládán v souvislosti s dalšími žalobami stěžovatele a jeho dalšími procesními aktivitami jiným soudům. Jde sice o realizaci zákonných procesních práv stěžovatele, ty nicméně objektivně prodlužují posuzované řízení, a toto prodloužení není přičitatelné státu. Jinak význam řízení pro stěžovatele je podle městského soudu standardní; nebylo v této souvislosti prokázáno, že by posuzované řízení mělo negativní vliv na rodinné a osobní vztahy stěžovatele. V dalším se odvolací soud zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, když dodal, že stěžovateli již byla pravomocně přiznána částka 52 000 Kč a částka 17 500 Kč odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. Na druhou stranu je nutno přihlédnout k tomu, že posuzované řízení stále běží, proto je nutno stěžovateli přiznané zadostiučinění navýšit o 6 500 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že je mu zadostiučinění přiznáváno tak, jak je žaloval v jednotlivých řízeních, když dříve přiznané částky jsou oproti nově uplatněným nárokům odečítány. Podle stěžovatele by naopak soudy měly na celou věc nahlížet v tom smyslu, že posuzované řízení tvoří jeden celek. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu přiznané zadostiučinění bylo sníženo o 20 %, neboť se podle soudů měl na tvrzených průtazích podílet. Pro takovýto závěr však v dokazování neexistuje podle stěžovatele žádný podklad.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Jak plyne ze shora uvedené rekapitulace, stěžovatelovo stížnostní žádání obsahuje dvě námitky. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že od již přiznaného zadostiučinění byla odečtena částka 52 000 Kč, stalo se tak proto, že tato částka byla stěžovateli za průtahy v posuzovaném řízení přiznána, a to za období od počátku posuzovaného řízení do 30. 8. 2011. Žádá-li stěžovatel zadostiučinění za průtahy v posuzovaném řízení znovu, soudy posuzovaly jen období následující po 30. 8. 2011. Takovýto postup je přitom i podle Ústavního soudu zcela v souladu s ústavními pravidly.
10. Soudy rovněž v ústavní stížností napadených rozhodnutí vysvětlily, jak se stěžovatel na průtazích v posuzovaném řízení podílel. Proti tomuto jejich závěru stěžovatel nepřináší jakoukoliv, natožpak ústavněprávní argumentaci, když se v ústavní stížnosti proti tomuto závěru vymezuje ve své podstatě jen prostým nesouhlasem. Přitom i v tomto aspektu jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností zcela přesvědčivá.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu