ECLI:CZ:US:2016:3.US.3415.16.1
sp. zn. III. ÚS 3415/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AREARCHA a.s., IČ: 26732459, se sídlem Hodonín, Národní třída 1754/96, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Lidická 1005/23b, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 21 Cdo 959/2016-372, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvdnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 14. října 2016 doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 21 Cdo 959/2016-372 z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V projednávané věci bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelky proti žalované obchodní společnosti M-art, a.s. o určení vlastnického práva stěžovatelky k blíže specifikovaným nemovitostem, jakož i o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva žalované k nim. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015 č. j. 38 Co 298/2014-344 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. dubna 2014 č. j. 10 C 74/2011-294 tak, že se určuje, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Napadeným rozsudkem byla obě tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Nejvyšší soud vytkl obecným soudům, jež ve věci rozhodovaly, že se řádně nezabývaly tvrzením žalované, podle něhož navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby a dražebník úmyslně mařili výkon soudního rozhodnutí, kterým bylo navrhovateli dražby uloženo zdržet se jednání směřujících k nedobrovolné dražbě předmětných nemovitostí. Při svém právním posouzení měly tyto soudy opominout, že k přechodu vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele navzdory platně uskutečněné veřejné nedobrovolné dražbě nemusí dojít. Správně se měly zabývat též tím, zda navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby doložil své oprávnění podat návrh na její provedení (a legitimaci uzavřít smlouvu o jejím provedení) dražebníku tak, aby u něj při zachování běžné (obvyklé) opatrnosti nevznikla v tomto směru pochybnost. Tuto pochybnost je přitom třeba zkoumat nejen k okamžiku uzavření smlouvy o provedení dražby, ale také zejména v době jejího provedení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje důvody, pro které dovolací soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí obecných soudů. Poukazuje na to, že žaloby na určení neplatnosti dražeb, které byly v dané věci podány, byly pravomocně zamítnuty. Rovněž byla zamítnuta dovolání proti rozhodnutím o těchto žalobách, přičemž následně podané ústavní stížnosti byly odmítnuty. Obě dražby tak měly proběhnout v souladu s právními předpisy platnými k datu jejich konání, za splnění všech náležitostí stanovených judikaturou. Z těchto důvodů měla stěžovatelka nabýt příklepem licitátora vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Napadený rozsudek považuje za překvapivý a v jeho závěrech spatřuje prvky libovůle, když tento rozsudek nijak nereaguje na výše zmíněnou relevantní judikaturu, ani nevysvětluje, z jakého důvodu se od ní tak zásadně odklonil.
4. Závěrem své argumentace stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že napadený rozsudek je kasačním rozhodnutím, proti němuž ústavní stížnost obecně není přípustná. V této souvislosti nicméně zdůrazňuje, že Ústavní soud v minulosti připustil ústavní stížnost i v těchto případech, a to za předpokladu, že to je nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele [konkrétně tak učinil v nálezu ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)]. Tato podmínka měla být v její věci splněna. V opačném případě by totiž byly soudy, jejichž rozhodnutí bylo zrušeno, vázány právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
7. Napadeným rozsudkem byly zrušeny rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak doposud nebylo pravomocně skončeno a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svojí ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek bylo možné považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Okolnost, že instančně nižší soud je vázán právním názorem vyššího soudu, v tomto smyslu neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení ze dne 24. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1493/08). Nebrání ani tomu, aby se v případě, že se věcí bude po skončení řízení zabývat Ústavní soud, prosadil jeho právní názor vůči právnímu názoru vyslovenému v napadeném kasačním rozsudku. Obecné soudy, ke kasaci jejichž rozsudků by nálezem Ústavního soudu došlo, by byly podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány v dalším řízení právě tímto nálezem, a nikoliv závěry obsaženými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu [např. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj