ECLI:CZ:US:2016:3.US.3397.16.1
sp. zn. III. ÚS 3397/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Neshyby, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2016 sp. zn. 3 T 83/2016 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v téže věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Ing. Přemysla Šímy, Ing. Hany Svobodové, Lidového bytového družstva Praha 4, sídlem Zdaru 1086/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), jímž mu bylo zamezeno v trestním řízení, jako členu družstva, uplatnění nároku na náhradu škody podle §584 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) za Lidové bytové družstvo Praha 4, a to proti předsedovi představenstva družstva Ing. Přemyslu Šímovi a proti člence představenstva Ing. Haně Svobodové. Ústavní stížnost dále směřuje, jak sám stěžovatel výslovně uvádí, také proti usnesení obvodního soudu ze dne 3. října 2016 sp. zn. 3 T 83/2016, kterým byl popsaný - údajně neústavní - postup obvodního soudu završen. Stěžovatel má za to, že shora specifikovaným jiným zásahem orgánu veřejné moci a v záhlaví citovaným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že stěžovatel uplatnil v trestním řízení proti Ing. Přemyslu Šímovi a Ing. Haně Svobodové, stíhaných pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, nárok na náhradu újmy za Lidové bytové družstvo Praha 4. Stěžovatel odůvodnil svoje podání odkazem na §584 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, které umožňuje členu družstva domáhat se za družstvo náhrady újmy proti členovi orgánu družstva. Jde o tzv. členskou žalobu, jíž může člen pro družstvo dosáhnout náhrady újmy způsobené mu nikoliv řádným výkonem funkce člena orgánu družstva.
3. V záhlaví citovaným usnesením obvodní soud rozhodl tak, že stěžovatele nepřipustil jako poškozeného k hlavnímu líčení. V odůvodnění tohoto usnesení upřesnil, že v případě trestního řízení proti shora jmenovaným je poškozeným - tak jak jej chápe úprava obsažená v ustanovení §43 a násl. trestního řádu - samo družstvo, které je právnickou osobou, konkrétně obchodní korporací. Poškozeným ve smyslu trestního řádu v uvedeném případě však není člen poškozené obchodní korporace, ačkoliv se cítí být trestným činem dotčen. K tomu, aby stěžovatel mohl za poškozenou právnickou osobu vystupovat v probíhajícím trestním řízení jako její zástupce, by musel být platně zmocněn právnickou osobu, kterou zastupuje. Procesní legitimaci, upravenou v §584 odst. 1 zákona o obchodních korporacích nelze podle obvodního soudu obejít platnou právní úpravu poškozeného vycházející z trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Jádro stížnostní argumentace pak spočívá na východisku, že je-li podle §584 odst. 1 zákona o obchodních korporacích každý člen oprávněn domáhat se za družstvo náhrady újmy proti členovi orgánu družstva, pak podle stěžovatele není nejmenšího důvodu, aby k uplatnění nároku nemohlo dojít i v rámci adhezního řízení v trestním procesu. Stěžovatel jako člen družstva jedná za družstvo a pro případ uplatnění náhrady újmy je zákonným zástupcem sui generis. Přesto soud ustanovil družstvu pro trestní řízení opatrovníka, čímž ale potlačil zákonné právo stěžovatele, které je mu stanoveno v §584 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel ještě požádal, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně, protože vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení jde o věc naléhavou.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Pokud stěžovatel ústavní stížností brojí též proti jinému zásahu orgánů veřejné moci, musí Ústavní soud konstatovat, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Ostatně stěžovatel na jeho věc nahlíží obdobně, protože - jak již bylo poznamenáno výše - sám konstatuje, že ústavní stížností napadeným usnesením byl podle něj neústavní postup obvodního soudu završen. Proto Ústavní soud podrobil přezkumu toliko napadené usnesení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ze shora předestřených důvodů podrobil přezkumu toliko napadené usnesení. K jeho kasaci však nepřistoupil. To i přesto, že závěry stěžovatele prezentované v ústavní stížnosti jsou přiléhavé [srov. k tomu též východiska uznávané komentářové literatuře k zákonnému zmocnění: například ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 825 a násl.] a obvodní soud se s nimi v ústavní stížností napadeném usnesení vypořádal nedostatečně. Aby se proto uplatnilo hledisko zmíněné shora, tedy že z ústavněprávního pohledu je nutné, aby řízení jako celek bylo spravedlivé, nemohl Ústavní soud současně přehlédnout, že v usnesení obvodního soudu ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 3 T 83/2016 se soud proti výkladu zákonného zmocnění odvozeného od tzv. členské žaloby podle §584 odst. 1 zákona o obchodních korporacích přímo nevymezuje a konstatuje, že s ohledem na nedostatečnou ochranu zájmů družstva je potřeba zajistit, aby mohlo v probíhajícím trestním řízení dostatečně hájit svá práva poškozeného. Vzhledem k dosavadní činnosti, respektive nečinnosti jak orgánů družstva, tak samotného stěžovatele i dalších družstevníků přitom dospěl obvodní soud k závěru, že k ochraně zájmů poškozeného je za daného stavu vhodné ustanovit družstvu opatrovníka, neboť ten není na věci zájmově zainteresován, což pro další řízení omezí možnost, jak řízení zpochybnit. Takový postoj obvodního soudu je podle Ústavního soudu racionální, usnesení o ustanovení opatrovníka je velmi přesvědčivě a podrobně odůvodněno. V daném kontextu tedy Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení; cílem aktivity stěžovatele by měla být a patrně je ta skutečnost, aby zájmy družstva byly dostatečně chráněny. To se v případě, bude-li mít družstvo opatrovníka, naplní.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu